Je doba komunismu. Jede tak jeden komunista autem, okolo Slušovic a vidí na bývalém kulturním domě nápis: "SLUŠOVICKÝ BORDEL". Ihned vlétne dovnitř a začne na majitele kříčet, aby tento nápis do zítřka změnil.
Zítra jede okolo znovu a vidí nápis: "Slušovický sexuální stánek." Jde dovnitř a řekne, že je to trochu lepší, ale aby to znovu změnil.
Další den je tam SSSR-JZD. Jde dovnitř a ptá se co to znamená. Dostane odpověď že to je Slušoviské Super Sexuální Radovánky - Jen Za Dolary. *15* *15*

Kokotíí, kokotííí palice je Simon.

Co ty na to kokotíí palice Simonova.

To víš, Grebeníček je borec, na toho nemáš. Tak si to tak neber.

===== Jo už sem BTW, se mám co BTW? :D

Sovětský svaz byl ve skutečnosti zemí, kde Rusové vládli a zotročovali ostatní obyvatelstvo, které navíc uvrhli do chudoby. Jak se trefně říkalo, Se Sovětským svazem přišla bída na zem.

Jako jeden z prvních dekretů vydali ruští bolševici Deklaraci práv národů Ruska, což byl kolosální podvod, protože SSSR, který sloužil ve skutečnosti jako nástroj rusifikace, byl také žalářem národů a koloniální mocností, ve které Rusové utiskovali neruské národy a ty jakmile mohly, daly ruským bolševickým násilníkům rázné sbohem, nejdůrazněji pak Pobalťané.

Již ve dvacátých letech minulého století Rusové násilím obsadili Kavkaz a zlikvidovali tamní nezávislé státy včetně Gruzie, dále pak dobyli i tehdy samostatné středoasijské země. Ruské komunistické agrese dále pokračovaly. A tak Sovětský svaz v roce 1940 okupoval Pobaltí a ruští bolševici se v Litvě, Lotyšsku a Estonsku chovali stejně brutálně jako němečtí nacisté v Protektorátu Čechy a Morava.

O hrůzách sovětské okupace v Pobaltí vypovídají nejen pamětníci, ale lze se o nich dočíst i v seriózních publikacích, například v knize spisovatele Jana Beneše Zločin genocidy s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR nebo ve výborné práci Dějiny pobaltských zemí renomovaného českého historika Luboše Švece.
Pravdou je, že během roční sovětské okupace v letech 1940 a 1941 zavraždili ruští bolševici na 75 tisíc Litevců, další desetitisíce obyvatel této pobaltské země včetně žen a malých dětí sovětské orgány deportovaly za nelidských podmínek, stejně jako nacisté Židy, na Sibiř a do gulagů. Odporných zločinů proti lidskosti se v Pobaltí se dopustily jednotky Rudé armády a NKVD zvláště krátce po vypuknutí II. světové války do doby, než byly nuceny ustoupit.

Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“
Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“
Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo....Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“

Je fakt, že Stalin si ve třicátých letech minulého století posteskl nad tím, že Rusko je zaostalé, a za svoji zaostalost v minulosti draze platilo. Ovšem jeho režim, který se zmocnil soukromého majetku, nemohl v dlouhodobé perspektivě uspět. Důkazem toho je kromě jiných Bělomořský kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Průplav dlouhý 227 kilometrů byl postaven za cenu tisíce mrtvých vězňů z gulagů za rekordních 22 měsíců, ovšem kvůli nízké hloubce 3-4 metrů jim nemohou proplouvat větší lodě, takže je skoro k ničemu.

Za komunistů do nás Rudé Právo cpalo horem dolem zkazky o údajných sovětských ekonomických úspěších. Ve skutečnosti však sovětské hospodářství po celou dobu trvání SSSR charakterizovala bída, chaos a trvalý nedostatek většiny druhů spotřebního zboží.

Smutnou sovětskou skutečnost drsně a bez příkras vystihuje rovněž Zvláštní zpráva 4 z šedesátých let minulého století od českých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kteří tuto zemi poznali dokonale. A ti otevřeně napsali o tom, že produktivita práce v SSSR je oproti USA ani ne poloviční. Jinak to být ani nemohlo, když například v Kazachstánu zůstávaly nesklizeny i dvě třetiny obilnin, atak tomu bylo i jinde v celé zemi.

Dále oba cestovatelé viděli na vlastní oči, jak na cestě mezi Alma-Atou a Taškentem potkali 84 kombajnů, z čehož jich v akci bylo jen 14, ostatní ve dne a ideálním počasí stály.

Další zápisy jsou rovněž tristní. „V roce 1950 byl otevřen železniční most přes Angaru na tamní nové trati. Ale o pět let později byla trať i s mostem odsouzena k zaplavení. Překotně se postavilo 240 km trati Bratsk-Železnogorsk, po níž však rychlík nemůže jet rychlostí větší než 25 km/h....
Holou skutečností je, že až na některé výjimky je úroveň služeb obyvatelstvu na úrovni a často i pod úrovní některých rozvojových zemí. V SSSR se nechodí kupovat, ale shánět...“
V šedesátých letech se v SSSR stavělo 100 až 500 km asfaltových silnic ročně, v Brasilii mnohonásobně víc. V důsledku nedostatku kvalitních silnic přicházel SSSR o 3 miliardy rublů ročně. Tak třeba z jistého kolchozu vedla k nádraží třicet kilometrů daleko jen blátivá polňačka, a za dešťů kolchozní nákladní auta doprovázel pásový traktor, který je vytahoval z bahna. Kolchoz za třicet let existence tak zaplatil pětkrát víc, než kdyby k němu vedla normální asfaltka.
Od konce války do poloviny šedesátých let se do nových bytů nastěhovalo asi 40% sovětských obyvatel. V letech 1949 až 1964 dostalo v SRN nové byty o průměrné velikosti 75,2 m2 45,7% obyvatel, z čehož 74% byly čtyř a vícepokojové! Lidé v kapitalistickém západním Německu dostávali ovšem celé byty, nikoliv jen jejich části. V Sovětském svazu byly totiž obvyklé komunálky, čili společné byty, ve kterých jedna rodina dostala pouze vlastní pokoj, ale kuchyni a sociální zařízení měla společné třeba i s dvaceti dalšími nájemníky.

