Diskuze OSOBNOSTI.cz

Takové jsou pocity člověka, kterému Boldy ČSSZ zastoupená státem už od roku 2010 vubec do dnešního dne nevyplácí řádně plný invalidní duchod a je odkázán jen na hmotnou nouzi a na sociální dávky v tomhle státě a na ubytovny, a nemuže si dovolit dustojné bydlení, nemám sociální byt. Je to absurdní že jsou statisíce na platy u politiku, a není vyplácený u mě plný invalidní duchod. Rezignoval jsem Boldy ve společnosti a také přinejmenším hluboce nenávidím tenhle Český stát. V minulosti jsem rád výtržnicky utočil na majetek státu na budovu uřadu práce, měla to být spíše budova ČSSZ. Je mi to moc líto, asi došlo k nedorozumění že :-)

"Boldy závěrem poslední co k tomu ti už řeknu jak z předešlého komentáře i tolik nakonec vyplývá co se mě už právě do samotného komentáře už nevešlo je právě nakonec to že mě má vlastní matka mě v utlém dětství osobně zanedbávala a týrala, ale nedělala to nikdy ráda, trpěla tím, byla to chronická etylička, kdy bohužel Boldy už samotné počátky právě toho všeho hodnotového a morálního hlubokého dilematu, rozporu vztahu mého otce, který byl sám v konzervativně už v nábožensky v křestansky ortodoxní rodině vychovávaným hluboce přesvědčeným katolíkem (jeho otec za 2. Světové Války myslím si bojoval s nacisty a padl snad někde v Loděnicích právě v tehdejším Polsku), zatímco už má matka byla hodnotově i morálně přesvědčená ateistka si nikdy nemohli spolu skutečně hodnotově rozumět, mohli se milovat, protože muj vlastní otec ji myslím si sám už osobně miloval o to víc nakolik ji právě osobně už litoval čím si ve své špatné rodině prošla, a snažil se jí osobně pomoci svou láskou a morálně už napravit jí nikdy bohužel nešlo, doplatil na to nejvíce on. Snad po jejich partnerském rozvodu má matka byla sebou a vším v životě i samotným mím nevlastním otcem Petrem Matuškou, s bývalím kriminálníkem, zavřeným za totality za tzv. příživnictví se finančně přiživoval nakonec rád právě na mé matce a na nás, odmítal včas řádně platit alimenty svým dětem v Trutnově, o které se nikdy v životě už nestaral, má matka právě tím vším nakonec už velice špatným byla už nakonec osobně snad nejvíce už hluboce tolik morálně zklamaná, smutná a neštastná velice zoufalá už zmítaná zoufalstvím všeho hluboce nejvíce litovala, utápěla se tolik myslím si i právě proto po partnerském rozvodu s mím otcem zoufale a neštastně v alkoholu, protože s námi už vubec nemluvila, už nekomunikovala a odmítala s námi dál komunikovat, vše si vynahrazovala svou dlouhodobou závislostí právě na alkoholu a muj nevlastní otec ji osobně v té situaci nijak nepomohl, vše jen rád osobně vždy situačně prohloubyl tím právě že ji a nakolik ji právě už pak sám uspěšně finančně i psychicky vydíral, a snad dnes myslím si právě kvuli tomu sama raději neštastně zemřela, jen aby to své už nesmyslné zbytečné osobní trápení a to své nesmyslné osobní zoufalství nakonec už raději ukončila, nemilovala ho nikdy sama, ale zároven už nedokázala od něj bohužel nikdy odejít a on toho, -právě muj nevlastní otec- toho rád vždy využíval už jen ve svuj vlastní prospěch. Má matka Boldy už nekomunikovala s námi, nestarala se o nás nikdy jak by měla, byla velice sama na druhou stranu do značné míry bohužel už právě tolik osobně lehkomyslná a velice osobně nezodpovědná, už nakonec odmítala svou zodpovědnost za celou situaci, snad protože ji sama přestávala uplně bohužel už plně chápat a rozumět jí, nezodpovídala proto už osobně za nic v životě, jen za svou smrt. Proto jsem Boldy také v dětství si prošel pedagogicko-psychologickou poradnou.." MARTIN DYNTAR, Hradec Králové

"Boldy má matka nikdy neměla se mnou v mém předškolním dětském věku, když jsem byl ještě malé batole a nelze si vše osobně traumatizující, tolik dnes s ohledem zpět otřesné, tolik lidsky i osobně ponižující a nedustojné zacházení právě se mnou ještě v tomto věku mít bohužel dnes v paměti z té doby bylo možná skutečně tou první rozhodující příčinou, s ohledem zpět právě samotným spouštěčem samotného duševního onemocnění puvodně paranoidní schizofrenií možná nevědomím, možná neuvědomělím pěstováním ve mě pocitu neustálého a každodenního podezírání druhých lidí v atmosféře svých neustálích osobních obav, v atmosféře neustálého svého osobního velkého strachu a vzájemné své velké neduvěry nejen ve vztahu už mezi právě mím otcem Josefem Dyntarem a mou matkou Jaroslavou Janečkovou, to vše nešlo ještě z té doby v paměti uchovat a osobně si zapamatovat, a já tím skutečně nejvíce později trpěl a trápil se později osobně ve svých velkých těžkých depresích -jaké to je když dítě je v depresi a nechce právě z toho už dál žít, když dítě ztrácí smysl života i společenských hodnot a chce raději zemřít. S takovým pocitem jsem Boldy musel žít- právě samotnou velkou a hlubokou svou emoční deprivací, svým velkým a hlubokým emočním strádáním z toho všeho v sobě co vše se mě v té době už hluboce lidsky nedostávalo, právě emočně jsem vše toto svou osobní zkušeností s duševním onemocněním samotným puvodně paranoidní schizofrenií v sobě samém, ve svém nitru a ve své duši hluboko nacházel a zrcadlil. Mou vlastní matku Boldy její bohužel sadistický otec v jejím dětském věku pohlavně už sexuálně rád zneužíval, osobně ponižoval, trýznil a týral a muselo se o tom neustále všude mlčet a má matka se s tím v životě nikdy nedokázala osobně už vyrovnat, proto to vše špatné u sebe, to své osobní trápení a své osobní ponížení a svou osobní bolest, své osobní vzpomínky na to vše špatné a nedustojné zacházení ve své rodině za totality už sama raději utápěla z toho v alkoholu, svým notorickým alkoholismem, protože její otec byl totiž Boldy dobrým udavačem STB, takže mu snad i možná v dusledku toho prošlo za totalitního režimu osobně už uplně vše - mohl vždy blízké osoby ve své rodině a druhé lidi ve svém okolí týrat a ponižovat a mohl jim osobně už pusobit a osobně dopřávat jejich ponížení a bolest a zacházet s nimi vždy natolik hrubě a velice už pro ně nedustojně, tahle nelidská sadistická bestie na to dohlížela aby se o tom nikdy nemluvilo, že pohlavně už sexuálně zneužíval mou vlastní matku, že osobně zanedbával a týral zvířata na svém malém rodinném statku právě v Tutlekách, že rád kopal do psa atd, byla to pro mě skutečná zruda. Nenaviděl jsem ho i celou samotnou ateisticky zrudně nelidsky totalitně prolezlou rodinu mé vlastní matky v Tutlekách, kam jsem s ní tolik odmítal na návštěvu proto i pravidelně jezdit, má matka to vše před námi raději zamlčela a osobně tajila snad aby se to vše špatné z její rodiny z její totalitní doby už nikdy nedostalo ven na veřejnost, protože za režimu byl Boldy její otec vždy dobrý a schopný a odměněný udavač STB, nic v životě pro druhé lidi hodnotově ani lidsky už neznamenal, nikdo ho neměl skutečně lidsky osobně už rád, každý ho téměř osobně na vesnici v Tutlekách nenáviděl za to jak druhým lidem rád osobně ubližoval, ponižoval je a zacházel s nimi osobně velice už za totalitního režimu hrubě a nedustojně, tahle skutečně ateistická a nelidská pracovitá swině naštěstí zemřela v krutých bolestech, které si zasloužila, na zhoubný nádor na mozku, na samotný karcinom mozku, už na rakovinu mozku. Právě má matka musela mít myslím si dle všeho co si osobně pamatuji nakonec Boldy už po celí svuj život bohužel těžké výčitky svého svědomí snad nakonec už právě za to že sama nejspíše litovala že mě ještě mnohem dříve než v mém dětském věku, možná ve věku snad i kojence či batolete, tolik brala ke své rodině do Tutlek daleko pryč od mého otce, daleko pryč od jeho rodiny, jehož tolik laskavá a hodná matka vyrustala v konzervativní v ortodoxní katolické víře, byla věřící, kdy jeho otec za 2. Světové Války udajně bojoval sám s nacisty a padl, zemřel sám někde v tehdejším Polsku. Má matka myslím si že osobně musela později hluboce litovat Boldy později toho všeho, vždy té každodenní a všudepřítomné v její samotné v natolik ateistické rodině zakořeněné atmosféry neustále své vzájemné podezíravosti, svých neustálích největších obav, svého neustálého strachu (Boldy právě toto bylo myslím si už dnes tou samotnou rozhodující prvotní příčinou a prvotním spouštěčem duševního onemocnění u mě samého později v mém osobním dospívání dnes mé samotné právě paranoidní schizofrenie) že jsem to kdy ve svém ještě v předškolním v dětském věku (ještě mnohem dříve v kojeneckém věku později jako batole) vubec kdy osobně zase a opět znovu tolik zakusil už při pravydelné její samotné návštěvě své rodiny v Tutlekách." MARTIN DYNTAR, Hradec Králové s uctou věnováno mé matce, její samotné neštastné smrti na rakovinu plic v zimě roku 2008

