Kreml tvrdí, že prý se nevměšuje do vnitřních záležitostí jiných zemí, ale skutky ho usvědčují z opaku. V roce 2007 například vyprovokoval násilí v estonském hlavním městě, když tamní úřady přemístily sochu rudoarmějce.

Své o chování současného ruského režimu ví také Lotyšsko. To v několika případech postavilo před soud komunistické zločince, kteří za II. světové války v rámci údajného boje proti nacismu vraždili civilní lotyšské obyvatelstvo. Můj názor je jasný, válečný zločin, ať se ho dopustili nacisté nebo komunisté musí být potrestán. V těchto případech lotyšské soudy postupovaly správně. Ovšem Rusku nedal nikdo právo, aby zasahovalo do nezávislosti justice v sousední zemi. To hrubé a neomalené vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Představme si, že by USA kritizovaly rozsudek českého soudu. To by bylo řevu.

V roce 2007 rozhodly estonské úřady o přemístění sochy rudoarmějce z centra metropole Tallinnu na vojenský hřbitov. Stalo se tak na základě zákona přijatého tamním demokraticky zvoleným parlamentem o odstranění památníků, které urážejí city obyvatelstva. A jelikož je Rudá armáda vnímána v Pobaltí jako symbol sovětské okupace z roku 1940, jednalo se o pochopitelný krok. Navíc nešlo odstranění pomníku, ale pouze o jeho přemístění, což se dalo od Estonců ocenit jako vstřícný krok.

Bohužel radikálové z tamní ruské menšiny pod taktovkou Moskvy vyprovokovali v tallinnských ulicích násilnosti, při kterých byli zranění, a lůza ničila soukromý majetek. Estonsko se také stalo terčem masových kybernetických útoků a ruská policie v rozporu s mezinárodním právem nedokázala ochránit estonské velvyslanectví v Moskvě. My to známe z vlastní zkušenosti, když hitlerovské Německo na podzim roku 1938 vyvolalo násilnosti a teror německé menšiny v Sudetech. A putinovské Rusko kopíruje v Pobaltí nacistické vzory, když popouzí své tamní krajany k útokům na místní legitimní vlády.
A pokud se tady někdo hodlá ohánět Majdanem, tak pouliční výtržnosti v Estonsku se odehrály daleko dříve. Rusofilové by si tedy měli nejdříve zamést před vlastním prahem.

Ještě ostřeji se kubánského zdravotnictví obula Dania Virgen García, která jako Dobrovolná zdravotní sestra denně navštěvovala staré a nemocné lidi, a tak věděla, že skutečnost se hodně liší od castrovských komunistických výmyslů. Když toho měla dost, stala se blogerkou, a na svých blozích zveřejňovala pravdu o chronicky nemocných, který by k vyléčení stačil dostatečný příjem vitamínů a minerálů, jenomže ty na Kubě nejsou k dispozici. Nebála se také psát o podvyživených dětech, které už ale nemají nárok na mléko, Dále zveřejňovala pravdu o kubánských psychiatrických léčebnách, ve kterých pacienti umírají hlady a zimou. Přiblížila rovněž realitu kubánských nemocnic, ve kterých se pacienti svíjí bolestí, protože nemají potřebné léky.

To samozřejmě nemohl komunistický režim jen tak nechat být. A tak ji jednoho dne odsoudili k dvaceti měsícům vězení, které tráví v jednom z nejtvrdších kubánských kriminálů. Tak mně napadá, to by bylo řevu rudých paviánů, kdyby některý ze zdejších levých blogerů šel za kritiku Kalouska na necelé dva roky na Bory mezi nejhorší kriminálníky. Ale komunisté, kteří se schizofrenně ohánějí demokracii a přitom schvalují teror na Kubě, by měli jít také za své žvásty do basy, aby si užili praktik vrahů a násilníků.

