Když Molotov 1942 začal řešit jaderný výzkum, Joffe odmítl projektu atomové bomby šéfovat s tím, že je již starý, a doporučil svého studenta Igora Kurčatova , třebaže Kurčatovovým zájmem byly magnetické miny ( oba zemřeli v roce 1960, Kurčatov ve věku 57 let 8 měsíců před Joffem ( studenty Joffeho byli mj. i Pjotr Kapica + Jakov Frenkel ( zemřel v 1/1952 ve věku 58 let ) židovského původu, jenž od roku 1922 každý rok vydal jednu učebnici, které byly vydávány i v UK, v roce 1930 byl hostujícím profesorem v US ).

Bolševický program atomové bomby rozjel fyzik Georgij Fljorov /1913-1990/, jenž jako poručík letectva napsal v 4/42 Stalinovi tajný dopis, v němž naléhal na okamžité vytvoření týmu pro zkonstruování uranové bomby s tím, že jí Anglosasové a Německo již vyvíjejí ( UK a US vláda poprvé zavadily o slovo „ atomová bomba „, když si přečetly memorandum židovských fyziků Otto Frische a Rudolfa Peierlse z 3/40 „Jak sestavit atomovku z jednoho kilogramu U235 „ ).

Přesto, stejně jako Washington/FDR, tak i Kreml projektu atomové bomby nevěřil, takže oproti BER zahájil její vývoj velmi pozdě - US vládu musel o jejím „ užitku „ hodně přesvědčovat Albert Einstein, Stalina k vytvoření týmu přiměla až tajná britská zpráva MAUD Výboru, kterou NKVD od svých agentů získala v 12/43.

Ani po zahájení programu neměl projekt atomovky u Stalina prioritu, pozornost Kremlu se k atomové bombě začala upínat až poté, co další tajné informace NKVD dostala od svého agenta Klause Fuchse /1911-1988 v Dráždˇanech /.

Georgij Fljorov se stal zástupcem Kurčatova ( pod Kurčatovem pracoval Jakov Zeldovič/ 1914 –1987/ fyzik židovského původu) , a byl to on, kdo byl v 5/45 po kapitulaci BER v Ordrufu na Rujáně, kde nacisté v 3/45 zjevně otestovali jadernou bombu z 5 kil plutonia na 700 SU válečných zajatcích, kteří při pokusu zemřeli ( 1942 Kurčatov prohlásil : „ Při štěpení jader jednoho kg uranu vznikne síla rovnající se explozi 20.000 tun trotylu „ ).

Uranové doly v Jáchymově, které byly předmětem zájmu jak Kremlu, tak Třetí armády gen. Pattona, měl na starosti gen. SS ing. Hans Kammler, architekt pecí a plynových komor v Osvětimi, a v letech 44 -45 Himmlerův „manažér“ všech tajných projektů SS, od 3/45 i všech tajných projektů armády, třebaže Walter Dornberger o něm prohlásil, že „ nebyl ani dobrým inženýrem, ani dobrým vojákem“ …
Ing. Hans Kammler oficiálně spáchal sebevraždu v Jílové u Prahy 9.5.45, jeho tělo se však nikdy nenašlo.

Některé zdroje uvádějí, že až do poloviny roku 46 žil na předměstí Prahy pod jiným jménem, a často cestoval do Švýcarska /CH, jiní uvádějí, že až do své smrti v roce 72 pracoval pro Kreml v Praze v budově bývalého školícího střediska letectva …

Existuje i jiná verze – seznamy německého Patentního úřadu, nad kterými převzalo dozor SS, byly zakopány v dole Bach.

Šlo o 225.000 svazků s tajnými složkami, které všechny sekce SS Forschung,Entwicklung, Patente se šéfem Emilem Mazuwem studovala.

Tým Lusty o ně určitě nezakopl, ale někdo je k zakopanému pokladu dovedl, možná Kammler, jenž se v posledních dnech války vrátil do Prahy, možná zde chtěl vyzvednout poslední poklady, které chtěl vyměnit za svůj život.

