A jak takové sovětské zemědělství ve skutečnosti vypadalo? Stačí se začíst do knihy V zajetí Stalinismu, ve které brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek přibližuje čtenářům formou deníků své zkušenosti z let 1948 – 1958.
V roce 1956 mimo jiné popisuje své zážitky z cesty do SSSR a je to vážně síla. Tak 11. srpna jeho výprava cestovala vlakem po široké matičce Rusi a Jeřábka zaujala šedivá dřevěná stavení s doškovými střechami. Ovšem bomba přišla později! „Naši horliví pozorovatelé u oken vagonu glosují výkřiky spontánního údivu, když spatří na kolchozním lánu ženy, sekající obilí srpy, nebo skupinu venkovanů, mlátících na otevřeném poli obilí cepy – to jsou pro naše lidi první neočekávaná překvapení.“

To nepotřebuje komentář, čeští návštěvníci byli hodně překvapeni, když se setkali se skutečným Sovětským svazem. na počátku osmdesátých let a byly vyděšeni z velkého množství žebráků, kteří se houfovali hlavně před několika málo funkčními kostely, které ještě zbyly. Obchody byly prázdné, ruské hospodyňky stály fronty na oporně vyhlížející flaksy masa. Náměstek ředitele brněnského Lacrumu a komunista tehdy prohlásil, že Sovětský svaz je jedna velká katastrofa.“

Znovu se člověk musí ptát, v čem, že na to měl být SSSR vzorem? Snad v tom, jak přivést kdysi obilnici Evropy Ukrajinu ke hladomoru a v padesátých letech sklízet obilí srpy a mlátit je cepy. A prosím vás nezkoušejte na mně rudoši vaše povídačky o II. světové válce, bylo už mnoho let po ní a takovou otřesnou zaostalost to neomlouvá.

Ten kdo obdivuje nouzi a neschopnost je mimořádný idiot, a o komunistech to tedy platí měrou vrchovatou. Ve skutečnosti pravdivé bylo heslo: „Se Sovětským svazem přišla bída na zem.“

Šapiro, zaměstnavatel teplýho trola Semjona Gayínka je taky teplej!!!








WOW !!!

Aktivní sovětská pomoc německým nacistům

Pobaltské republiky okupoval SSSR v roce 1940, kdy donutil tamní prezidenty jmenovat komunistické vlády připravené v Kremlu, Poté v Litvě, Lotyšsku a Estonsku nová komunistická vedení zorganizovala volby dle sovětského vzoru, které se vyznačovaly terorem vůči nezávislým nekomunistickým kandidátům a pro jednotnou kandidátku údajně hlasovalo ve všech třech případech více než devadesát procent voličů. Pravdou však bylo, jak uvádějí historici Luboš Švec, Vladimír Macura a Pavel Štol v knize Dějiny pobaltských zemí, že v Litvě dosáhla volební účast odhadem 18 – 32% registrovaných voličů. Tyto volby byly tak dokonale zmanipulované a chybějící domácí obyvatele nahradili sovětští vojáci. Čili k regulérnosti měly hodně daleko. Sovětská okupace znamenala prudké snížení životní úrovně Pobalťanů, nastal nedostatek spotřebního zboží a potravin, před obchody se objevily pro socialismus tak typické fonty. Nelze se tedy divit, že již v prosinci prvního roku okupace stávkovali proti drahotě, vynuceným přesčasům a zrušení nezávislých odborů dělníci v továrně Rudý Krull v Tallinu.

V Pobaltí také nastaly typické brutální komunistické represe, popravy, zatýkání nepohodlných lidí a jejich masové deportace na Sibiř. Nelze se tedy divit, že většina Litevců, Lotyšů a Estonců vítala v červnu 1941 německé vojáky jako osvoboditele a v protisovětských a protikomunistických partyzánských jednotkách bojovalo celkem na sto tisíc Pobalťanů. Pravdou tedy je, že velká většina obyvatel pobaltských zemí sovětskou nadvládu odmítala.

Byl to Sovětský svaz, který v roce 1939 podpisem tzv. smlouvy o neútočení se stal přímým spojencem nacistického Německa. Rudá armáda tak prostřednictvím svých vysílačů v okolí Minsku naváděla německé bombardéry na cíle při náletech na polská města. Bylo to sovětské vojenské námořnictvo, které při německém útoku na Norsko umožnilo plavidlům německé Kriegsmarine kotvit v ruských přístavech a výrazně tak napomohlo okupaci této skandinávské země. Její velitel velkoadmirál Erich Raeder za to poslal svým sovětským kolegům děkovný dopis.

Simone, běž raději někomu vykouřit prdell a nepruď tady, je ti to hovnoo platný, všichni na tebe serou.. *2* *2* *2*

Další sovětskou lží byla údajná péče o chudé a vyrovnávání tzv. třídních rozdílů. To vyvrací spousta děl ruských autorů. Tak například v knize Mechlis Jurij Rubcov přibližuje přepychový život komunistického funkcionáře a Stalinova poskoka Lva Zacharoviče Mechlise. Ten bydlel s rodinou v přepychovém čtyřpokojovém bytě v centru Moskvy a v létě třiadvacátého roku poslal svoji ženu na chatu do Stříbrného Boru - luxusního letoviska, kde, jak Rubcov výstižně napsal, starou šlechtu vystřídala nová.

Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji ale hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“

Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“

Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo....Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“

Tento největší stát na světě o sobě hlásal, že je země svobody, „kde tak volno dýše čelavěk,“ jak se lživé zpívá v jisté rudé propagační agitce. Pravdu ale popisuje britský renomovaný historik Orlando Figes knize Šeptem s podtitulem Soukromý život ve Stalinově Rusku. Z tohoto příběhu normálního člověka zamrazí. Jednou se dva obyčejní sovětští lidé vydali ve vlaku z Moskvy do Zagorsku (dnes Sergijev Posad). Měli strach o čemkoliv mluvit na veřejnosti, aby je náhodou nikdo nepovolaný neslyšel a oni neskončili v Gulagu nebo rovnou před popravčí četou. A tak jejich dialog během dvouhodinové cesty vypadal asi takto. Muži jen pokyvovali hlavami a vydávali téměř neartikulované skřeky ve stylu hm, aha, ehé, ha, hé atd. Strach dělá z lidí zvířata!

Z mládí si pamatuji, jak pomalu na každém rohu bilo do očí heslo: „Sovětský svaz, náš vzor.“ To ovšem dokazovalo jenom lež, hloupost a servilitu našich komunistů. Slovo vzor pro mne znamená někdo nebo něco z čeho si mohu vzít příklad, čemu se přiblížit, co stojí za to následovat. Zaostalý SSSR v mnoha oblastech na úrovni rozvojových zemí to však nebyl ani náhodou. Je proto nepochopitelné, že někdo lituje rozpadu této zločinecké země, to může být buď hlupák, nebo gauner.

Za komunistů do nás Rudé Právo cpalo horem dolem zkazky o údajných sovětských ekonomických úspěších. Ve skutečnosti však sovětské hospodářství po celou dobu trvání SSSR charakterizovala bída, chaos a trvalý nedostatek většiny druhů spotřebního zboží.
Nevýkonné zemědělství bylo příčinou opakovaných hladomorů, přičemž se nejednalo jenom o předválečné období. Ještě v šedesátých letech za Chruščova panoval v SSSR v některých oblastech hlad.
Smutnou sovětskou skutečnost drsně a bez příkras vystihuje rovněž Zvláštní zpráva 4 z šedesátých let minulého století od českých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kteří tuto zemi poznali dokonale. A ti otevřeně napsali o tom, že produktivita práce v SSSR je oproti USA ani ne poloviční. Jinak to být ani nemohlo, když například v Kazachstánu zůstávaly nesklizeny i dvě třetiny obilnin, atak tomu bylo i jinde v celé zemi.
Dále oba cestovatelé viděli na vlastní oči, jak na cestě mezi Alma-Atou a Taškentem potkali 84 kombajnů, z čehož jich v akci bylo jen 14, ostatní ve dne a ideálním počasí stály.

Další zápisy jsou rovněž tristní. „V roce 1950 byl otevřen železniční most přes Angaru na tamní nové trati. Ale o pět let později byla trať i s mostem odsouzena k zaplavení. Překotně se postavilo 240 km trati Bratsk-Železnogorsk, po níž však rychlík nemůže jet rychlostí větší než 25 km/h....
Holou skutečností je, že až na některé výjimky je úroveň služeb obyvatelstvu na úrovni a často i pod úrovní některých rozvojových zemí. V SSSR se nechodí kupovat, ale shánět...“

V šedesátých letech se v SSSR stavělo 100 až 500 km asfaltových silnic ročně, v Brasilii mnohonásobně víc. V důsledku nedostatku kvalitních silnic přicházel SSSR o 3 miliardy rublů ročně. Tak třeba z jistého kolchozu vedla k nádraží třicet kilometrů daleko jen blátivá polňačka, a za dešťů kolchozní nákladní auta doprovázel pásový traktor, který je vytahoval z bahna. Kolchoz za třicet let existence tak zaplatil pětkrát víc, než kdyby k němu vedla normální asfaltka.

To mi ho vyndej, teplej pračůrák Semjon Gayínek je prej holčina, jochochó...!!!








PCHE !!!

Pomáhala lidem od hladu a zachraňovala jejich životy. I tak se dá hodnotit výrazná poválečná pomoc USA Evropě známá pod zkratkou UNRRA.

Podíl Spojených států amerických na porážce nacismu nespočíval jen v přímé a vydatné vojenské a hospodářské podpoře států protihitlerovské koalice, ale též v poválečné pomoci zničené Evropě. Jmenovala se United Nations Relief and Rehabilitation Administration (UNRRA), česky Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu. Jak uvádí brněnský historik Libor Vykoupil v publikaci Slovník českých dějin, například Československo z ní získalo od května 1945 do konce roku 1947 zboží za 270 milionů dolarů, přepočteno na dnešní ceny se jednalo řádově o desítky miliardy korun.

Naše země tak dostala 793 451 tun potravin, polovinu z toho tvořily obilí a mouka, dále pak maso, masové a rybí konzervy, mléko, káva a kakao. Do naší země také dorazily potraviny, které byly za války prakticky nedostupné. K nim patřily rýže, špagety, burská pomazánka, různé druhy čajů, pro děti pak čokoláda, burské oříšky, cukrovinky, ovocné šťávy, ovocné konzervy, jablečné protlaky a džemy.

V tucích a olejích pokrývaly dodávky UNRRA 33% naší celostátní spotřeby, v mase a obilí pak 15%. Důležité byly i dodávky strojů, dopravních prostředků a spotřebního zboží. Například parní lokomotivy řady 475.1 přezdívané Šlechtična dostaly šnekové přikladače uhlí, které výrazně ulehčily práci topičům, dodané v rámci této pomoci
Výrazně nám pomohla i americká léčiva, hlavně antibiotikum - penicilin, který se u nás tehdy nevyráběl a jenž pomohl zachránit životy tisíce nemocných lidí. Kamarád z Písku mně vyprávěl, jak jeho máma dostala rok po válce těžký zápal plic a nebýt amerického penicilinu, tak zemřela.

Nacisticko-americkej kamaráčoft byl a je ještě 100x horší!!!








YEAH !!!