Osmašedesátý rok ovšem přinesl i pozitivní momenty, lidé si uvědomili, že komunisté jsou velkými lháři a mistři podvodů. Na jednu stranu prosazovali právo národů na sebeurčení, ale na příkladu okupace Československa dali světu jasně najevo, že jej respektovat nebudou. Ono Rusové přece v rámci Sovětského svazu okupovali a porobili si jiné národy Litevce, Lotyše, Estonce, Ukrajince a další. Těm všem upřeli svobodu. Proto je směšné, když někdo tvrdí, že stejně jako Rusy bychom měli za osmašedesátý „nenávidět“ i další národy tehdejšího Sovětského svazu, které se rovněž obsazení naší vlasti zúčastnili. Jenomže ony samy byly v pozici podmaněných a nemohly se svobodně rozhodovat. A v tom je ten velký rozdíl.

Jednalo se tedy především o vpád v režii Rusů a prorusky orientovaných komunistů jiných národností ve vedení Komunistické strany Sovětského svazu. Koneckonců i vrchní sovětský komunista Leonid Brežněv byl po rodičích Rus a na přípravě okupace Československa v roce 1968 se významně podílel tehdejší šéf sovětské tajné policie KGB Rus Jurij Andropov.

Nebaví mně reagovat na výmysly komunistických aparátčíků a také to nedělám. Nyní však učiním výjimku. Nedávno se do mě v rudém plátku Haló noviny už poněkolikáté opřel bývalý komentátor Jaroslav Kojzar neblahé paměti.

Polemizoval s mojí kritikou vůdce českých komunistů Vojtěcha Filipa za jeho výrok, že Sovětský svaz nikdy nikoho vojensky nenapadl. Stačí ovšem jenom jediný moment, který vyvrací tuto komunisty vytrvale opakovanou lež. A tou je sovětské napadení Finska na podzim 1939, za které byl tehdejší SSSR označen za agresora a vyloučen ze Společnosti národů.

Co se týče Polska, tak komunistický Sovětský svaz napadl tuto zemi 17. září 1939 bez vyhlášení války, čímž hrubě porušil mezinárodní právo, protože tato země v té době z právního hlediska stále existovala. Navíc Stalinovo Rusko udělalo cár papíru z rižského míru z roku 1921 a z polsko-sovětské smlouvy o neútočení z roku 1932, které garantovaly východní hranice Polska.

v minulém roce odešlo z Ruska přes 300 tisíc obyvatel do některé ze zemí EU a USA. Tato emigrace předčí i Jelcinovu éru, kdy v posledním roce jeho vlády v roce 1999 odešlo do zahraničí na 214 tisíc lidí. A podle průzkumů veřejného mínění se chystá Rusko opustit asi 20 milionů obyvatel. Inu, je to jak za socialismu, kdy moskevská propaganda hlásala, jak se prohnilý Západ hroutí, ale fakta dokazovala něco jiného. Západ se prý hroutí, ale do toho „úžasného“ Ruska odešel pouze francouzský herec Gerárd Depardieu. Inu každá doba má nějakého toho pomýleného Deana Reeda. Opačným směrem je ale jaksi přesun lidstva poněkud živější.

Aktivní sovětská pomoc německým nacistům

Pobaltské republiky okupoval SSSR v roce 1940, kdy donutil tamní prezidenty jmenovat komunistické vlády připravené v Kremlu, Poté v Litvě, Lotyšsku a Estonsku nová komunistická vedení zorganizovala volby dle sovětského vzoru, které se vyznačovaly terorem vůči nezávislým nekomunistickým kandidátům a pro jednotnou kandidátku údajně hlasovalo ve všech třech případech více než devadesát procent voličů. Pravdou však bylo, jak uvádějí historici Luboš Švec, Vladimír Macura a Pavel Štol v knize Dějiny pobaltských zemí, že v Litvě dosáhla volební účast odhadem 18 – 32% registrovaných voličů. Tyto volby byly tak dokonale zmanipulované a chybějící domácí obyvatele nahradili sovětští vojáci. Čili k regulérnosti měly hodně daleko. Sovětská okupace znamenala prudké snížení životní úrovně Pobalťanů, nastal nedostatek spotřebního zboží a potravin, před obchody se objevily pro socialismus tak typické fonty. Nelze se tedy divit, že již v prosinci prvního roku okupace stávkovali proti drahotě, vynuceným přesčasům a zrušení nezávislých odborů dělníci v továrně Rudý Krull v Tallinu.