"Je mě hluboce ted skutečně už nesmírně líto že jsem nakonec dotlačil k velice hlubokému morálnímu rozporu druhých lidí právě nakonec i jiné sobě blízké osoby a nevím asi tíhu z toho v sobě nakonec unesu, vím jaké to pro ně je a musí být a svíralo se mě z toho jejich bolestí a nejistotou pláčem z nejistoty, z obav a ze strachu o ně samé mé vlastní srdce. Těžce se člověku Boldy svírá vždy srdce z jeho z ještě nevyřešeného hlubokého morálního rozporu v sobě samém. Cítil jsem osobně tolik hluboký morální rozpor v mé blízké osobě, který mě byl v životě mím duševním onemocněním samotnou schizofrenií natolik už blízký a známí že vykreslil jsem se tu potom možná i právě kvuli tomu více jako paranoik a blázen, ještě lépe jako uplný paranoidní blázen což ve skutečnosti nejsem a ani jsem tu se svým komentářem nebyl vzhledem k tomu o čem jsem tu tolik duvěrně osobně psal a psát vubec nechtěl - o smrti, o zamyšlení se nad konečnou ztrátou, nad smrtí mého nevlastního otce Petra Matušky, něco toho večera se právě se mnou bohužel už otřesně uzkostně s nesmírným pláčem stalo - právě nakonec o celé této samotné události jeho vlastní smrti jsem vubec nevěděl a mohlo by se mi dnes i ulevit, nebyl to nikdy dobrý člověk a bohužel to vše špatné v sobě nedokázal už nikdy odčinit v to lepší a v to dobré svým osobním životem ještě když mohl, mstil se mě jak mohl, přál si abych byl soudně vystěhován z našeho rodinného domu v Doudlebách nad Orlicí už bez jakkékoliv náhrady jiného bydlení někam na azylový dum či na ulici a především vždy rád nejvíce vyvíjel osobní nátlak, rád osobně ovlivnoval a osobně vydíral Odbor Sociálních Věcí v Rychnově nad Kněžnou, zneužíval opakovaně zásahu městské policie vždy ve svuj osobní prospěch a finančně a majetkově pak uspěšně nakonec už sám nejvíce pro sebe zbohatnul na tolik neštastné smrti právě mé matky na rakovinu plic, která na tom všem měla svuj osobní podíl viny, téhdy pod vlivem léku jí dal podepsat poslední vuli abych se tak už vubec právě sám nezučastnil dědického řízení, to mě bylo skutečně nepochopitelně plným neprávem v muj neprospěch stále ještě nepochopitelně odejmuto, nezdědil jsem právě díky svému nevlastnímu otci nakonec už vubec nic, protože matka sama pod vlivem silných medikamentu na rakovinu už nevěděla téhdy sama co právě vubec už sama podepisuje a proč a muj nevlastní otec Petr Matuška toho právě rád využil ve svuj prospěch. Boldy zmýlil jsem se tu snad víceméně i právě proto ve svém komentáři právě k němu samému, protože v ten večer to vše bylo velice zvláštní, nakolik mě nikoliv jen jeho ztráta a smrt osobně zasáhla, ale co vše pro mě nakonec dnes ještě traumatické a osobně vše nakonec ještě skutečně traumatizující to ve mě celé ten večer spustilo a vyvolalo pláčem, kterým se mě tolik těžce svíralo srdce k očistné bolesti na duši snad jako kdyby už tolik jeho konečná životní ztráta a právě jeho konečná smrt měla nakonec ulehčit mému vlastnímu duševnímu onemocnění schizofrenií jsem cítil ten večer těžce očistně bolestnou lehkostí někde hluboko v mém srdci, kdy snad jedna část (samotná polovina) mé nemocné duše s jeho osobní ztrátou a s jeho osobní smrtí po tolika letech odloučení také už konečně odešla bylo možná určitým osobním vysvobozením se z velice otřesného a z neštastného velice těžkého už životního trápení po příliš už intenzivním pláči toho samotného večera. Muj nevlastní otec Petr Matuška si Boldy zasloužil smrt, zasloužil si skutečně zemřít za to jak se nikdy nestaral o své děti, o rodinu, téměř už sám vubec už neplatil alimenty na své děti, fyzicky surově bil mou matku před míma i našima očima a užíval si rád sexuální rozkoš, to je bohužel to jediné v životě na co se zmohl, ne proto Boldy nebyl to rozhodně nikdy dobrý člověk." MARTIN DYNTAR, Hradec Králové.