Už mně unavuje současná ubohost Hradu, kdy pan Jiří Ovčáček nemůže najit článek Ferdinanda Peroutky Hitler je přece gentleman. Nemá šanci, protože tento novinářský mistr jednoduše nic takového nenapsal. Prezident Miloš Zeman lhal, avšak jako mravní ztroskotanec si to nechce přiznat, a tak jeho poskoci sáhli k vytahování špíny. Chci jenom dodat, že komunističtí literáti obdivovali v té době daleko horší zrůdu, kterou byl bolševik Stalin.

Žurnalista Ferdinand Peroutka napsal v roce 1939 to, co napsal. V září téhož roku po vpádu Němců a Sovětů do Polska skončil v koncentračním táboře a zůstal v něm až dokonce války v květnu 1945. To byla tedy dost divná odměna za údajnou kolaboraci. Pravdou také je, že Peroutka veřejně odmítl nabídku státního ministra pro Čechy a Moravu Karl Hermanna Franka, který mu výměnou za svobodu chtěl svěřit post šéfredaktora protektorátní Přítomnosti. Raději zůstal v koncentráku.

Jeho první manželka Marie Bienenfeldová, kterou si vzal v roce 1919, byla Židovka, mezi Židy měl Peroutka spoustu přátel. Těžko tedy mohl být antisemitou. Kdo to o něm tvrdí, je lhář! Navíc psal ony sporné statě ještě před tím, než začala II. světová válka a holocaust. Hitler sice byl diktátorem, ale v té době ho okolí považovalo za autoritativního vůdce stejné úrovně, na jaké byli třeba Miklós Horthy nebo Francisco Franco.

Naopak komunistický zločinec a masový vrah Josef Stalin měl v roce 1939 na svědomí miliony lidských životů. A přesto tohoto netvora velebili podřadní komunističtí literáti v čele s Juliem Fučíkem, který se rozplýval nad úžasným životem v bolševickém ráji – Sovětském svazu. To, že tam už dříve minimálně deset milionů lidí zemřelo hladem, další miliony byly v gulazích a vražděni, mu jaksi nevadilo. Otevřeně tak kolaboroval s režimem, který byl v té době horší než nacistický.

Brutální vyvražďování Francouzů v Alžírsku
Britský ministr vnitra v Churchillově válečném kabinetu labourista Herbert Stanley Morrison řekl v souvislosti s dekolonizací moudrá slova. „Je to jako dát desetiletému dítěti klíče od domu, pistoli a číslo bankovního konta.“ Já dodávám, že dekolonizace zemí Afriky a Asie je to samé, jako uplatnit právo na sebeurčení v dětském domově. Ty konce si umí představit každý rozumný člověk. Chovanci v lepším případě vyženou, v horším zabijí vychovatele, rozkradou, co se dá, dům zdevastují, a pak se rozutečou po okolí, které začnou terorizovat.

A tohle přesně byla dekolonizace. Umožnila nezávislost zemím, které na to nebyly připraveny, protože neměly dost lidí schopných řídit stát. Výsledkem pak nutně musel být totální rozvrat. Markantně se to ukázalo například v roce 1975 v Angole, kdy po vyhlášení nezávislosti odešlo ze země na milion Portugalců, v zemi vypukla občanská válka, která vzala život desetitisícům lidí, a tato země se bez kvalifikovaných lidí málem zhroutila.

Komunistům v žádném případě nešlo o zlepšení života obyčejných lidí v koloniích, jim se jednalo pouze o moc a potenciální spojence v boji za ovládnutí světa. Proto podporovali tzv. národněosvobozenecká hnutí, ve skutečnosti však obyčejné teroristy. Dokazuje to i příklad

alžírské tzv. Fronty národního osvobození, francouzsky Front de Liberation Nationale (FLN), kterou slušní Francouzi právem pokládali za fašistickou zločineckou organizaci. FLN údajně v padesátých a šedesátých letech minulého století zápasila za svobodné Alžírsko zbavené francouzské vlády. Její boj se však rovnal masovému vraždění francouzských civilistů bez rozdílu věku a pohlaví žijících v Alžírsku a také Alžířanů, kteří ji odmítali.

