Juro drž zobák ty ruský gaunere,

V EU je svoboda a ty jsi tioho nejlepším důkazem.
Pliveš tu na EU od rána do noci a nikdo tě za to nezavře ani nezastřelí,
V komunistickém totalitním státě zbudovaném po vzoru SSSR už by jsi byl za kritiku v gulagu. značný to rozdíl co.

Fašista je tvůj Putin. on napadá malé sousední státy a krade jim území. jeho putin Jugend jako kdysi hitlerova SA napadá v ulicích odpůrce kremlu.

Rusové se v komunistické éře vůči Litevcům Lotyšům a Estoncům dopustili v Pobaltí zločinu genocidy. Jejím důkazem jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů z celkového počtu obyvatel, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%.

Nelze se tomu divit, vždyť výsledkem pouhé roční ruské okupace Litvy, Lotyšska a Estonska v letech 1940-41 bylo ruskými komunisty 170 tisíc zavražděných lidí, což v poměru k počtu obyvatel předčí ztráty Československa za nacistické okupace v letech 1939 – 1945.

Důkazy ruských komunistických zločinů

Důkazy o ruských komunistických zvěrstvech obsahuje kniha spisovatele Jana Beneše Zločin genocidy s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR. Ruští bolševici dokonce masakrovali i děti na táboře. V Rainaiském lese našli místní obyvatelé po jejich odchodu 76 mrtvol mladých chlapců – skautů. Dvě těla měla z úst vytržené jazyky, u čtyř pak chyběly vyrvané genitálie. Třem z těl někdo z katů vložil úd do úst. Řada těl měla deformované nosy, roztříštěné hlavy a rozdrcené čelisti. Chlapci byli postříleni typicky bolševickým způsobem - kulkou do týlu. Jeden hoch měl zatlučený dřevěný kolík do oka.

Nedávno vyšel v jistém bolševickém plátku článek, který se údajně bral za právo Rusínů na sebeurčení. To samozřejmě rudí nemyslí vážně a lžou, jak je pro ně typické. Od komunistů, kteří tyto lidi zradili a vydali je do područí bolševického teroru, jenž na Podkarpatské Rusi začal hned po obsazení Rudou armádou v roce 1944, se jedná o hnusnou podlost.

Podkarpatská Rus neboli nyní Zakarpatská Ukrajina by mohla mít v rámci „velké“ Ukrajiny nějakou formu autonomie, ale to je věc místních lidí. Oni ať si vyřeší svoje vnitřní uspořádání sami. Ostatně komunisté vždy hlásali, že se druzí nemají vměšovat do vnitřních záležitostí jiného státu. Jenomže to právě oni nejvíce porušovali masivní podporou mezinárodního terorismu, kterému říkali národněosvobozenecký boj.

Komunisté měli hlavní podíl na tom, že Československá republika nebyla po II. světové válce obnovena v předmnichovských hranicích, což slibovaly všechny mocnosti včetně Sovětského svazu, který nám však uloupil tuto východní část naší země proti vůli většiny tamních obyvatel. Rusům se zkrátka nedalo a nedá věřit. Rudá banda je také zodpovědná za to, že na Podkarpatské Rusi začali sovětští bolševici s politikou teroru včetně vražd a deportací nepohodlných lidí.

Soudruzi soukmenovci trollové. Lžete ještě víc a víc! Vyhlašuji soutěž o 1000 rubl!!!

Němci v říši vykřikovali, že jejich soukmenovci jsou utiskování v Sudetech brutálními Čechy. Jistě národnostní politika předválečné první republiky vůči třímilionové německé menšině nebyla dokonalá, ale v Evropě patřila k tomu lepšímu. A je pravdou, že některá zaměstnání (ve státní správě) Němci dělat nesměli. Nicméně řev z Berlína o jejich útlaku byl dílem goebbelsovské propagandy.

Současní kremelští vládci se opět ukazují jako pilní žáci nacistického ministerstva propagandy a rovněž cosi vykřikují o útisku svých krajanů v Pobaltí. Pravdou však je, že Rusové tam mají standardní menšinová práva obvyklá i v jiných zemích. Existují zde ruské školy, ruské kulturní instituce a rusky se tady mluví zcela svobodně. Všude, kde žije ruská menšina, jsou k dostání noviny a časopisy v ruštině. Rusky vysílají i místní televize a rádia. Ruské politické strany a hnutí zcela svobodně kandidují v pobaltských zemích do parlamentů i obecních zastupitelstev.