doslov: "Boldy idealisticky rozmanitý, bohatý uzavřený snový -nikoliv už nikdy pro mě Boldy fantazijní muj vnítřní emočně i idealisticky rozmanitý, natolik bohatý uzavřený snový svět nikdy nebude! Rozhodně nemám a nikdy jsem vubec neměl už skutečně žádný svuj sebemenší smysl pro dětsky tolik ještě najivní fantazii. Osobně už snad dnes také proto vnitřně vydržím, vnitřně unesu a přetrpím tímto svým melancholicky trochu svým živě snovým světem nakonec i tu největší bolest a trápení všech lidí bez rozdílu, mám tím nakonec dobré srdce, ve kterém je už dnes místo bez rozdílu pro všechny lidi - povahově svou velice už vzácnou introvertně melancholickou strukturou své osobnosti nakonec tolik už v životě svým životem unesu, svým životem přetrpím a svým životem nakonec osobně pochopím všechny své osobní uzkosti, těžké deprese blízké a společné i druhým lidem, ze své katatonní i paranoidní z dnes reziduální schizofrenie. Je to Boldy muj vlastní životní uděl, je to muj kříž. Zemřu s tím možná právě v nejbližší době rád. Snažit se proto i velice těžkou depresi, osobní uzkosti i právě duševní onemocnění samotnou paranoidní i katatonní schizofrenií Boldy dnes nakonec je ve společnosti duležité a nezbytné, pochopit to vše Boldy právě i u druhých lidí teprve nakonec jde a vždy muže jít jedině správně a už nakonec objektivně vždy jen skrze sebe samého je už právě tím Boldy mím vlastním křestansky už duchovním udělem v životě, protože právě tolik lidské bolesti a tolik utrpení v lidech se nedá Boldy nikdy osobně už lidštěji unést bez touhy (nechtít) neubližovat a nevracet už pak natolik rád druhým lidem zpět tuto svou osobní bolest s touhou vidět je také už umírat i lidsky (bohužel častěji do té míry už hluboce nelidsky) trpět za vše osobně ještě nepochopené a lidsky morálně i hodnotově špatné co potkalo v životě právě i mě osobně nakonec osobně jaký má a muže mít nakonec svuj duchovní, svuj náboženský svuj křestanský smysl se musíme Boldy sami sebe neustále nepřestat dnes duchovně křestansky ptát ve jménu už křestanství samotného. Jsem Boldy nakonec už tolik osobně přesvědčený o tom že nakonec právě samotná naše bolest, těžké citové strádání (protože naše emoční deprivace je vždy právě u počátku naší samotné deprese), samotné naše kulturně už hystorické, dějinné utrpení našeho národa už Boldy spolu se s našimi politickými zločiny komunismu a nacismu později v naší společnosti vždy bylo Boldy v nás všech bohužel zapříčeněno ve společnosti už našim kulturně tolik bohužel dějinným -hystoricky daným- vzdálením se už od našich křestanských tradic samotných jsme se stali sami k sobě ve společnosti nakonec nelidskými zvířaty, nedustojné nelidské podmínky a samotné nedustojné ponížení, respektive už nedustojné zacházení s druhými lidmi ve společnosti se právě už dá Boldy nakonec pochopit vždy jen s hlubokou křestanskou láskou, nakonec už jedině pak teprve snad nakonec právě jedině ve prospěch právě naší křestanské lásky samotné už všech zemí i národu je Boldy právě dnes tím největším kulturně našim dějinným, je kulturně už hystorickým smyslem našeho osobního života i našeho lidského umírání (kdy právě jedině už křestanství Boldy skutečně už nenásilně kulturně muže nakonec dnes spojit mnohem více lidštěji už konečně bez kulturních válek a bez politických rozdílu snad všechny národy všech zemí), se dá nakonec v nás pochopit jen s dějinným křestanským smyslem. Jsem o tom Boldy dnes už osobně přesvědčený a není to ani žádná má osobní paranoia. Proto samotné křestanství je mě dnes Boldy ze všeho osobně nejblíže. Protože právě pochopit bolest a utrpení už bez rozdílu tolika všech lidí je mě blízké a jde už jen s křestanskou láskou nakonec samotnou bude Boldy vykoupeno mou vlastní smrtí!" MARTIN DYNTAR, Hradec Králové (jsem nakonec byl osobně nucenný už psát z mé osobní bolesti a z mého vnítřního žalu z dnešní z probýhající samotné války na Ukrajině ve jménu už všech těch lidí, kteří sami Ukrajinu a své domovy a rodiny v této zemi nakonec už bránili svou vlastní smrtí. Ty lidé, kteří už nesmyslně v této zemi kvuli zbytečným a kvuli nesmyslným etnickým čistkám uvnitř této země osobně trpěli a umírali s přispěním Ruské agrese politiky zločince Vladimíra Putina je dnes nakonec o de mě věnováno už právě samotnému Ukrajinskému lidu a Ukrajinskému národu jménem všech lidí, kteří v této zemi pro Ukrajinu zemřeli i ve jménu těch lidí, kteří jí byli donuceni opustit. V mém srdci je a navždy zustane Ukrajina navždy jedním národem bez politicky už její dnešní páchané válečné genocidy ve jménu neonacismu a politiky Ruského národa) MARTIN DYNTAR, Hradec Králové.

