Pohoda, pokračujeme ve vláknu odsud.

Souhlas s podmínkou atraktivity postavy. Nicméně tady asi narážíme na osobní požadavky každého z nás. Duke je hyperbola mužského šovinismu, takže tam očekávám a dokonce do jisté míry požaduji, aby byl nemačkavý, nehořlavý, vždy s hláškou po ruce, prasata se ho bála a ingame ženy z něj šly do kolen.

Ezia nám Ubisoft líčí jako člověka, a to jak si uvedl defacto od narození (dobrý tutorial ^_^) až do smrti (bude v nově vydaném AC:R). Ale jak mám sdílet jeho obavy a jeho těžkosti, jak mám cítit váhu jeho rozhodnutí a osudovost okamžiků když vím, že plno událostí v cutscénách by šlo řešit tak, že bych jako hráč všechny nepřátele pobil? Proč v cutscéně Ezio vzdává boj tam, kde by hráč překážku překonal za cenu ztráty zdraví nebo své soupeře counterkillem jednoho po druhém udolal? A to je ten rušivý prvek, díky kterému ztrácím propojenost s postavou.

V jednom z tvých prvních příspěvků ve vláknu byl zmíněna Mafia. Ta a Mafia II je krystalicky zářným příkladem pro moje pojetí významu "sžití s postavu". V Mafii je Tomas Angelo člověk. Člověk který viditelně raguje na zásah kulkou, který potřebuje čas, aby přebil zbraň, kterému se žádným zázrakem samo neobnoví zdraví. Člověk, proti kterému jdou jiní lidé, všichni najednou a naplno. Hráč musí dávat pozor na svoje zdraví a zbytečně neriskovat. S takovým přístupem pak jasně cítím nejistotu při závěrečném střetu se Samem a rozumím, proč se Tommy skrývá za zdmi. Který člověk by chtěl dostat kulku?

V Mafii II je Vittorio Scaletta pouhý avatar, který nesmí rušit hráčův zážitek z hraní. Sám se léčí, na zásah nereaguje, zbraně jsou přebity téměř ihned a postrádají zpětný ráz. To samé jeho nesmrtelní kolegové Henry a Joe. A pak když mám být zhnusen nad smrtí Henryho rukama čínské triády nebo mám vnímat úzkost když Joe na konci namíří na Vita tak necítím nic. Henry je nesmrtelný, proč by měl v cutscéně umírat? A Vito přece kulku z Magnumu vydží, nijak nezareguje a za chvíli se mu samo dobije zdraví. Proč bych se o ty charaktery měl bát a cítit nějaké emoce?
Je to podle mne velká chyba soudobé elektronické zábavy. Když se z ingame charakterů stanou skoronesmrtelní terminátoři, nemohu ve filmových předělech cítit nějaké emoce. Vždyť nebýt to custcéna, poradil by si hráč snadno. Tak proč se najednou ten skoroterminátor tváři jako člověk?

je fakt ze kamera je nastavena na gamepad coz me v nakejch chvilich dosti stve....ale jinej problem sem s klavesou a mysi nemel sebemensi problem....

klavesa+mys = stale nejuniverzalnejsi ovladani

Já jsem hrál AC1 na PC na klávesnici a myši. V té době mně to přišlo v poho, protože jsem na gamepadu hrál akorát u kámoše fifu na PS2. Při vydání AC2 jsem koupil PS3 a s gamepadem se mi to ovládalo o něco líp. Díky páčce si můžu určit přesný směr kterým chci skočit nebo utíkat. Podle mě je to na klávesnici a gamepadu skoro stejné až na pár drobností a je to jen síla zvyku. Každý má na to samozřejmě svůj názor.

nechápu co pořád držkujete na ovládání! mě se to hraje příjemě na klávesnici a vůbec mi nevadí že tam nemám nějaké debilní páky a hybla! navíc myš je daleko přesnější než... hybla!

Nechápu, jak to hraješ na gamepadu...
Když jsem PC hráč, hraju na KLÁVESNICI a MYŠI, každej ne, ale já jo.
Je to krásně plynulý, krásně se s tím hraje..

já zase nepochopím ty, co to zvládnou na gamepadu.... jako první díl když jsem hrál poprví byl ze začátku těžkej... pak jsem si ale zvykl, a šlo to v pohodě... když jsem nedávno hral znova AC i AC II bylo ovládání pro mě absolutně přirozený... když si zvykneš je to krása...

Tohle už jsem řešil dřív. Pokud má člověk rozehrané dvě nebo tři hry a dá si každou hodinku denně, tak to nechápu jak si může stěžovat na stereotypnost hry. Málokdo má přece čas hrát osm hodin v kuse. Samozřejmě pokud to není čtrnástiletý tlouštík. Pak se člověk nesmí divit, že vznikají na hráče takové předsudky-např. South Park, kde se stali závisláky na WoW...