Táto hra bude bomba :D Najlepšie sa mi páči že Turecký vojaci vyzeraju super je to bomba *4*

Znovuzískávání zbraní a zbroje mi zrovna moc nevadilo. Co by to mělo za smysl, kdyby měl hráč od začátku ty nejlepší kusy zbroje a zbraně, což by se automaticky rovnalo neporazitelnosti. Tedy alespoň na začátku. Sice mě v Brotherhoodu trochu mrzela ztráta Altairova brnění a následné získání jeho ekvivalentu - Brutovy zbroje, jenž byla podle mě příšerná, ale i tak mi to moc nevadilo.

vyber si

http://www.youtube.com/results?search_query=Assassin%27s+Creed+Revelations+The+Life+of+Ezio+Auditore+Trailer+&aq=f

:D kezbych umel psat....

je fakt ze kamera je nastavena na gamepad coz me v nakejch chvilich dosti stve....ale jinej problem sem s klavesou a mysi nemel sebemensi problem....

klavesa+mys = stale nejuniverzalnejsi ovladani

Pohoda, pokračujeme ve vláknu odsud.

Souhlas s podmínkou atraktivity postavy. Nicméně tady asi narážíme na osobní požadavky každého z nás. Duke je hyperbola mužského šovinismu, takže tam očekávám a dokonce do jisté míry požaduji, aby byl nemačkavý, nehořlavý, vždy s hláškou po ruce, prasata se ho bála a ingame ženy z něj šly do kolen.

Ezia nám Ubisoft líčí jako člověka, a to jak si uvedl defacto od narození (dobrý tutorial ^_^) až do smrti (bude v nově vydaném AC:R). Ale jak mám sdílet jeho obavy a jeho těžkosti, jak mám cítit váhu jeho rozhodnutí a osudovost okamžiků když vím, že plno událostí v cutscénách by šlo řešit tak, že bych jako hráč všechny nepřátele pobil? Proč v cutscéně Ezio vzdává boj tam, kde by hráč překážku překonal za cenu ztráty zdraví nebo své soupeře counterkillem jednoho po druhém udolal? A to je ten rušivý prvek, díky kterému ztrácím propojenost s postavou.

V jednom z tvých prvních příspěvků ve vláknu byl zmíněna Mafia. Ta a Mafia II je krystalicky zářným příkladem pro moje pojetí významu "sžití s postavu". V Mafii je Tomas Angelo člověk. Člověk který viditelně raguje na zásah kulkou, který potřebuje čas, aby přebil zbraň, kterému se žádným zázrakem samo neobnoví zdraví. Člověk, proti kterému jdou jiní lidé, všichni najednou a naplno. Hráč musí dávat pozor na svoje zdraví a zbytečně neriskovat. S takovým přístupem pak jasně cítím nejistotu při závěrečném střetu se Samem a rozumím, proč se Tommy skrývá za zdmi. Který člověk by chtěl dostat kulku?

V Mafii II je Vittorio Scaletta pouhý avatar, který nesmí rušit hráčův zážitek z hraní. Sám se léčí, na zásah nereaguje, zbraně jsou přebity téměř ihned a postrádají zpětný ráz. To samé jeho nesmrtelní kolegové Henry a Joe. A pak když mám být zhnusen nad smrtí Henryho rukama čínské triády nebo mám vnímat úzkost když Joe na konci namíří na Vita tak necítím nic. Henry je nesmrtelný, proč by měl v cutscéně umírat? A Vito přece kulku z Magnumu vydží, nijak nezareguje a za chvíli se mu samo dobije zdraví. Proč bych se o ty charaktery měl bát a cítit nějaké emoce?
Je to podle mne velká chyba soudobé elektronické zábavy. Když se z ingame charakterů stanou skoronesmrtelní terminátoři, nemohu ve filmových předělech cítit nějaké emoce. Vždyť nebýt to custcéna, poradil by si hráč snadno. Tak proč se najednou ten skoroterminátor tváři jako člověk?

Reakce na Tanbou:
Víž, že křesťani taky nejsou žádní svatoušci (viz. křížové výpravy). Já bych náboženství zakázal úplně. Nejvíc lidí zemřelo nepřirozeně právě kvůli náboženství. Pryš s islámem i křesťanstvím. A nejen s nimi.

Jednička a dvojka se co se týče obtížnosti neliší. Hra tě nijak nenutí být neviděn. Sem tam si někdy větší bitku dám, ale jinak se snažím zabíjet nespatřen a když se mi to nepovede, nechám se zabít. Ale je pravda, že trailery novějších a novějších dílů mne odpuzují právě svojí akčností a celkově odklonem od jedničky. Je to AAA hra tak co bys čekal. Svět dementní, viz. film Absurdistán. Ale AC v tomhle není nejhorší. To je CoD, nebo NFS HP 2011, nebo to co se chystají udělat (byť jen jednou) s Brothers in Arms. Kupodivu NHL a FIFA je čím dál tím těžší. A Shifty jsou taky větší výzva. Jen tak dál EA a doufám, že se NFS Run bude Hot Pursuit podobat co nejmíň.

Ona bude AC3 jo? sakra...ja doufal ze toto bude uz finale.

