Zrovna v Soma jsem umřel asi čtyřikrát a dvakrát z toho mě zabila ta hlubokomořská ryba kousek před koncem (což byla dost slabá a nepříjemná pasáž). Jinak mi to přišlo skvěle vyvážené, pokud budeš roleplayovat, hrát opatrně a vždy si hlídat únikovou cestu. Když to ale pojmeš jako běžnou akční adventuru, kde jdeš bezhlavě dopředu a když umřeš, zkusíš to znovu, tak je atmosféra hned fuč. V Soma mě víc vytrhl z atmosféry moment, kdy se hlubokomořský skafandr závažně poškodí (nebudu spoilerovat detaily) a vlastně se nic nestane. Přitom předtím strávíš celou část tím, jak se do něj dostat a zprovoznit ho, aby ses mohl ponořit až dolů.

Outlast byla přesně ta hra, který mě přesvědčila, že tenhlé žánr není pro mě. Ze začátku sem se zamiloval do prostředí a vizuálu, ale někde ve dvou třetinách mi došlo, že akorát pozoruju kudy chodí nepřátele, kterým nemůžu nic udělat a hledám schovky a to je vše. Takže jsem to prostě vypnul a zjistil, že už mě to vůbec neláká znovu zapnout.

Zmiňujes "popadnul bych prkno nebo trubku" - Tohle se mi hrozně líbilo v Condemned. Náboje došly hned na začátku mise, nebo jich bylo ve hře opravdu málo. Zbraně se opotřebovávaly bojem a muselo se se bojovat vším co bylo po ruce. Zlomilo se mi prkno, kterým sem rubal nepřitele? Rychle ho nakopnout, abych měl pár vteřin na to vyrvat ze zdi trubku nebo roxor, vykrýt přicházející úder a hned ho mydlit co se do něj vejde!