Aktivní sovětská pomoc německým nacistům

Pobaltské republiky okupoval SSSR v roce 1940, kdy donutil tamní prezidenty jmenovat komunistické vlády připravené v Kremlu, Poté v Litvě, Lotyšsku a Estonsku nová komunistická vedení zorganizovala volby dle sovětského vzoru, které se vyznačovaly terorem vůči nezávislým nekomunistickým kandidátům a pro jednotnou kandidátku údajně hlasovalo ve všech třech případech více než devadesát procent voličů. Pravdou však bylo, jak uvádějí historici Luboš Švec, Vladimír Macura a Pavel Štol v knize Dějiny pobaltských zemí, že v Litvě dosáhla volební účast odhadem 18 – 32% registrovaných voličů. Tyto volby byly tak dokonale zmanipulované a chybějící domácí obyvatele nahradili sovětští vojáci. Čili k regulérnosti měly hodně daleko. Sovětská okupace znamenala prudké snížení životní úrovně Pobalťanů, nastal nedostatek spotřebního zboží a potravin, před obchody se objevily pro socialismus tak typické fonty. Nelze se tedy divit, že již v prosinci prvního roku okupace stávkovali proti drahotě, vynuceným přesčasům a zrušení nezávislých odborů dělníci v továrně Rudý Krull v Tallinu.

V Pobaltí také nastaly typické brutální komunistické represe, popravy, zatýkání nepohodlných lidí a jejich masové deportace na Sibiř. Nelze se tedy divit, že většina Litevců, Lotyšů a Estonců vítala v červnu 1941 německé vojáky jako osvoboditele a v protisovětských a protikomunistických partyzánských jednotkách bojovalo celkem na sto tisíc Pobalťanů. Pravdou tedy je, že velká většina obyvatel pobaltských zemí sovětskou nadvládu odmítala.

Byl to Sovětský svaz, který v roce 1939 podpisem tzv. smlouvy o neútočení se stal přímým spojencem nacistického Německa. Rudá armáda tak prostřednictvím svých vysílačů v okolí Minsku naváděla německé bombardéry na cíle při náletech na polská města. Bylo to sovětské vojenské námořnictvo, které při německém útoku na Norsko umožnilo plavidlům německé Kriegsmarine kotvit v ruských přístavech a výrazně tak napomohlo okupaci této skandinávské země. Její velitel velkoadmirál Erich Raeder za to poslal svým sovětským kolegům děkovný dopis.

Vôbec sa nedá pochopiť, ako náš kolega z „Reuters“ stanovil návštevnosť reštaurácii? Nečudujte sa, o tom sa tiež píše. Je to možné, ak ste ich navštívili cez deň, keď všetci ostatní sú na pláži. Na Kryme je more, takže cez deň je veľa kúpajúcich sa. Poprechádzajte sa, napríklad, večer v Alušte a pokúste sa nájsť voľne, vopred nerezervované posedenie.

Ukazovatele intenzity dopravy sú tiež vysoké. Iba letisko v Simferopoli k dnešnému dňu obslúžilo 3,5 milióna cestujúcich. Nárast v porovnaní s predchádzajúcim rekordným rokom dosiahol 5%. A to je bez prihliadnutia na koniec augusta, september a október – mesiace aktívnej rekreačnej sezón

A co s tím uděláš, ty teplý prase Simone

Smutnou sovětskou skutečnost drsně a bez příkras vystihuje rovněž Zvláštní zpráva 4 z šedesátých let minulého století od českých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kteří tuto zemi poznali dokonale. A ti otevřeně napsali o tom, že produktivita práce v SSSR je oproti USA ani ne poloviční. Jinak to být ani nemohlo, když například v Kazachstánu zůstávaly nesklizeny i dvě třetiny obilnin, atak tomu bylo i jinde v celé zemi.

Dále oba cestovatelé viděli na vlastní oči, jak na cestě mezi Alma-Atou a Taškentem potkali 84 kombajnů, z čehož jich v akci bylo jen 14, ostatní ve dne a ideálním počasí stály.