Já zase znám pár dětí co jen sedí u počítače a žerou. A teď mluvim o lidech co opravdu neznají jiný pohyb než ten k ledničce nebo do školy. To že někdo hraje více než pět hodin neznamená že nesportuje, já jen uvedl příklad typického pařana. Píšeš když na to přišlo, že si hrál i víc jak pět hodin, ale kolikrát do týdne? Znám lidi, co přijdou domů ze školy a do 12 pařej, v šest stávaj a ve škole pospávaj. Uvádim záměrně nejhorší případy a nejsou to jen pařani MMO. Jinak když tě baví hrát hru v kuse, tak proč ne. Já hraji kdy chci co chci, protože třeba v TV shlídnu TOP Gear a chci si to zkusit, tak zapnu Shifty. Přijdu z fotbalu, zapnu FIFU. Uznávám, že AC hrát déle jak 2 hodiny nevydržím, ale o to víc mě to baví druhý den. Není to o tom, že by mě ta pasáž nebavila, jen tu hru nechci mít dohranou za tři, čtyři dny.

Já jsem hrál AC1 na PC na klávesnici a myši. V té době mně to přišlo v poho, protože jsem na gamepadu hrál akorát u kámoše fifu na PS2. Při vydání AC2 jsem koupil PS3 a s gamepadem se mi to ovládalo o něco líp. Díky páčce si můžu určit přesný směr kterým chci skočit nebo utíkat. Podle mě je to na klávesnici a gamepadu skoro stejné až na pár drobností a je to jen síla zvyku. Každý má na to samozřejmě svůj názor.

Aha takže většina lidí co hrají hry déle než tři hodiny denně jsou podle tebe děti do 14 let a ještě převážně tlustí a jsou tlustí z důvodu že hrají hry. No tak to je opravdu kvalitní úvaha. Já ve 14 hrál i více než půl dne když na to přišlo a nejsem ani tlustý ani magor. Už je to přes 10let a stále si rád zahraji i véce než 5 hodin, když na to přijde a hra za to stojí. A stále nejsem tlustý a ani magor. Znám spousty lidí kteří jsou na to mstejně a opravdu nejsou tlustí. A ještě jedna věc - není dobré mít rozehráno více her. Já preferuji dohrát první, pak druhou a nakonec třetí, ale nemíchám je. A na konec - i když si hru rozdělíme na části, a pokud máme dobrou paměť, tak nás pasáž co nás nebavila včera nebude bavit ani dnes.

Jo ten díl byl dobrej... *2*

A nebo na to jít šalamounsky, Ježíška zaúkolovat nákupem Revelations a svoje prasátko nákupem grafiky od Nvidie (pokud plánuješ upgrade nebo z nějakého důvodu vyměnu), kde teď k nim dávají kupón na Batmana. *1*

Také se už těším jako fanda AC až to konečně vyleze z inkubátoru na svět :)

nechápu co pořád držkujete na ovládání! mě se to hraje příjemě na klávesnici a vůbec mi nevadí že tam nemám nějaké debilní páky a hybla! navíc myš je daleko přesnější než... hybla!

Sem. Ale aspoň nevykřikuju samolibé hlášky, že je něco lepší. To můžeš rovnou psát, že je FIFA lepší než NHL nebo nebo Forza lepší než GTA. Pak se ale nesmíš divit, že se toho někdo chytne...

Tohle už jsem řešil dřív. Pokud má člověk rozehrané dvě nebo tři hry a dá si každou hodinku denně, tak to nechápu jak si může stěžovat na stereotypnost hry. Málokdo má přece čas hrát osm hodin v kuse. Samozřejmě pokud to není čtrnástiletý tlouštík. Pak se člověk nesmí divit, že vznikají na hráče takové předsudky-např. South Park, kde se stali závisláky na WoW...

nemůžu to najít na YT...nenasel jste to nekdo?

(Hloupé Tiscali mne nenechalo zareagovat)
"Narozdíl od Prince of Persia je téměř nemožné zemřít pádem z výšky a HP se regeneruje s časem automaticky, tedy mizí další z prvků prvků sžití hráče s postavou. Postava není reprezentace bytosti ke které si má hráč utvořit vztah. Postava je jenom mechanický avatar, jehož cílem je neobtěžovat hráče při jeho zážitku z hraní. "

S tímto tvrzením musím nesouhlasit. Smrtelnost postavy jako hráčova avatara je sice jednou ze složek pro hráčovou "propojení" se s ní, ale v žádném případě není tou hlavní. V prvé řadě musí ona postava být pro hráče atraktivní.

Zářný příklad je Duke Nukem. Největší frajer na světě, před kterém ženy padají na kolena a chlapec je ještě takový borec, že stačí několikrát zachránit svět s ostrou hláškou na každém kroku (Duke je de-facto ve hře nesmrtelný). Člověk na vlastní kůži nic takového nezažije.

V AC 2 se jede na odlišnou notu. Hlavní tah je veden na "divákovy" emoce. Ano, je to laciné, ale funguje to díky faktu, že děj se odehrává během několika dekád a tak hráč dostává možnost poznávat jak první, tak poslední kroky své postavy. Nakonec už vůbec nejde o to, zda-li Ezio porušuje zákony fyziky a logiky. Jde o jeho příběh a směr jakým se ubíhá. V tom vidím největší sílu této postavy. Hráč prožívá každý podstatný moment jeho života, což jen málo her dokáže nabídnout. Osobně jsem byl emočně pohnut při "flashbackách" v AC:B o jeho vztahu ke Cristině, jenž ignoroval "happily-ever-after" a díky znalosti předchozích 40+ let Eziova života, hráč dokázal naplno pochopit, jak moc taková událost pro onu postavu znamenala. Minimálně po dohrání AC2 a AC:B Ezio není jen pouhým avatarem. To v žádném případě.

(Omlouvám se za případné slohové a gramatické chyby, psal jsem to narychlo)