Byl jsem měsíc v turecku a návrat zpátky do evropy byl nic míň než rána do podbřišku. Ok přestup v rakousku. všude samí vojáci místo personálu jak za války a nevrlé až arogantní kontroly, ale v česku to je vrchol. 

každej naštvanej, každej se stará jen o sebe, nikdo ničemu nevěří a každej se snaží mermomoci kopnout, či vylít zlost a depresi na druhé. psa a slabšího by klidně nechali chcípnout. kam až tohle zajde a jak dlouho to ještě lidi vydrží než úplně zmagoří? 

mám z toho tady depresi. takhle nějak si představuji 90ky. prosperují jen vexláci a jiné relikty 90tek. čert vem hry, ale co život jak ho známe? má vůbec tohle tělo ještě sílu, nebo se nechá kompletně ohlodat hyenama na kost?

jsme zavislí jeden na druhém. co ovlivní jednoho, ovlivní druhého a přesně tak nás likvidují. jako kdyby tělo nepoznávalo vlastní napadené ruce a nohy a jen apaticky vyčkávalo na boží smilování.