V srpnu 1955 hrdlořezové z FLN v Ain-Abid u Constantine doslova rozsekali na kusy 37 Evropanů, z toho deset dětí mladších patnácti let. Muži měli useknuté ruce a nohy, děti roztříštěné hlavy a vyhřezlé mozky, ženy rozpáraná břicha a vyvrhnutá střeva. Jedna běloška měla rozříznutou dělohu, do níž vrahové nacpali její pětidenní rozřezané novorozeně. To bylo horší jak řádění SS za II. světové války, ovšem komunistům a jejich stoupencům, kteří se tolik pohoršují nad bratry Mašíny, tohle nevadí. A dokonce tyhle zločince obdivují.

Kdo to blije? Kdo to zvrací?
To nic, to jen ožralé prase Miloš Zeman se z ruské ambasády kde si byl rozkazy
zpátky na hrad vrací *1* *1*

Návrat do neblahých komunistických časů připomínají návrhy, které by měly omezit cesty Rusů za vzděláním a sportem do zahraničí. Jenže tohle je cesta do pekel a Putinova říše těmito nesmysly dokazuje svoji slabost a ubohost.

Jedno z nejzákladnějších lidských práv je rovněž právo na svobodu pohybu, kdy každý má právo svoji zemi svobodně opustit a kdykoliv se do ní vrátit. To je obsaženo v mnoha mezinárodních úmluvách, jejichž signatářem je i Ruská federace. Ta by tak porušila své vlastní závazky, i když v jejím případě by to nebylo nic nenormálního.

Komunisté tak jenom potvrdili (i když to jistě nechtěli) slova bývalé ruské miss Natalii Pereverzevové: „Mé Rusko nedokáže pomoci starým lidem a sirotkům a jako z potápějící se lodi z něj utíkají inženýři, lékaři i učitelé, protože nemají z čeho žít.“ Nejlepším řešením by bylo vytvořit ruské elitě takové podmínky, aby zůstala doma a neodcházela. V opačném případě jim nebránit v tom, aby šli za lepším. To je normální řešení v každé civilizované společnosti. Ale zákazy a výhružky jsou jaksi jednodušší.

Takové nápady však nejsou jen vizitkou komunistů, ale s něčím podobným přišel i bývalý slavný hokejista a exministr sportu Vjačeslav Fetisov, který má blízko k vládnoucí straně Jednotné Rusko. Ten by pro změnu pouštěl hokejisty do zahraničí nejdříve až v 28 letech. „Do NHL se od nás chystá asi čtyřicet mladých hráčů, na které se naši diváci zvlášť těší,“ zdůvodnil svůj návrh.

Jenomže myšlenkami na omezování lidské svobody Rusko pouze dokazuje, že je ve skutečnosti slabé a ubohé. Má sice atomové zbraně, ale jak nedávno trefně řekla Magda Vašáryová v rozhovoru pro Parlamentní listy, jinak je to ekonomický trpaslík.

Bolševici testy zamořili všechno kolem sebe, v okolí jaderných střelnic, zejména v severovýchodním Kazachstánu, lidé dodnes trpí rakovinou, zejména štítné žlázy ( zachycuje radioaktivní jód 131) a plic.

Semipaljatinská střelnice je nejzamořenějším místem na planetě Zemi, dalším zcela zamořeným územím je poloostrov Kola v severozápadním Rusku, zejména zdejší voda, která se stala pohřebištěm ruských atomových ponorek a vyhořelého jaderného paliva ze SU atomových ledoborců.

Smrtelně zamořenou oblastí je i jezero Karačaj v čeljabinské oblasti, přezdívané Jezero smrti, do něhož od roku 51 byly vypouštěny desítky miliónů kubických metrů radioaktivního odpadu, začalo vysychat, a radioaktivní prach zamořil i jeho okolí, bylo ozářeno půl miliónu obyvatel, teprve od roku 78 se pokrývá betonovými bloky a zasypává se - pro smrtelnou dávku ozáření stačí pobývat půl hodiny v jeho blízkosti.