Další zápisy jsou rovněž tristní. „V roce 1950 byl otevřen železniční most přes Angaru na tamní nové trati. Ale o pět let později byla trať i s mostem odsouzena k zaplavení. Překotně se postavilo 240 km trati Bratsk-Železnogorsk, po níž však rychlík nemůže jet rychlostí větší než 25 km/h....
Holou skutečností je, že až na některé výjimky je úroveň služeb obyvatelstvu na úrovni a často i pod úrovní některých rozvojových zemí. V SSSR se nechodí kupovat, ale shánět...“
V šedesátých letech se v SSSR stavělo 100 až 500 km asfaltových silnic ročně, v Brasilii mnohonásobně víc. V důsledku nedostatku kvalitních silnic přicházel SSSR o 3 miliardy rublů ročně. Tak třeba z jistého kolchozu vedla k nádraží třicet kilometrů daleko jen blátivá polňačka, a za dešťů kolchozní nákladní auta doprovázel pásový traktor, který je vytahoval z bahna. Kolchoz za třicet let existence tak zaplatil pětkrát víc, než kdyby k němu vedla normální asfaltka.
Od konce války do poloviny šedesátých let se do nových bytů nastěhovalo asi 40% sovětských obyvatel. V letech 1949 až 1964 dostalo v SRN nové byty o průměrné velikosti 75,2 m2 45,7% obyvatel, z čehož 74% byly čtyř a vícepokojové! Lidé v kapitalistickém západním Německu dostávali ovšem celé byty, nikoliv jen jejich části. V Sovětském svazu byly totiž obvyklé komunálky, čili společné byty, ve kterých jedna rodina dostala pouze vlastní pokoj, ale kuchyni a sociální zařízení měla společné třeba i s dvaceti dalšími nájemníky.

Neustále rastie počet turistov z Ukrajiny. Tento rok sa 2,2-násobne zvýšila osobná doprava cez hraničné priechody s Ukrajinou a k 1. augustu bola 1,7 milióna ľudí. Počet ukrajinských turistov vzrástol a dosahuje 15% z celkového počtu turistov, ktorí navštívili polostrov. V minulom roku tento ukazovateľ bol 10%. Nie je jasné, ako „Reuter“, ak poznajú tieto údaje (ak si ich vôbec pozreli) mohli dôjsť k záveru, že turistická sezóna utrpela fiasko.

A co s tím uděláš, ty teplý prase Simone

Doteraz polostrov navštívili takmer 4 milióny turistov. To je o 26,1% viac ako v minulom roku. Podľa prognózy ku koncu tohto roka počet návštevníkov dosiahne 6 miliónov. Som presvedčená, že sa tak stane, aj keď nie som odborník.

Tento rok v lete som bola na Kryme, chcem povedať, že trend je jasný.

Priemerná obsadenosť hotelov a letovísk na Krymskom polostrove je 75%.

A co s tím uděláš, ty teplý prase Simone

Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“
Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“
Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo....Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“

Je fakt, že Stalin si ve třicátých letech minulého století posteskl nad tím, že Rusko je zaostalé, a za svoji zaostalost v minulosti draze platilo. Ovšem jeho režim, který se zmocnil soukromého majetku, nemohl v dlouhodobé perspektivě uspět. Důkazem toho je kromě jiných Bělomořský kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Průplav dlouhý 227 kilometrů byl postaven za cenu tisíce mrtvých vězňů z gulagů za rekordních 22 měsíců, ovšem kvůli nízké hloubce 3-4 metrů jim nemohou proplouvat větší lodě, takže je skoro k ničemu.

Za komunistů do nás Rudé Právo cpalo horem dolem zkazky o údajných sovětských ekonomických úspěších. Ve skutečnosti však sovětské hospodářství po celou dobu trvání SSSR charakterizovala bída, chaos a trvalý nedostatek většiny druhů spotřebního zboží.

Sovětský svaz byl ve skutečnosti zemí, kde Rusové vládli a zotročovali ostatní obyvatelstvo, které navíc uvrhli do chudoby. Jak se trefně říkalo, Se Sovětským svazem přišla bída na zem.

Jako jeden z prvních dekretů vydali ruští bolševici Deklaraci práv národů Ruska, což byl kolosální podvod, protože SSSR, který sloužil ve skutečnosti jako nástroj rusifikace, byl také žalářem národů a koloniální mocností, ve které Rusové utiskovali neruské národy a ty jakmile mohly, daly ruským bolševickým násilníkům rázné sbohem, nejdůrazněji pak Pobalťané.