"Chci se Vás Boldy zeptat trpím ted v poslední době velkou duševní bolestí v srdci, samotnou bolestí duše, celím zármutkem duše z události včerejšího večera, ted nakonec jen trpím a trápím se neskutečně dál navzdory už včerejší smrti mého nevlastního otce Petra Matušky, mnohem o to více ted v poslední době snad i právě proto že přestože jsem už nikdy nevěřil na nějaké tělesné, jak fyzické tak i emoční pocítění bolestí duše z jejího odcházení pryč, kdy už tu mezi námi druhý člověk nikdy nebude. Aniž bych byl už jakkoliv sám upřímně ted už paranoidní s jeho smrtí, s jeho odcházením duše odešla hodně i část mé duše sebe sama. Zažil jsem něco takového myslím si jednou v životě tak nepředstavitelně očistnou bolest v srdci, kterou se už srdce pocitem těžkosti svíralo. Včera jsem si to, právě něco takového skutečně zažil a bolestí protrpěl právě už pak po druhé právě už se smrtí mého nevlastního otce Petra Matušky snad právě s odcházením bolestí jeho duše jeho samého jsem zvláštním zpusobem včera svým hlubokým zármutkem tělesně už v srdci pocítil bolestí svou duše nakonec lehkostí na srdci z toho nakolik mě svou nevyslovitelnou bolestí své duše sám možná i prosil o milost a odpuštění v příštím životě muže i být pro mě skutečné aniž bych byl myslím si sám nakonec skutečně jakkoliv už paranoidní. Je myslím si velice zvláštní že jsem to včera podvědomě už intuitivně vycítil takovou samotnou událost, aniž bych to už nakonec sám včera jakkoliv věděl že právě k této samotné jeho smutné události právě jeho včerejší smrti (právě mého nevlastního otce Petry Matušky) vubec už nakonec jakkoliv došlo přepadla mě zvláštní otřesná, zvláštní silná traumatická uzkost z nějakého podvědomého tušení že někdo druhý možná skutečně včera zemřel je pro mě velice stále ještě zvláštní. Mého nevlastního otce Petra Matušku jsem neměl nikdy osobně rád, kterého jsem tolik osobně nenáviděl za vše špatné a musel jsem se za to trestat každým dalším dnem v naší "rodině", která pro mě od dětství nikdy mou rodinou v životě nebyla a nikdy v dětství ani od dětství mím vlastním vysněným domovem. Trestal jsem se právě za to že ho (právě mého nevlastního otce Petra Matušku) má matka nikdy v životě už upřímně nemilovala a přesto už nedokázala od něj nikdy v životě bohužel odejít a stejně právě tak tomu bylo nakonec stejně naopak už i ze strany mého nevlastního otce Petra Matušky k mé vlastní matce, která bolest na duši z toho utápěla raději už alkoholismem - tak proč spolu vubec dál žili dnes pořádně ani sám nevím a užírám se tím do dnešního dne stále nenávistí k sobě z toho všeho nepochopitelného bolestného nedorozumění z té upřímné nekomunikace už pak spolu navzájem mezi námi nakolik jsme se všichni k sobě za zdmi rodinného domu otočili k sobě uplně už svými zády a nekomunikovali už pak spolu vubec- že to ani dnes pořádně nevím proč spolu raději tolik trpěli zbytečným násilím za zdmi našeho domu, domácím násilím v naší rodině, snad aby jim pak s jejich vztahem trpěli za to pak jiní - a muj nevlastní otec Petr Matuška jí to bohužel ze všeho nejvíce neskutečně rád vracel nakonec vedlo k její smrti na rakovinu plic v letech 2008, na které pak právě muj nevlastní otec Petr Matuška ke všemu ještě rád finančně vidělal, zbohatnul z její smrti, a právě s tím jsem se nikdy v životě osobně nevyrovnal stejně jako se smrtí mé matky samotné na rakovinu její plic v roce 2008. Dozvěděl jsem se dnes že muj nevlastní otec Petr Matuška, který mě hodně ublížil, udajně včera zemřel, nevím za jakých okolností, ale ptám se ted z té nenávisti k sobě, který mě dohnal k přemíře žalu, jak vubec dnes ještě sám mužu upřímně už tolik ještě chtít nenávidět někoho kdo se mi tolik osobně už svým velice hrubým a neslušným, svým vulgárním a násilným chováním k mé matce, která na tom nebyla nikdy sama bez viny, sám už tolik nakonec odcizil, že jediné co už zbývalo pak byla právě ta samotná naše nekomunikace, která samotná už bohužel byla nakonec ještě tím větším zlem. Byla tím největším možným (všelidským) zlem. Neměl jsem ho osobně nikdy vubec rád, ale nepřál jsem mu nikdy rozhodně sám smrt, protože na to už přílíš osobně duševně trpím sám dnes reziduální, puvodně už paranoidní schizofrenií a bohužel nevím nakolik si to sám vubec osobně uvědomoval, tou schizofrenií, právě která se netypickým zpusobem u mě v mém dospívání skutečně postupně rozvýjela katatonními příznaky v myšlení i v emočním prožívání, snad právě katatonním myšlením i bohatým a odtažitým snovým, fantazijním vnímáním reality, jsem o tom dnes naopak hodně přesvědčený. Odpustil jsem ti proto Petře.." MARTIN DYNTAR, Hradec Králové ("Přestože jsem možná ničema horší než zvíře cožpak také nemám právo sám na život." -Dostojevskij. Věnováno mému nevlastnímu otci Petrovy Matuškovi)

Ještě jsem Vám zapomněla sdělit, že Váš životní příběh je neuvěřitelný, co všechno jste si musel v životě prožít je obdivuhodné. 

Přeji Vám hodně úspěchů ve Vaší kariéře.

Jana

Četla jsem Vaši knihu Ladislave, svět bez Putina, a musím před Vámi smeknout, nikdo nepopsal lépe budoucnost světa tak jako Vy.

NENÁVIST K TOMUHLE STÁTU CHOVÁM UŽ OD NAROZENÍ !!!

Martine, pokud tvrdíš, že se mi odjakživa daří a že jsem úspěšný, tak se šeredně mýlíš!Přečti si nejprve můj celý příběh a pak pochopíš, proč mám totálně z........ celej život!Kvůli svému špatnému sociálnímu původu čelím od narození rasismu, diskriminaci a bezpráví ze strany státu, který mě od malička zavíral do klece (pasťák - nápravný ústav), kde cíleně zavedl krutý režim, teror, strach, krvavou šikanu, násilí a brutální bezpráví.Až do 19 let, jsem vyrůstal v kleci (pasťáky - nápravné ústavy) a pak mě stát vyhnal na ulici, kde jsem žil jako bezdomovec. Kvůli svému špatnému sociálnímu původu mi stát odmítl dát razítko trvalého bydliště do občanského průkazu a já jsem nemohl nikde dostat žádnou práci, ani střechu nad hlavou.Nezbývalo mi nic jiného, než že jsem z hladu žral prošlé, nebo shnilé potraviny, spal na mokrém betoně na autobusových zastávkách, anebo ve vyloučených lokalitách, bez vody, bez tepla a bez elektriky. Policie (SNB) mě následně obvinila ze 3 trestných činů - za příživnictví, pak za to, že jsem nepracoval (bez razítka trvalého bydliště jsem nemohl nikde sehnat práci, ani střechu nad hlavou a i přesto mě odsoudili), poté jsem byl trestně stíhán za to, že jsem pracoval, ale na černo a že jsem se prokazoval falešnou neschopenkou, kterou jsem našel na ulici, jenomže moje občanka byla bez trvalého bydliště de facto neplatná, takže jsem úředně neexistoval. Kvůli svému špatnému sociálnímu původu čelím ze strany státu nejen rasismu, diskriminaci a nespravedlnosti, ale i hanobení mého osobnosti a postavení v české společnosti, ve které ze mě politici, státní správa a policie dělají prostřednictvím některých medií Untermenschen.Nejenom v pasťáku, ale i po mém propuštění jsem se snažil jen přežít a nechcípnout někde jako zatoulanej a vyhladovělej pes, i i když šance byly rok od roku menší .Víš co mi zachránilo život? Rok 1989. Konečně jsem mohl začít žít podle vlastních představ a dělat práci svých snů, která byla sice extrémně riskantní, ale zato výdělečná. Nejprve jsem pracoval jako vyhazovač a pak jsem vymáhal (nikoliv vydíral) peníze, což byla naprosto legální živnost, nelegální byl způsob mé pomsty, kterou jsem vykonal, kvůli mému kamarádovi, který byl brutálně zmlácen čtyřmi mimořádně agresivními lidmi a navíc sprostě oloupen, ale pozor, to byl taky jediný trestný čin v mém životě, za který jsem byl odsouzen na 5 let.Pokud ale někdo ublíží mě, nebo někomu z blízkých, tak půjdu do kriminálu klidně znovu a třeba i na dožití. To však ze mě nedělá zločince, ale ochránce. Od narození mě provází neštěstí na každém kroku a to jen proto, že jsem se blbě narodil a teď to se mnou (můj špatný sociální původ) táhne celý život. Víš proč jsem spáchal mnoho špatných věcí? Protože když mě stát po 19 letech pustil z klece (pasťáku - nápravného ústavu), tak mi nikdo v ničem nepomohl, nikdo mi neukázal cestu, nikdo mi nevysvětlil, co se smí a co se nesmí, nikdo mi neřekl co je dobré a co je špatné, co je legální a co je nelegální, co je zákonné a co je nezákonné .Když jsem se po pěti letech vrátil z kriminálu, tak jsem si chtěl splnit svůj dětský sen a tím bylo zpívání.