Důležitým argumentem Čechů proti německé propagandě se stal fakt, že v čs. vládách v meziválečné éře byli i němečtí ministři. A Lotyši mohou rovněž právem namítnout, jaký je to u nás útlak ruské menšiny, když primátorem hlavního města Rigy je etnický Rus Nil Ušakov. Ruské starosty ovšem mají i další města a obce v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Těžko tedy může být utiskovaná národnostní menšina, která je ve vládě nebo jejíž představitelé zastávají posty starostů a primátorů.

Čili Putin a jeho nohsledi se evidentně chovají jako nacisté před II. světovou válkou.
Nicméně jeden rozdíl ve prospěch Pobaltí naštěstí existuje. Zatímco nás spojenci v neblahém osmatřicátém lidově řečeno hodili přes palubu, NATO už dalo jasně a důrazně najevo, že Litvu, Lotyšsko a Estonsko bude v případě agrese bránit a to je dobře. Mnichovanství se nesmí opakovat!

Bylo úsměvné sledovat příznivce Miloše Zemana, jak s fanatickou nenávistí volají po „krvi“ majitele penzionu Modřín, který jemu a jeho doprovodu odmítl rezervovat místo v restauraci. Porušení zákona však nastalo v nekuřácké restauraci Poštovna na Sněžce, kde její majitel dovolil panu Zemanovi „výjimečně“ si zakouřit.

Zákon praví jasně, majitel musí u vchodu výrazně označit restauraci, jestli je nekuřácká nebo kuřácká. Já sám si v hospůdce zapálím, ale když jsem byl nedávno v Irsku, respektoval jsem, že tamní zákon kouření v restauracích a pubech zakazuje. Můj kamarád má v Brně útulné bistro, kde nesmí kouřit a tak, ti, co si svoji nikotinovou vášeň neumí odříct, chodí ven včetně mě. S tím jsem srozuměn.

Zemanovi příznivci mají plná ústa toho, že všichni lidé mají stejná práva. V tom případě tedy až dorazíme na nejvyšší horu Krkonoš, tak si v Poštovně vytáhneme cigaretu a zapálíme si, jsme si přece s Milošem Zemanem všichni rovni. Pokud majiteli Poštovny nevadí kouření, tak ať změní svůj podnik v kuřácký, pokud ano, tak ať striktně trvá na tom, že uvnitř nikdo kouřit nebude. Jestliže je restaurace nekuřácká, ale jednomu z hostů bylo kouření dovoleno, je to porušení zákona.

Pan Zeman, který se tak rád ohání zájmy prostého lidu, dal ve skutečnosti najevo, že někteří z nás jsou si rovnější. Vysmál se svým hloupým voličům, kteří si myslí, že nyní jim začnou pečení holubi lítat sami do úst. Ve skutečnosti jim vzkázal, děkuji vám „lůzo“ za hlasy, ale teď Vám ukáži, kdo je pán. A co je nejhorší, veřejně pohrdl právem ve stylu, já jsem Miloš Zeman a pro mě zákony neplatí. Nejde o jednu vykouřenou cigaretu, ale o veřejnou aroganci vůči právním předpisům.

Nedávno si naše krajně extremistická levice připomněla další výročí narození Julia Fučíka a znovu se ozvaly výtky, že současná doba prý likviduje protinacistické odbojáře, jakým byl údajně bývalý redaktor Rudého Práva. To je velká lež! Skutečné statečné bojovníky s nacismem se naopak z dějin pokusili vymazat komunisté! Nyní se pouze do historie vrátila pravda.

Fanatický komunista a novinář Julius Fučík neblaze proslul už za I. republiky, kdy ve třicátých letech minulého století napsal podřadné tendenční dílko O Zemi, kde zítra již znamená včera. V něm hrubě zfalšoval skutečnou tvář Sovětského svazu, protože zcela zamlčel tamní obrovskou bídu (ta přitom výrazně předčila chudobu v západních zemích postižených ekonomikou krizí), represe a miliony obětí zločinného stalinského režimu.

Přitom první dva roky po okupaci českých zemí se Fučík ukrýval ze strachu před zatčením u rodičů v malé vesnici na Chodsku, nacistům neškodil a do oboje se dal až po napadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941. Nijak výrazněji se však neprojevoval, akorát se stal členem ilegálního Ústředního výboru Komunistické strany Československa, podílel se na tajném vydávání zakázaného Rudého Práva a po necelém roce byl na tajné schůzce zatčen gestapem.

