Nazdar čapisrale, konečně máš odpovídající fotku *15*

Americká armáda před pár lety v irácké Fallúdži bílým fosforem a ochuzeným uranem „vyzmizíkovala“ na 300 tisíc lidí! V oblasti se dodnes rodí neuvěřitelně vysoké procento těžce postižených dětí.

jak ty si své plky pěkně pochválíš, Simčo. a nejsi pusinka, jen jsi ukradla nick....

Já jsem holka Simona.

Ty sám jsi multinick pavlik visitior caligula pokud zrovna nekradeš můj nick Pamela

jistě i ty s tvým nevelekým IQ víš, že není pusinka, jako pusinka *2*

Užásný postřeh pane.

A jakpak se vám líbí moje prsa a moje zadnice?

V listopadu jsem volná. takže pokud stále platí vaše nabídka můžete posoudit
sám jak dobrá jsem v posteli

Kde jsi stáhnul tu fotku, Simone? Dej odkaz.

Aaaa Historik . A jak to souvisi s timto clankem ?

Livonské války

Car Ivan IV. řečený Hrozný se v roce 1558 rozhodl dobýt baltské pobřeží. Dá se říci, že je to počátek dlouhodobé ruské expanze na Západ, která skončila až v roce 1945. Ruský panovník se rozhodl dobýt pobřeží Baltu a tak vyhlásil křížové tažení pravoslavných proti katolíkům a protestantům. Byla to ničím nevyprovokovaná ruská agrese. Car se ale dopustil hrubé chyby, když neposlechl své rádce, aby místo toho ve spojenectví s Litvou zaútočil na Krym ovládaný Tatary. Výsledkem třiatřicet let trvající války proti koalici Polska, Litvy, Švédska a Řádu německých rytířů byla ruská porážka. Ukázalo se, že ruská armáda za svými evropskými soupeři výrazně zaostávala.

Těžká porážka Petra I.

Rusko prohrálo ve válce s Tureckem v roce 1711. Jenom velkorysost Turků, která ovšem i tak byla draze zaplacena, zabránila potupnému zajetí cara Petra I. Velikého a ruské armády. Rusko nicméně muselo vrátit Turecku dříve dobytý Azov a zbořit některé pevnosti.

Asi nejvýznamnějším příspěvkem Američanů k porážce Německa byla jejich pomoc, kterou dostalo i Stalinovo Rusko, tehdy Sovětský svaz. Podívejme se třeba do pamětí maršála Georgije Konstantinoviče Žukova, jeho slova jsou jasná: „Dnes se říká, že nám Spojenci nikdy nepomohli. Ale sotva lze popřít, že nám Američané dodávali obrovské množství materiálu, bez něhož bychom nemohli formovat naše zálohy, ba ani pokračovat ve válce. Dostali jsme 350 000 aut, a jakých aut! Chyběly nám výbušniny, střelný prach, neměli jsme ani čím plnit patrony do pušek. Američané nás opravdu dostali z nouze.“ To jsou jasná slova a těžko si někdo rozumný může myslet, že tento respektovaný sovětský vojevůdce lhal. Faktem je, že tehdy po válce tímto výrokem rozčílil samotného Stalina.

Žukovem zmíněná americká auta studebaker ocenil jako vynikající i německý polní maršál Erich von Manstein, protože na rozdíl od německých a sovětských dokázala jezdit i v těžkém terénu a pomohla tak urychlit postup ruské pěchoty při rozhodujících ofenzivách. Studebakery a džípy tvořily většinu aut používaných za války Rudou armádou. Ta měla ve výzbroji též sedm tisíc obrněných transportérů, které všechny pocházely z USA, protože v Sovětském svazu se jaksi tenkrát nevyráběly.

Američané dodávali Rusům dále potřebné suroviny a materiály, bez kterých by sovětský zbrojní průmysl nebyl schopen produkovat tanky, děla, letadla a další zbraně. Například z 2,3 milionů tun americké oceli vyrobili Sověti 70 tisíc skvělých tanků T-34. Klíčové byly také dodávky potravin, které mimo jiné zachránily před smrtí hladem i obyvatele obleženého Leningradu a také pomohly vojákům Rudé armády zvítězit nad německou armádou. On totiž bojovník s prázdným žaludkem toho moc nesvede. Tato fakta koneckonců potvrzuje také článek z ruské Pravdy. I samotní Rusové tedy vyvracejí tvrzení sovětské komunistické propagandy, která se snažila americkou pomoc zlehčovat.

Tuto pomoc Rusové dosud nesplatili a řádově stále dluží Americe miliardy korun, což se asi už nezmění.