Zásluhou universal music jsem natočil album a díky tomu se mi dostávalo skvělých nabídek, například vystoupit na slavnostním koncertě v roce 2004, konaném u příležitosti vstupu české republiky do EU.To se ale nelíbilo státu, respektive politikům, státní správě, policii a dokonce i některým médiím, pro které je nepřijatelné, abych já, se svým špatným sociálním původem, vystupoval kdekoliv na veřejnosti, natož na slavnostním koncertě v roce 2004, konaném u příležitosti vstupu české republiky do EU. Aby se mi politici, veřejná správa a policie ve spolupráci s některými medii pomstili, tak rozjeli proti mě rasistickou a dezinformační kampaň, kvůli které už jsem pak nemohl nikde veřejně vystupovat.Já to ale nevzdal. A to ani přesto, že politici, veřejná správa a policie ve spolupráci s některými medii, zničili mojí pěveckou kariéru tím, že mě špinili na veřejnosti, šířili o mě lži a hanobili mojí osobnost a důstojné postavení ve společnosti a to všechno jen kvůli mému špatnému sociálnímu původu.Nastoupil jsem na vysokou školu, Veřejné a mezinárodní vztahy, na Santošce Praha 5, obor ekonomická diplomacie, kterou jsem úspěšně zakončil, ale stát (politici, státní správa a policie) opět nemohl uvěřit, že já bezdomovec a kriminálník se angažuji v politice.Nabízel jsem politikům spolupráci, že jim pomůžu s digitální transformací státu (digitalizace politiky, digitalizace daní, digitalizace zdravotnictví, digitalizace školství, digitalizace bezpečnostní a integrační politiky, atd...) i se všemi reformami, které nebyly provedeny ani po 30 letech, přitom právě na nich závisí nejen bezpečnostní, sociální, ekonomická a právní stabilita v zemi, ale i budoucnost národa v digitálním století, ale stát kvůli mému špatnému sociálnímu původu opět odmítl veškeré mé návrhy a i nadále proti mě vedl rasistickou kampaň prostřednictvím policie a veřejné správy.Můj život je od na rození totálně z... a nezbývá mi, než i nadále čelit rasistické a dezinformační kampani ze strany státu (politiků, státní aparat a policie), který mě od narození diskriminuje a hanobí mojí osobnost a postavení ve společnosti, kvůli mému špatnému sociálnímu původu.Já osobně spatřuji štěstí v maličkostech, ve sportu, ty sám víš nejlíp jak moc miluju box a šachy, muziku a mou práci (digitalizace politiky - kyberpolitika).Něco ti řeknu Martine. I když mám z...... život, tak za mým osobním štěstím nestojí žádné peníze, ani zločiny, ale pouze 3 důležité zásady. POCTIVÁ DŘINA, TRPĚLIVOST A PEVNÁ VŮLE.20 let jsem na sobě poctivě a tvrdě dřel. Celých 15 let trvala transformace mého chování do režimu bezpečné, pěstoval jsem v sobě trpělivost a morální gramotnost, přestal jsem chlastat, kouřit, fetovat (kokain) a absolvoval jsem vysokou školu veřejných a mezinárodních vztahů a projekty, které se mi podařilo vybudovat, mají dnes mezinárodní rozměr.Stát (politici, státní správa, policie) si nepřejí, abych se pohyboval na politické scéně (kvůli mému špatnému sociálnímu původu) a proto se prostřednictvím rasistické a dezinformační kampaně snažili ze mě dělat Untermenschen a kriminálníka. Jako kdybych já mohl za to, že jsem se narodil. Prošel jsem si peklem a hrabu se z něj celý život, protože jsem neměl to štěstí jako ty. Buď šťastný za to, že ses narodil milující matce a milujícímu otci. Když i městský soud ve svém usnesení napíše, že za svojí minulost opravdu nemůžu, tak co mi na to řekneš?

Boldy chci Čechy v Česku vidět také nejvíce hluboce trpět, podřezat ty český swině a plyvnout si na ně i na celé jejich rodiny. Aby se mě trochu ulevilo. Doufám že je jednou Ruská mafie v Česku za všechny jejich hrubé urážky na cti druhých lidí umlčí jednou provždy. Proč o tom psát když to mužu velice rád udělat. S Českými špinavími podřadnými swiněmi se musí umět radikálně jednat a netolerovat už více jejich nelidskou národní ubohost a velkou špínu. Konečně poslední srozumitelný komentář, jistě židé jsou i Češi, ale nenáleželi nikdy svým zpusobem kulturně ,,Slovansky" právě Polsku.

Češi jsou pěkné vždy "poctivě už pracovité" swwině, Češi jsou něco už národně a kulturně pro ostatní země EU něco tolik méněceného, co nestojí už ani politicky ani společensky raději za řeč. Češi jsou největší národní hyeny všech dob, kterým je vždy málo si své peníze poctivě vydělat, ještě k tomu musí rádi okrádat i ty, co mají méně a co nemají už vubec nic. Je mě lépe bez takových pěkných národních swiní, které bych nechal schnít raději už někde v kriminálu než beztrestně si běhat na svobodě že mužou uplně vše, nepřekvapuje mě už vubec že naše země na ně raději už politicky uplně sere a chce tu namísto nich raději kulturně už mnohem demokraticky lepší Ukrajince. Češi jsou svou národní povahou někde vždy mezi pilnou včeličkou a nenažraným prasetem, a kdo jím není nemuže nikdy s nimi už slušně a rozumně po dobrém vycházet a musí být raději už ve společnosti sám, aby si tolik nepřidělával zbytečně s druhými lidmi své zbytečné problémy.. Chce se mě z nich osobně jen zvracet a střílet do nich, protože je mě líp bez takových hlupáku, který májí stejně jednou nohou vždy napul vykročeno pěkně do kriminálu, každý pomalu už třetí nebo čtvrtý Čech je statisticky dnes největším a beztrestným domácím násilníkem, kterému vše projde ve statisticky už v počtu ohlášených případu soudem policií a těch neregistrovaných, častěji už nenahlášených případu právě obětí domácího násilí je ve společnosti vždy už mnohem více, kde policie častěji i selže a nic agresorum už neprokáže, je dosud statisticky ještě stále nejvíce ze všech zemí EU tolik na svém prvním místě. Jediným řešením je žít raději už sám v okruhu svých několika málo dobrých přátel, protože kde nikdy osobně nepřehlížím problémy celé naší společnosti, už neignoruji problémy naší společnosti a netoleruji uplně vše u druhých lidí tam jsou vždy velké, neřešitelné problémy, kdybych předem tolik věděl že rodina na výchovu svých dětí dnes už uplně ráda sere, proč se starat, mají partu, ve které mužou rádi fetovat a šikanovat druhé lidi, které to u nich vidí, co mají sami největší strach o tom otevřeně mluvit. A pak strávit čas nepřímou domluvou už hodnotově častěji o ničem vždy ve virtuálním iluzorním světě s druhými lidmi na sociálních sítích, kde jsou dnes všichni už za sebe právě velice snáze, snadno největší hrdinové, co vám už nemají v sobě nikdy odvahu ani potřebu vám to vše sdělit a říct vždy raději už osobně nikdy tváří v tvář do očí, to je nejvíce oblíbená nepřímá komunikace ve společnosti sama o sobě uplně na hovn.. Vědět to tak bych dnes sdělil samotným němcum že v politice jejich Adolfa Hitlera sami udělali svou největší historickou chybu, že do koncentračních táboru a plynových komor nepatřili nikdy židé, ale mnohem více kulturně podřadně už právě samotní Český prasata, ubohý k sobě tolik ve společnosti závistivý český swwině, které nikomuuž kolem sebe už častěji nepřejí skutečně raději nic dobrého, to je nejvíce smutné. Takže závěrem: Češi jsou dnes národně nic, nic jim národně nepatří a kulturně tolik méněcenný podřadný český národ, který měl Adolf Hitler raději svým holokaustem uplně vyhladit, uplně už český podřadný národ zlikvidovat, na každou českou swwini se vždy někde někým vaří voda." MARTIN DYNTAR