Dalším smrtonosným místem je závod na zpracování plutonia Majak u městečka Kyštym ( je v něm i závod na zpracování mědi) u města Ozjorsk , v němž 29.9.57 došlo k rozsáhlé havárii, při níž radioaktivní látky vytekly do řeky Teča, do které však byl stejně radioaktivní odpad vyléván, + byl skladován na jejím břehu ( východouralská radioaktivní stopa) , navzdory tomu, že podél řeky žilo přes 100.000 místních lidí, kteří její vodu používali ( nádory, leukémie, statistiky ruské úřady samozřejmě nepublikují, viz můj článek Poloostrov Kola, smetiště jaderného odpadu).

Na zpravodajském serveru iDNES se objevila zpráva, kterak dcera ruské prominentky autem srazila dvě ženy a nic se jí nestalo. Horší ovšem je, že v Rusku umírají pod koly aut věrchušky i malé děti a také bez následků.

Dcera vysoké ruské hodnostářky Anny Savčenkové srazila v centru Irkutska na chodníku dvě ženy, jedna zemřela, druhá nebude zdravá do konce života. Původně tříletý trest si nikdy neodseděla. Nakonec ji zachránila amnestie a soudce z případu povýšil. Inu v zemi, kde šéf dopravní policie, který v Moskvě vjede do protisměru a srazí dívku, dostane diplom za zlepšení bezpečnostní situace, je možné všechno.

Horší však byla dřívější nehoda kurského gubernátora, jehož kolona přejela devítiletého chlapce, který zemřel. Gubernátorův řidič zůstal nepotrestán. Případy, kdy v Rusku auta vysoce postavených papalášů srazí a zabijí dítě, nejsou výjimečné. A není to nic nového, stávaly se často i za komunistů. Ve svém vynikajícím románu Očista je popisuje podle skutečnosti estonská spisovatelka Sofi Oksanen. Scénář byl obvyklý. Černá volha s nějakým vysoce postaveným soudruhem z oblastního výboru komunistické strany se řítila po ulici, smetla dítě a ani nezastavilo. Když to šli rodiče hlásit na milici (policii), tak měli smůlu. Milicionáři se s nimi nebavili, vyhnali je ven a někdy i zmlátili.

Na tiskovce očividně rozrušený Němcov o Putinovi prohlásil, že je to „ tyran, jenž se jednoho dne bude muset za svoji agresi proti Ukrajině zpovídat před mezinárodním tribunálem „ ...

10.2.015 Němcov v rozhovoru pro list Sobesednik prohlásil, že se stejně jako jeho matka obává, že jej Putin nechá zavraždit ( Putin jeho matce poté nehorázně telegramem kondoloval, stejně jako vdově po starostovi Sobčakovi ) ...

24.2.015 Novaja gazeta zveřejnila vládní dokument potvrzující, že okupace Krymu byla plánována ještě pře svržením Janukovyče.
27.2.015 ani ne tři hodiny před svojí smrtí Němcov v Rádiu Echo Moskvy emocionálně vyzval ruské občany, aby se v neděli zúčastnili manifestace proti Putinově válce na Ukrajině, a postavili se na stranu Ukrajiny.
Po 45 minut poté vážným hlasem představoval svoji vizi demokratického Ruska, aniž by jej z konceptu vyvedli novináři, kteří se o to marně snažili neustálým přerušováním – Němcov je bez váhání napomenul, aby jej nechali domluvit.
Němcov (55) byl ve 23.31 zastřelen čtyřmi kulkami ze šesti vypálených do zad, zatím dle oficiální verze údajně z jedoucího auta uprostřed Moskvy před Kremlem, aby každý viděl, kdo je pánem Ruska.
Vracel se po mostě se svojí přítelkyní, ukrajinskou modelkou Annou Duryckou (23), kterou poznal před třemi roky v Kyjevě, z večeře v restauraci.
Záběry TVC (TV centrum ve vlastnictví Města/ radnice) těla zhrouceného na zemi vzápětí odvysílala ruská TV, ale list Kommersant napsal, že videozáznam TVC/TV Centrum ve velmi špatné kvalitě, na kterém je Němcov s přítelkyní červeně zakroužkován, je pochybného původu (datování videa je předatováno datováním TVC , kolují i dohady, že bylo předtočeno

*14* dobré ráno děcka *14* *14* *14* nemůžu spát *13*