Hezký nostalgii vzbuzující článek. Ale podle mě autor přeceňuje schopnosti vývojářů a designérů hry. Je to zaprvé jiný typ hry než klasické strategie, kdy se dá všechno nějakým způsobem spočítat. A podle mě to ani nebylo záměrem. Prostě to vývojáři nějak nastavili, aby to plus mínus škálovalo a hotovo.

Pro otreleho stratega to může být zklamání. Ale tahle hra je prostě i něčím jiným. Právě ta její rozdílnost mě k ní přilákala a měl jsem ji radši než kdejaké strategie. S nostalgii rád vzpomínám na battle isle 2.

Pekny clanek,dekuji!👍

Podobný článek už jsem někdy četl. Asi ve Score? Akorát je to teda asi 20 let. 

Hm tak to jsem špatný hráč H3C. Mě na všechny kampaně stačil jen jeden hrdina. Nejdůležitější bylo mít moudrost (2 úroveň) a zemní magii případně inteligenci. Pokud se tyto požadavky podařilo získat v prvním scénáři kampaně bylo jednoduché vyhrát kampaň. Nejtěsnějším kampaň z mého pohledu byla za Barbara Yog byl zásadně proti magii. Ale jinak to bylo dost lehké. V první či druhé mapě člověk získá městkou bránu a pak na celou mapu stačí jeden mocný hrdina...

Díky za úvahu. Ano, dle mého mnoho her je založeno na podobných mechanikách, kdy dokola děláme to samé, levelujeme a vlastně nás to baví. Myslím, že je to takové uklidňující a zároveň máme pocit, že se posunujeme vylepšováním statistik apod. A při sezení či ležení na gauči nenarazíme tak rychle jako v reálném životě na své limity a komplikace (vlivy ostatních lidí, zranění, nemoc, únava, neschopnost si zapamatovat další slovíčko atd.). 

Občas žehráme na repetitivnost. Ale kdyby hry byly taková výzva jako reálný život, leckdy by nás vůbec nebavily.