Nevím bude to pro mě těžké, to poslední na tebe Marie zapomenout, víš proč? Po tom všem tak daleko od sebe a díky tomu po tom všem špatném mnohem blíže k sobě možná jsme si navzájem Marie. To jediné ted upřímně cítím. "AM ENDE" Marie.

Marie Jurčíková myslím stále na tebe jak se ti ted daří, i když nemohu být ted s tebou a možná to po tom všem špatném ani neočekáváš a nechceš, ale stýská se mi příliš moc po tobě a rád bych tě někdy znovu zase viděl. Jsem ted na nějaký čas v Kostelci nad Orlicí. První kdyby jsme se viděli by bylo jediné, to nejkrásnější ze všeho, to neposatelně krásné hluboké upřímné řátelské obejmutí se a možná i polibek, který by nám vše špatné odpustil. Předchozí svuj duvěrný komentář jsem tu psal jen pro tebe co vše jsi o mě vubec nevěděla, i když to možná ani nevíš a nečteš. O to více mě to pak mrzí a bolí. Chýbíš mě. Číslo znáš, pro jistotu 776 778 044. Nedokážu už vubec nějak na vše mezi námi zapomenout a možná ani nechci a snažím se to prostě lépe pochopit. Psal jsem do wordu tu svou esej hlavně díky tobě a pak to vše příliš rychle a náhle pro nás vše skončilo. A ted jsem blízko k tomu abych ji konečně už dopsal, abych ji konečně už dokončil, ale stejně mě to už nějak nudí a nebaví mě to už bez tebe. Martin Dyntar

"To domácí násilí u Janečkových (v rodině mé matky, její otec ji v dětství zneužíval, neustále rád vší silou kopal do psa, týral zvířata a běžně donášel za režimu na STB a policie sama o sobě opakovaně selhávala, od té doby nemám sebemenší duvěru v naši soudní justici v tomhle málem státě) v Tutlekách a u nás v Doudlebách nad Orlicí bylo od mého dětství a dospívání bylo zase o to horší že trvalo příliš dlouho a pro mou matku bylo o to horší že zase probýhalo bez projevu už jakkékoliv osobní lítosti jí samé, už bez projevu slz, tím i skutečně bez jakkýchkoliv výčitek svědomí i u mého nevlastního otce, který strávil život v kriminálu za příživnictví a neplacení alimentu, (ten) který ji opakovaně surově napadal a mlátil a má matka vše kompenzovala patologickým alkoholismem, lépe řečeno svou závislostí na alkoholu. Nebylo to vubec na hraně samotné chladnokrevné psychopatologie, bylo to skutečnou chladnokrevnou psychopatologií, kterou jsem v dětství musel zakusit, a jediné co mě z toho dnes už upřímně nejvíce ve mě zustalo je podezíravost a neustálé obavy, strach a má neduvěra ke druhým lidem - jinými slovy už mé duševní onemocnění mou paranoidní schizofrenií od mého dospívání, a má diagnoza se táke postupně měnila a vyvíjela v post traumatickou stresovou poruchu v panickou poruchu osobnosti a v hraniční poruchu osobnosti, ale naštěstí mé převážně tolik kladné povahové melancholické rysi mé osobnosti k ní (k mé diagnoze) nikdy nepatřili a nikdy patřit nebudou. Za to muj nevlastní otec, který neměl vubec nic, nic mu majetkem nepatřilo z neštastné smrti mé matky na její rakovinu plic v zimě roku 2008 nakonec rád nejvíce finančně vydělal, profitoval nakonec z toho. Já byl plným neprávem označen policií i soudní justicí, soudem za agresora všeho a byl vystěhován na azylový dum, poté jsem byl na ulici a strávil svuj neštastný zklamaný život po ubytovnách. Z duvodu ztráty nedokončeného studia na ZŠ i na SŠ, z duvodu mé ztráty zaměstnání dlouhodobě v evidenci UP jsem nemohl hradit plný nájem za společnou domácnost v rodinném domku, takže začalo to vše a končilo to vše ztrátou komunikace a hlubokou depresí z mé uzavřenosti, a necitelnosti okolí k ní, nikoho nic nezajímalo a nezajímá co se muže dít za zdmi rodinného domku, který měl být fungující rodinnou v životě bezpečným místem, měl bít domovem, ale nikdy nebyl a nebyl ani pocit lidského bezpečí v něm a já přišel v životě uplně o všechno, a dnes jsem naopak rád již plně od roku 2010 tomuhle českému státu vypověděl svou občanskou neposlušnost z duvodu přiznání mého plného ID. (invalidního duchodu) 3.stupně, ale do dnešního dne nevyplácení mého ID.3. stupně již s těžkým pruběhem (dnes při jinak několikrát opakovaných vždy ale dobrovolných hospitalizacích na psychiatrické klinice při FN v Hradci Králové diagnostikované) reziduální schizofrenie s hluboce psychopatologicky depresivními příznaky z dlouhodobé životní apatie. Pokus o sebevraždu u lidí společnost raději hodnotově nepřijímá a nikdy plně nechápe. Tohle hodně oživuje a bolí, nemužu Boldy psát ani pomáhat dnes obětem domácího terroru-násilí jak bych už jediné chtěl se jedinou cestou společensky začlenit a bít jim nápomocný a užitečný, mužu o tom jen doma esejisticky pojednávat a psát a zanechat místo rodiny, kterou ve 37 letech nemám a ani netoužím už ani nikdy mít z duvodu právě dědičných vloh mého duševního onemocnění schizofrenií bít osobně tolik nápomocný, nejvíce chtít pomáhat v životě druhým lidem a chránit je před tím vším špatným co jsem si zažil, nikomu bych to v životě nikdy nepřál, zažít těžký domácí psychický terror, proti kterému se v dětství nijak nelze bránit a zkušenost s duševním onemocněním schizofrenií a právě díky tomu trvalé změny osobnosti po duševním onemocnění k lepšímu v životě, dnes jsem díky tomu smířený v životě Boldy se vším, i se smrtí z nikdy už z nepopsatelně velké vnítřní prázdnoty, ze které zbyde jen už zakoušený a protrpěný největší ten nejsilnější žal a silný stesk, který ve mě lépe usměrnoval a tvaroval Boldy muj několikaletý poslech bohužel německých Rammstein (utýral jsem se jejich poslechem v sobě největším zlem) a dnes západoněmeckých Die Toten Hosen, který miluji pro jejich srdečné upřímné texty písní dalece mnohem více (Andreas Frege zvaný Campino má vyjímečně upřímný hlas, který ve mě dnes neustále silně u srdce duševně rezonuje písněmi "Was Zahlt" a "Deutsch In Willkomen", ty slzy jsou neskutečnou duševní očistou, protože kdo pláče miluje druhé lidi) a má cinefilská vášen při filmech němce Wimma Wenderse, nepotřebuji a ani nechci a nebudu už dál takto žít, potřebuji vše prožité v mém životě jen dobře zrekapitulovat. Proto také na sobě neustále osobnostně tvrdě pracuji za pomocí mého Gestalt terapeuta." (MARTIN DYNTAR,776 778 044)