V Pobaltí také nastaly typické brutální komunistické represe, popravy, zatýkání nepohodlných lidí a jejich masové deportace na Sibiř. Nelze se tedy divit, že většina Litevců, Lotyšů a Estonců vítala v červnu 1941 německé vojáky jako osvoboditele a v protisovětských a protikomunistických partyzánských jednotkách bojovalo celkem na sto tisíc Pobalťanů. Pravdou tedy je, že velká většina obyvatel pobaltských zemí sovětskou nadvládu odmítala.

Byl to Sovětský svaz, který v roce 1939 podpisem tzv. smlouvy o neútočení se stal přímým spojencem nacistického Německa. Rudá armáda tak prostřednictvím svých vysílačů v okolí Minsku naváděla německé bombardéry na cíle při náletech na polská města. Bylo to sovětské vojenské námořnictvo, které při německém útoku na Norsko umožnilo plavidlům německé Kriegsmarine kotvit v ruských přístavech a výrazně tak napomohlo okupaci této skandinávské země. Její velitel velkoadmirál Erich Raeder za to poslal svým sovětským kolegům děkovný dopis.

Ta zpráva na serveru iDNES nebyla ani tak překvapivá, pouze dokázala další rudý krach. Mladoboleslavská Škoda totiž vyráběla v éře socialismu spíše odpad než auta. Tři ze čtyř vozů značky Škoda vyvezené v osmdesátých letech na Západ, tedy 75%, zákazníci reklamovali kvůli vážným vadám. Socialistický průmysl si holt s kvalitou moc nerozuměl.

Nutno si přiznat, že pokud se Škodě Mladé Boleslav dařilo za komunistů prodávat auta na Západě, tak to bylo jen kvůli nízké ceně, která tak tak kopírovala výrobní náklady. Škoda 120 L a další patřily v zemích Jako Německo, Rakousko, Velká Británie a další k těm nejlevnějším.

Jasný příklad: v polovině osmdesátých let činil průměrný plat v Německu cca 2500 DM a již zmíněná Škoda 120 L stála kolem 7000 DM. Čili Němec si ji mohl koupit za necelé tři měsíční platy. Jenom pro srovnání. U nás se tehdy bralo kolem dvou a půl tisíc korun čistého, a toto auto stálo kolem 60 tisíc korun. Tento jasný důkaz čísel nepotřebuje další komentáře.

To, že ji Němci stejně moc nekupovali, je jasné. Jinak by byli pro smích širokému okolí. Tento výrobek našeho socialistického průmyslu byl na západ od našich hranic terčem moha vtipů. Pěkný je ten britský, proč že musí škodovka jezdit vždycky plná, aby když zůstane pod kopcem, ji měl kdo tlačit.
Legrace ovšem končí, když se člověk zamyslí nad tím, kam komunisté přivedli náš průmysl. K celkové zaostalosti. Za I. republiky patřila česká auta ke světové špičce. Rudá vrchnost to vzala sešupem za čtyřicet let až na samé automobilové dno. Ovšem nejen v tomto oboru, k totálnímu kolapsu přivedla celou zemi.

... závěr roku jako celý rok je zde arénou největších primitivů, kteří dovedou trochu psát :)))

Největším trestem pro rusko je Putin.

Ten rudý teplý Simon, placený Hradem, tu bude smrdět fakt pořád? Táhni do ruska, zmrrde!