Důkazem genocidní likvidace Pobalťanů jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.

Pobaltské republiky se také staly obětí násilné rusifikace. V základních školách se děti musely většinu předmětů učit v ruštině a nikoliv v litevštině, estonštině a lotyšštině. Diplomové práce na univerzitách v Pobaltí musely být vypracovány v ruštině.

Sovětský komunistický režim v Pobaltí v ruské režii byl stejně zločinný jako nacismus jinde v Evropě. Nikdo rozumný nebude Rusům předhazovat kolektivní vinu. Problém však je v tom, že Německo se s nacismem vypořádalo a Hitlerovy památníky jsou v něm nemyslitelné. Rusové se však k socialismu hrdě hlásí. Sochy netvora a masového bolševického vraha Lenina jsou v každém ruském městě, jeho mumie stále nezmizela z Rudého náměstí.

Pro zájemce o historii Pobaltí, doporučuji například dílo autorů Luboše Švece, Vladimíra Macury a Pavla Štola Dějiny pobaltských zemí nebo knihu spisovatele Jana Beneše Zločiny genocidy, s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR.

Pravdou je, že během roční sovětské okupace v letech 1940 a 1941 zavraždili ruští bolševici na 75 tisíc Litevců, 34 tisíc Lotyšů a 60 tisíc Estonců. Další desetitisíce obyvatel pobaltských země včetně žen a malých dětí sovětské orgány deportovaly za nelidských podmínek, stejně jako nacisté Židy, na Sibiř a do gulagů. Čili dobře rozumím lotyšskému předsedovi vlády Marisi Kučinskisi. Ten nedávno upozornil na hrůzy sovětské komunistické okupace v Lotyšsku, která především v prvním fázi v letech 1940 – 41 byla plně srovnatelnou s tou německou nacistickou v Protektorátu Čechy a Morava v období 1939 – 40. V obou případech zahájili okupanti brutální teror vůči domácímu obyvatelstvu a dopouštěli se zločinů proti lidskosti. Nacismus se svoji rasovou nadřazeností a socialismus s šířením třídní nenávistí jsou stejně hnusné.

Degen Čapisrál je normální nevzdělaný tupec. *15*

Ty bavíš degene. *1* *1*

Syfilitiku Simone jdi se léčit, ty teplej blbče, do Ameriky..hi..hi..píp

Bloger Mrázek napsal: „Když před třemi nedělemi vystrčil novinář J. X. Doležal na Olšanských hřbitovech zadek na Noční vlky, policisté se smáli. Včera vystrčený zadek na americký konvoj ve Vyškově už ale neprošel.“

Nyní je jasné, jakými metodami u nás pracuje proruská propaganda. Lhaním a výmysly! Ondřej Mrázek ve svém blogu „Vystrčit zadek? Jde o to, na koho“ prokazatelně a vědomě lhal. Z neznámého důvodu si vymyslel, že reportér Reflexu J. X. Doležal vytrčil zadek na noční vlky na Olšanských hřbitovech a bylo to bez následků, kdežto když to udělal nějaký protiamerický aktivista ve Vyškově na americký konvoj, policisté ho zadrželi a obvinili z výtržnictví.

Jak ovšem pan Doležal přesvědčivě doložil, on na nikoho zadek nevystrčil, pouze chodil po pražských Olšanských hřbitovech v době příjezdu ruského motorkářského gangu s transparentem, na kterém v ruštině a češtině objasnil, že v našem jazyce vlk znamená rovněž zapařenou zadnici (cože je koneckonců pravda), kterou měl ale pouze nakreslenou, a na nikoho ji nevystrkoval.

Bukvice Simon měl těžký dětství, máma stará kurrva a fotr vožrala s těžkým delirium tremens. Proto teplej blbec Simon má těžce poškozený mozek a je to hermafrodit a syfilitik.

Vedení Sovětského svazu zachvátila po německém vpádu v červnu 1941 panika. Stalin byl po úvodních drtivých porážkách Rudé armády zoufalý, nabízel nacistům v podstatě kapitulaci a rozsáhlé územní ústupky.