Ahoj, na tohle jsem narazila, pane Ladislave, budu moc ráda, když si mě na fcb potvrdíte.

Děkuji Jana

https://www.facebook.com/ladislav.boldi.7

https://www.facebook.com/ladislav.boldi.7

Zásluhou universal music jsem natočil album a díky tomu se mi dostávalo skvělých nabídek, například vystoupit na slavnostním koncertě v roce 2004, konaném u příležitosti vstupu české republiky do EU. Když mě ale státní orgány (politici, státní správa, policie) uviděli v televizi, tak zuřili a moje vystoupení považovali za národní ostudu. Nikdo nemohl uvěřit, že bezdomovec, kriminálník vystupuje na slavnostním koncertě, konaném u příležitosti vstupu české republiky do EU 2004.Aby se mi stát (politici, státní správa a policie) pomstil, za to, že jsem si dovolil vystoupit na slavnostním koncertě, konaném u příležitosti vstupu české republiky do EU, tak o mě prostřednictvím medií začal šířit, že jsem klíčovým podezřelým v Berdychově gangu (novinky.cz - 2004) a tím pohřbil mojí pěveckou kariéru. Media (rozhlas, tisk, televize) odmítala hrát moje písničky a já jsem až po několika letech pochopil, že hlavním důvodem byl můj sociální původ (pasťáky, kriminál, ulice, vyloučené lokality). Nevzdal jsem se a začal jsem se naplno věnovat své druhé lásce, kterou je politika. Nastoupil jsem na vysokou školu, Veřejné a mezinárodní vztahy, na Santošce Praha 5, obor ekonomická diplomacie, kterou jsem úspěšně zakončil, ale stát (politici, státní správa a policie) opět nemohl uvěřit, že já bezdomovec a kriminálník se angažuji v politice. Nabízel jsem politikům spolupráci, že jim pomůžu s digitální transformací státu (digitalizace politiky, digitalizace daní, digitalizace zdravotnictví, digitalizace školství, digitalizace bezpečnostní a integrační politiky, atd...) i se všemi reformami, které nebyly provedeny ani po 30 letech, přitom právě na nich závisí nejen bezpečnostní, sociální, ekonomická a právní stabilita v zemi, ale i budoucnost národa v digitálním století, ale stát se mnou odmítl spolupracovat, kvůli mému sociálnímu původu. Můj život je od na rození totálně zk....... a nezbývá mi nic jiného, než si na to zvyknout a nějak přežít. Já osobně spatřuji štěstí v maličkostech, ve sportu, ty sám víš nejlíp jak moc miluju box a šachy, muziku a mou práci (digitalizace politiky - kyberpolitika). Něco ti řeknu Martine. I když mám zk..... život, tak za mým osobním štěstím nestojí žádné peníze, ani zločiny, ale pouze 3 důležité zásady. POCTIVÁ DŘINA, TRPĚLIVOST A PEVNÁ VŮLE. 20 let jsem na sobě poctivě a tvrdě dřel. Celých 15 let trvala transformace mého chování do režimu bezpečné, pěstoval jsem v sobě trpělivost a morální gramotnost, přestal jsem chlastat, kouřit, fetovat (kokain) a absolvoval jsem vysokou školu veřejných a mezinárodních vztahů a projekty, které se mi podařilo vybudovat, mají dnes mezinárodní rozměr.Stát (politici, státní správa a policie) a media mě kvůli mému sociálnímu původu považují za podřadnou rasu (Untermenschen). Jako kdybych já mohl za to, že jsem se narodil. Prošel jsem si peklem a hrabu se z něj celý život, protože jsem neměl to štěstí jako ty. Buď šťastný za to, že ses narodil milující matce a milujícímu otci. Když i městský soud ve svém usnesení napíše, že za svojí minulost opravdu nemůžu, tak co mi na to řekneš?