Již ve dvacátých letech minulého století Rusové násilím obsadili Kavkaz a zlikvidovali tamní nezávislé státy včetně Gruzie, dále pak dobyli i tehdy samostatné středoasijské země. Ruské komunistické agrese dále pokračovaly. A tak Sovětský svaz v roce 1940 okupoval Pobaltí a ruští bolševici se v Litvě, Lotyšsku a Estonsku chovali stejně brutálně jako němečtí nacisté v Protektorátu Čechy a Morava.

O hrůzách sovětské okupace v Pobaltí vypovídají nejen pamětníci, ale lze se o nich dočíst i v seriózních publikacích, například v knize spisovatele Jana Beneše Zločin genocidy s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR nebo ve výborné práci Dějiny pobaltských zemí renomovaného českého historika Luboše Švece.
Pravdou je, že během roční sovětské okupace v letech 1940 a 1941 zavraždili ruští bolševici na 75 tisíc Litevců, další desetitisíce obyvatel této pobaltské země včetně žen a malých dětí sovětské orgány deportovaly za nelidských podmínek, stejně jako nacisté Židy, na Sibiř a do gulagů. Odporných zločinů proti lidskosti se v Pobaltí se dopustily jednotky Rudé armády a NKVD zvláště krátce po vypuknutí II. světové války do doby, než byly nuceny ustoupit.

Krym zostáva jednou z najžiadanejších a najobľúbenejších dovolenkových destinácii Rusov a Ukrajincov (čo je, možno, veľkým sklamaním pre niekoho) ako ukazujú štatistické hodnotenia. A počet návštevníkov sa každoročne zvyšuje.

A co s tím uděláš, ty teplý prase Simone

Rozpad Svazu sovětských socialistických republik v prosinci 1991 můžeme považovat za jednu nejšťastnějších událostí 20. století. Je děsivé a zločinné, že někteří zdejší proputinovští fanatici zašli tak daleko, že litují rozpadu této americkým prezidentem Ronaldem Reaganem trefně řečeno říše zla. De facto tak schvalují masové vraždy desítek milionů lidí, které má gangsterský bolševický režim na svědomí. Sovětský svaz také nebyl ničím než pokračovatelem agresivní ruské dobyvačné politiky.

Na jednu stranu se sovětští bolševici oháněli humanitou a lidskostí, jenomže v SSSR došlo k masovému vyvražďování lidí z třídních důvodů a daleko horším zločinům, než kterých se dopustili nacisté. Sovětský vůdce Stalin má na svědomí životy zhruba 20 – 25 milionů nevinných lidí, jak píše v knize Rusko plné křížů bývalý přední sovětský komunista Gorbačovovy éry Alexandr Jakovlev, který důkladně prostudoval i tajné sovětské archivy, takže jeho číslům můžeme věřit. Kromě komunistické Číny se žádná jiná země na světě v dějinách lidstva nedopustila tak otřesné genocidy na vlastním obyvatelstvu.

Stalinova hrůzovláda tak zavraždila víc obyvatel Sovětského svazu, než kolik jich údajně zahynulo za nacistické okupace. Dokonce někteří historici tvrdí, že údaje o 20 milionech sovětských obětí nacistické okupace jsou nadsazené, aby Stalin zakryl své vlastní zločiny. Bolševik a masový vrah Josef Stalin byl stejným a možná ještě horším zločincem než nacista Adolf Hitler! SSSR dále podněcoval pod rouškou tzv. národně osvobozeneckého boje mezinárodní terorismus a jeho vinou vznikly z bývalých kolonií tzv. nezávislé státy, které ovšem svoji nezávislost nezvládají a jsou zdrojem potíží. Viz Uganda, Sýrie, Somálsko a další.

Podľa Sergeja Michejeva, sa po summite G 20 v čínskom Chang Čou môže hovoriť o zložitých vzťahoch RF a Západu, snahy o násilnú izoláciu Ruska zo strany amerického prezidenta Baracka Obamu sa však skončili neúspešne. Podľa Sergeja Michejeva má summit G 20 podstatne efektívnejšie výstupy, ako stretnutia G 7.

A co s tím uděláš, ty teplý prase Simone.