Při tom ovšem porušil závazná odbojářská pravidla, která velela bránit se nacistům při zatýkání, jak jen to bude možné. Z logického důvodu, v takovém případě vypukla vřava a byla šance, že alespoň někdo ze zatykaných uteče a zachrání se. Fučík měl u sebe dvě pistole a vzdal se bez boje. U této akce byla i Riva Krieglová (manželka jednoho z předních komunistů v roce 1968 Františka Kriegela). Ta si vůči Fučíkovi nebrala servítky, podle ní to byl nezodpovědný floutek, který si ve své Reportáži psané na oprátce vymýšlí a navíc prý mluvil na gestapu víc, než bylo zdrávo. To připouští i tehdejší výborný český novinář Ferdinand Peroutka, který byl sám vězněný v nacistickém koncentráku. „Možná si chtěl skutečně zachránit život, kdo ví,“ připustil v souvislosti s Fučíkovými pochybnými výlety ve společnosti vyšetřujícího komisaře gestapa po Praze. To, že Fučík už dříve hodně nadsazoval, opět popisuje Peroutka v souvislosti s jeho údajnými prvorepublikovými protistátními revoltami. „Jak míval v té době zvykem, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela,“ ironicky podotkl.

Silnic dnes Rusko staví čtyřikrát méně než na konci Jelcinovy éry. Dosud nebyla dokončena dálnice mezi dvěma největšími ruskými městy Moskvou a Sankt Petěrburgem, která se staví od devadesátých let. Některé úseky současné silnice mezi těmito městy jsou rozbité tak, že proti nim je naše dé jednička úžasně rovná. To, že dálnice není dostavěna v ani pro Rusy klíčovém směru mezi Vladivostokem a Moskvou, není snad třeba ani připomínat. Dokonce některé úseky této trasy nemají ani asfalt.

Právě okolnost, že Rusko není schopno stavět dálnice, rozlítila Číňany. Rusové jim totiž nabídli projekt západočínské- západoevropské tranzitní dálnice. Jenomže zatímco Číňané své úseky bez problému postavili a Kazaši mají svou 2400 kilometrů dlouhou dálnici těsně před dokončením, ruská delegace pouze ukazovala v Pekingu maketu své dálnice, na které se ovšem reálně ještě ani nekoplo.

O letecké dopravě v Rusku není třeba mluvit. Podle údajů Mezinárodního úřadu pro civilní letectví patří k nejnebezpečnějším na světě. Jaromír Jágr kdysi trefně poznamenal. „Ruská letiště, to jsou často jen takové malé budky v poli, ale alespoň tam netrvá dlouho odbavení.“

Rusko jako země, které není evidentně schopno postavit dálnici o délce cca 700 kilometrů mezi svými dvěma největšími městy a moderní dopravní komunikace vůbec, patří tak spíše mezi rozvojové země.

Hodně důkazů potvrzuje, že Rusové po vzoru hitlerovského Německa vyhrožují násilím a terorem pobaltským republikám, jejich terčem je hlavně Lotyšsko. Jedná se o stejný scénář, jaký použili nacisté v našich pohraničních Sudetech.

Bývalý soudruh KGB Vladimír Putin se evidentně zhlédl v německém vůdci Adolfu Hitlerovi. Jejich postup je stejný jako přes kopírák. Oba dva zneužívají národnostní menšiny vůči místním vládám. Nejdříve následují jakoby starost a obavy, pak lživé obviňování z jejich útlaku, později vyvolání nepokojů a nakonec přímá agrese. K té v našem případě nedošlo jenom proto, že Československo tehdy na podzim roku 1938 přijalo potupnou Mnichovskou dohodu, která mu nařizovala odstoupení pohraničních oblastí s více než padesátiprocentním podílem německého obyvatelstva.

Slovní útoky nacistů brzy přerostly v provokace vůči Československu. I tady Rusové své německé vzory pilně následují a v nedávné době se dopustili několika drzých vyzývavostí vůči pobaltským republikám. Mezi ně patří únos estonského policisty Estona Kohvera z estonského území a nezákonné zadržení litevské rybářské lodi Juros Vilkas (Mořský vlk) v mezinárodních vodách ruskou pohraniční stráží. To jsou ovšem jen dva příklady zločineckých praktik Moskvy a hrubého porušení mezinárodního práva.