NENÁVIST K TOMUHLE STÁTU CHOVÁM UŽ OD NAROZENÍ !!!Martine, pokud tvrdíš, že se mi odjakživa daří a že jsem úspěšný, tak se šeredně mýlíš! Přečti si nejprve můj celý příběh a pak pochopíš, proč mám totálně zk...... celej život!Tenhle stát mě hned po mém narození zavřel do klece (pasťák - nápravný ústav), kde vládl krutý režim, teror, strach, zločin, krvavá šikana, násilí a brutální bezpráví. Až do 19 let, jsem vyrůstal v kleci (pasťáky - nápravné ústavy) a pak mě stát vyhnal na ulici, kde jsem žil jako bezdomovec. Bez trvalého bydliště, které mi stát odmítl dát do občanského průkazu, jsem nemohl nikde dostat práci ani střechu nad hlavou a tak mi nezbývalo nic jiného, než že jsem z hladu žral prošlé, nebo shnilé potraviny, spal na mokrém betoně, na autobusových zastávkách, anebo ve vyloučených lokalitách, bez vody, bez tepla a bez elektriky. Policie (SNB) mě následně obvinila ze 3 trestných činů - za příživnictví, pak za to, že jsem nepracoval (bez razítka trvalého bydliště jsem nemohl nikde sehnat práci, ani střechu nad hlavou a i přesto mě odsoudili), poté jsem byl trestně stíhán za to, že jsem pracoval, ale na černo a že jsem se prokazoval falešnou neschopenkou, kterou jsem našel na ulici, jenomže moje občanka byla bez trvalého bydliště de facto neplatná, takže jsem úředně neexistoval. Tenhle stát (funkcionáři, státní správa a policie) se ke mě od narození choval jako k podřadné rase (Untermenschen) a trestal mě nejen za můj sociální původ, ale i za to, že jsem se snažil přežít a nechcípnout někde jako zatoulanej a vyhladovělej pes, i když šance na přežití byly rok od roku menší. Víš co mi zachránilo život? Rok 1989. Konečně jsem mohl začít žít podle vlastních představ a dělat práci svých snů, která byla sice extrémně riskantní, ale zato výdělečná. Nejprve jsem pracoval jako vyhazovač a pak jsem vymáhal (nikoliv vydíral) peníze, což byla naprosto legální živnost, nelegální byl způsob mé pomsty, kterou jsem vykonal, kvůli mému kamarádovi, který byl brutálně zmlácen čtyřmi mimořádně agresivními lidmi a navíc sprostě oloupen, ale pozor, to byl taky jediný trestný čin v mém životě, za který jsem byl odsouzen na 5 let. Pokud ale někdo ublíží mě, nebo někomu z blízkých, tak půjdu do kriminálu klidně znovu a třeba i na dožití. To však ze mě nedělá zločince, ale ochránce. Od narození mě provází neštěstí na každém kroku a to jen proto, že jsem se blbě narodil a teď se to se mnou táhne celý život. Víš proč jsem spáchal mnoho špatných věcí? Protože když mě stát po 19 letech pustil z klece (pasťáku - nápravného ústavu), tak mi nikdo v ničem nepomohl, nikdo mi neukázal cestu, nikdo mi nevysvětlil, co se smí a co se nesmí, nikdo mi neřekl co je dobré a co je špatné, co je legální a co je nelegální, co je zákonné a co je nezákonné.

Když jsem se po pěti letech vrátil z kriminálu, tak jsem si chtěl splnit svůj dětský sen a tím bylo zpívání.

Boldy lidi jsou dnes větší obohý podřadný swině než jsem si myslel, největší hrdina pro celou společnost je dnes nejvíce ten kdo rád druhé lidi jen pomlouvá za jejich zády a řeší si tím nejvíce své vlastní nedostatky a své osobní mindráky (to nejsou lidi, ale spíše hyeny), odsuzuje je rád za jejich pohnutou minulost téhdy kdy nemá už odvahu k tomu si dokázat u sebe zamést nikdy před svým vlastním prahem (svědomím), i tím odsuzováním si každý řeší rád své osobní nedostatky a své osobní mindráky a své vlastní pokrytectví, největší hrdina je dnes bohužel ten kdo se nejvíce rád sebeponižuje a dělá maximum i proto aby toho všemi možnými prostředky už rád dosáhl a docílil i u druhých lidí kolem sebe, aby z toho vytěžil maximum pro celí špatný systém ve společnosti, na kterém se rádi přiživujeme, lidem to dnes takhle v politice i ve společnosti bohužel právě nejvíce vyhovuje. Lidi v přeplněném kriminále a v psychiatrických léčebnách jsou častěji ty ponížení velice špatným tolik zastaralím fašistickým systémem, co tam častěji žijí v nedustojných podmínkách k tomu jak je fašistická společnost ráda vidí a čím je chce převychovat a do společnosti pak znovuzačlenit, ale už si nikdo z nás kromě těch lidí tam ve vězení a v přeplněných psychiatrických léčebnách nikdy osobně neuvědomuje celou tu fašistickou zrudnost celé dnešní společnosti, která není na tom nikdy bez viny a jedinou skutečnou nezodpovězenou otázkou pro druhé lidi je spíše mnohem více to proč jsou dnes pomalu všechny kriminály přeplněné lidmi stejně jako pomalu všechny psychiatrické léčebny v Česku, to vede k velice nedustojným podmínkám těch lidí, v takové fašisticky zrudné společnosti bohužel všichni žijeme Boldy. Četl jsem Boldy tvou osobní zpověd a souhlasím s ní (s tebou) tolik osobně, máš pravdu!! MARTIN DYNTAR, Rychnov nad Kněžnou..

Kým jsem Boldy? Proč mě společnost ráda natolik stigmatizuje i diskriminuje za tu mou nejlepší zkušenost od mého dospívání (od 15 let) s duševním onemocněním paranoidní schizofrenií a se zkušeností s velice těžkým psychickým terrorem s domácím násilím v nikdy nefungující rodině od mého narození a raného dětství jediné nechápu, za tu dnes nejlepší mou zkušenost, kterou jsem si v životě sám nevybral, ale pochopil jsem jí naopak, jen to druhý lidi ve mě bohužel nevidí, protože jim právě tato dobrá zkušenost s duševním onemocněním anebo s psychickým terrorem s domácím násilím nejvíce v životě ke své skutečné vlastní srdečnosti, k osobní laskavosti a ke své osobní velké odvaze, a stejně tak ke své osobní sebeuctě, ke své velké osobní cti, ke své skutečné osobní hrdosti a především nakonec ke své hluboké chápavosti druhých lidí nejvíce chybí, jako kdyby snad druhý lidi už nejlépe znali a věděli svou psychiatrickou diagnozu své vlastní osobnosti, což nikdy s jistotou neznají a nikdy s jistotou neví, protože lidská osobnost je natolik komplikovaná a neustále proměnlivá, neustále se vyvíjí a dozrává plně teprve až se začátkem právě 40 let snad i v krizi středního věku, nesnesu a osobně nejvíce nenávidím lidské ponižování (ponížení) a sebeponížení naši lidskou nedustojností a předsudky druhých lidí a jejich osobní pokrytectví v životě, které vede především jen k ovlivnování a k manipulaci s lidmi, protože lidi už dnes spolu osobně už vubec ani pak dostatečně už spolu osobně nekomunikují, přestávají spolu bohužel uplně osobně komunikovat, protože vliv masových médií je silný a internet, ta anonymní (tolik neznámá i utajená) nepřímá (virtuální) komunikace mezi lidmi je ubohá a ponižující a lidi si to bohužel v nejmenším už vubec neuvědomují, platí o nás už z principu jediné a to především že ponižujem li se před sebou sami k nedustojnému jednání (chování), očekáváme už pak to samé pak i v chování a v jednání druhých lidí kolem nás a na tom rádi vše v hodnotách stavíme, a dusledkem toho všeho je pak i nejvíce to že ruka ruku vždy přece ráda ve společnosti (bohužel) myje. Mužete mě především hluboce nenávidět (už jen nejvíce) za mou osobní hrdost v životě za to že si hluboce vážím sám sebe a své osobní přátelé si vždy v životě velice opatrně vybýrám (přátelé jsou rodina) a že jsem tolik neovlivnitelný a nikdy už nezmanipulovatelný už druhými lidmi kolem sebe, to jediné mě mužete upřímně hluboce závidět, dokud toho nebudete u sebe schopni už vy sami nemáte pak oprávněně mou duvěru, nevěřím vám nikdy více už osobně a pohrdám rád už nenávistně pak vámi. Psáno pro Ladislava Boldyho, MARTIN DYNTAR, Rychnov nad Kněžnou..