Aktivní sovětská pomoc německým nacistům

Pobaltské republiky okupoval SSSR v roce 1940, kdy donutil tamní prezidenty jmenovat komunistické vlády připravené v Kremlu, Poté v Litvě, Lotyšsku a Estonsku nová komunistická vedení zorganizovala volby dle sovětského vzoru, které se vyznačovaly terorem vůči nezávislým nekomunistickým kandidátům a pro jednotnou kandidátku údajně hlasovalo ve všech třech případech více než devadesát procent voličů. Pravdou však bylo, jak uvádějí historici Luboš Švec, Vladimír Macura a Pavel Štol v knize Dějiny pobaltských zemí, že v Litvě dosáhla volební účast odhadem 18 – 32% registrovaných voličů. Tyto volby byly tak dokonale zmanipulované a chybějící domácí obyvatele nahradili sovětští vojáci. Čili k regulérnosti měly hodně daleko. Sovětská okupace znamenala prudké snížení životní úrovně Pobalťanů, nastal nedostatek spotřebního zboží a potravin, před obchody se objevily pro socialismus tak typické fonty. Nelze se tedy divit, že již v prosinci prvního roku okupace stávkovali proti drahotě, vynuceným přesčasům a zrušení nezávislých odborů dělníci v továrně Rudý Krull v Tallinu.

V Pobaltí také nastaly typické brutální komunistické represe, popravy, zatýkání nepohodlných lidí a jejich masové deportace na Sibiř. Nelze se tedy divit, že většina Litevců, Lotyšů a Estonců vítala v červnu 1941 německé vojáky jako osvoboditele a v protisovětských a protikomunistických partyzánských jednotkách bojovalo celkem na sto tisíc Pobalťanů. Pravdou tedy je, že velká většina obyvatel pobaltských zemí sovětskou nadvládu odmítala.

Byl to Sovětský svaz, který v roce 1939 podpisem tzv. smlouvy o neútočení se stal přímým spojencem nacistického Německa. Rudá armáda tak prostřednictvím svých vysílačů v okolí Minsku naváděla německé bombardéry na cíle při náletech na polská města. Bylo to sovětské vojenské námořnictvo, které při německém útoku na Norsko umožnilo plavidlům německé Kriegsmarine kotvit v ruských přístavech a výrazně tak napomohlo okupaci této skandinávské země. Její velitel velkoadmirál Erich Raeder za to poslal svým sovětským kolegům děkovný dopis.

A jak takové sovětské zemědělství ve skutečnosti vypadalo? Stačí se začíst do knihy V zajetí Stalinismu, ve které brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek přibližuje čtenářům formou deníků své zkušenosti z let 1948 – 1958.

V roce 1956 mimo jiné popisuje své zážitky z cesty do SSSR a je to vážně síla. Tak 11. srpna jeho výprava cestovala vlakem po široké matičce Rusi a Jeřábka zaujala šedivá dřevěná stavení s doškovými střechami. Ovšem bomba přišla později! „Naši horliví pozorovatelé u oken vagonu glosují výkřiky spontánního údivu, když spatří na kolchozním lánu ženy, sekající obilí srpy, nebo skupinu venkovanů, mlátících na otevřeném poli obilí cepy – to jsou pro naše lidi první neočekávaná překvapení.“

To nepotřebuje komentář, čeští návštěvníci byli hodně překvapeni, když se setkali se skutečným Sovětským svazem. Jeden můj známý navštívil onu zemi, kde, v podání rudého lháře Julia Fučíka „zítra již znamená včera“, na počátku osmdesátých let a byl vyděšen z velkého množství žebráků, kteří se houfovali hlavně před několika málo funkčními kostely, které ještě zbyly. Obchody byly prázdné, ruské hospodyňky stály fronty na oporně vyhlížející flaksy masa. Náměstek ředitele brněnského Lacrumu a komunista tehdy prohlásil, že Sovětský svaz je jedna velká katastrofa.“

Znovu se člověk musí ptát, v čem, že na to měl být SSSR vzorem? Snad v tom, jak přivést kdysi obilnici Evropy Ukrajinu ke hladomoru a v padesátých letech sklízet obilí srpy a mlátit je cepy. A prosím vás nezkoušejte na mně rudoši vaše povídačky o II. světové válce, bylo už jedenáct let po ní a takovou otřesnou zaostalost to neomlouvá.
Ten kdo obdivuje nouzi a neschopnost je mimořádný idiot, a o komunistech to tedy platí měrou vrchovatou. Ve skutečnosti pravdivé bylo heslo: „Se Sovětským svazem přišla bída na zem.“