Dobrých publikací o masovém vrahu gruzínského původu není nikdy dost. Ta z dílny bohužel už zesnulého Václava Vebera Rudý car s podtitulem Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924 – 1953 k nim bezesporu patří. Historik Jan Slavík vyznával tezi. „Rusko není třeba milovat ani nenávidět. Rusko je třeba studovat a znát.“ K poznání historie Ruska respektive Sovětského svazu výrazně přispívá kniha docenta Vebera, který patřil k největším českým odborníků na ruské dějiny.

Ten si všímá velkého rozporu mezi komunistickou teorii a praxi. Sovětský svaz se prohlašoval za stát dělníků a rolníků. Ve skutečnosti ovšem na tom byli sovětští pracující hůře než jejich kolegové v ostatních evropských zemích. Ti běžně bydleli ve chlévech a brali žebrácké platy. Za zmínku stojí citace z Dějin Ruska 20. století, dílu I., které editoval Andrej Zubov. „Dělník v Petrohradě si v roce 1913 mohl za průměrnou měsíční mzdu koupit 314 kg chleba, v roce 1932 jen 13 kg, masa v roce 1913 43 kg, ale v roce 1932 jen 7 kg, másla v roce 1913 18 kg, ale v roce 1932 jen 3 kg atd.“

Nutno dodat, že v Rusku byl teprve v letech 1935 – 36 zrušen přídělový systém na potraviny, tedy čtrnáct a patnáct let po skončení občanské války. To přesvědčivě dokazuje fakt, že Rusko životní úroveň většiny svých obyvatel za socialismu nezvýšilo. Dobře se v něm žilo jen úzké skupině komunistických papalášů. „Rusko odstranilo cara, ale nikoliv carismus,“ prohlásil T. G. Masaryk.

V Rusku jsou už také otvírány Stalinova muzea (o jeho zločinech se samozřejmě nezmiňují) a pro změnu rušeny nebo zcela měněny výstavní expozice, které jsou věnovány gulagům. Prý tam seděli obyčejní kriminálníci a nikoliv političtí vězni. Představa, že by se zrušilo například muzeum v nacistickém koncentračním táboře v Mauthausenu nebo se jeho koncepce změnila a dokazovala, že tam byli vězněni obyčejní zločinci, je hrozná.

Už jsem o tom psal několikrát, ale budu to stále opakovat, protože je to nutné. Je nehoráznou drzostí, když Rusko vytýká Ukrajině Banderu a samo velebí daleko horší zločince, jako byli Lenin, Stalin a jim podobní. K tomu mně napadá jenom proslulý Krylův citát „vrah o morálce káže.“

S bukvicí Simonem nelze diskutovat, lze mu jedině sprostě nadávat a tím se bavit, protože on v záchvatu zuřivosti začne tapetovat a to je potom legrace, viď ty teplej blbče..hi..hi

Dnešní den 21. srpen patří k nejsmutnějším v našich dějinách. Vpád vojsk Varšavské smlouvy vzal normálním lidem iluze o skutečné podstatě socialismu. Pravdu měl spisovatel Ludvík Vaculík, když řekl, že komunismus je bití.

Osmašedesátý rok ovšem přinesl i pozitivní momenty, lidé si uvědomili, že komunisté jsou velkými lháři a mistři podvodů. Na jednu stranu prosazovali právo národů na sebeurčení, ale na příkladu okupace Československa dali světu jasně najevo, že jej respektovat nebudou. Ono Rusové přece v rámci Sovětského svazu okupovali a porobili si jiné národy Litevce, Lotyše, Estonce, Ukrajince a další. Těm všem upřeli svobodu. Proto je směšné, když někdo tvrdí, že stejně jako Rusy bychom měli za osmašedesátý „nenávidět“ i další národy tehdejšího Sovětského svazu, které se rovněž obsazení naší vlasti zúčastnili. Jenomže ony samy byly v pozici podmaněných a nemohly se svobodně rozhodovat. A v tom je ten velký rozdíl.