Je pozoruhodné, kolik toho měli fašisté společného s komunisty. Víc, než si myslíte. Dá se také říci, že svým odporem k liberalismu a upřednostňování kolektivismu před právy jednotlivců se fašismus dá považovat za levicové hnutí. Koneckonců oficiální název státu v Mussoliniho éře byl Italská sociální republika. Její ústavu pak vytvořil bývalý komunista a velký kamarád Lenina Nicolo Bombacci.

Fašisté také v Itálii znárodnili všechny firmy nad sto zaměstnanců, zavedli minimální mzdu, povinné zdravotní a důchodové pojištění, placenou dovolenou, nechali vysušit bažiny, které byly zdrojem nemocí jako malárie atd. Inu soudruzi by z nich měli mít radost.

Takže dávaní dohromady fašismu s nacismem, dokazuje nevzdělanost dotyčných. Také jsou směšní ti, kteří za fašisty prohlašují stoupence generálů Franca a Pinocheta. Jejich nacionálně konzervativní režimy ve Španělsku respektive v Chile, které v ekonomice respektovaly soukromé vlastnictví a ideově se odvozovaly od katolického křesťanství, byly protikladem italského fašismu s jeho zestátňováním a protikřesťanskému zaměření

Brutální násilí „osvoboditelů“ v Polsku

V lednu 1944 překročila první jednotka Rudé armády předválečné polské hranice stanovené Rižským mírem z ledna 1921. Toho využila největší ozbrojená antinacistická nekomunistická ozbrojená formace tzv. Zemská armáda (ZA, polsky Armia Krajowa), zahájila boj s nacisty a spolu s Rudou armádou osvobodily její jednotky litevské hlavní město Vilnius. Mimo Varšavu na západ od tzv. Curzonovy linie pak zmobilizovala ZA na 40 000 vojáků, a ti sami dokázali osvobodit některá menší města a vesnice.

Zemská armáda, přestože by k tomu měla pádné důvody, nikdy vojensky nevystoupila proti Rudé armádě. To jim však nepomohlo, jednotky ruského komunistického gestapa kříženého se SS, tedy NKVD začaly likvidovat oddíly ZA. Scénář byl většinou takový, její důstojníky nejdříve vylákali enkávéďáci k sobě pod záminkou jednání na svůj štáb. Pak je postříleli, mužstvo odzbrojili a deportovali, prakticky ve stejně hrůzných podmínkách jaké měli ubožáci v nacistických transportech, do gulagů. Odhaduje se, že takto byly násilím odvlečeny z Polska desítky tisíc lidí.
Samostatnou kapitolou je varšavské povstání, které vypuklo v srpnu 1944. To masový bolševický vrah Stalin nechal na pospas nacistickému teroru. Jelikož ho nevedli komunisté, ale velitelé Zemské armády, tak Rudá armáda, která stála na pravém břehu Visly, dostala rozkaz zastavit útočné operace, nejít povstalcům na pomoc a jen nečinně přihlížela, jak jsou nacisty zvěrsky masakrováni obyvatelé polského hlavního města, kterých bylo zavražděno na 200 tisíc. Nicméně Stalinovi nikdy na lidech nezáleželo a na jeho kontě je více obětí než na tom Hitlerově, takže mu to nijak moc nevadilo.

V roce 1940 pak Stalin vydal Hitlerovi asi pět set Němců, převážně komunistů vězněných v gulazích. Nemůže být přesvědčivějšího důkazu, že sovětský vůdce to myslel se spojenectvím s nacistickým Německem vážně. On obětoval lidi, kteří věřili socialistické myšlence a v dobré víře hledali v Sovětském svazu záchranu, jenomže netušili, že jednomu zlu sice unikli, ale druhému se poddali dobrovolně a to s nimi ještě navíc naložilo takto hanebně.

Němci si převzali své občany na mostě v Brestu Litevském a většinou se zachovali velkoryse. Pochopili, že tito lidé jsou z komunistických snů nadosmrti vyléčeni (v drtivé většině oprávněně) a tak je poslali domů, s tím, že se jednou týdně musí hlásit na gestapu. To štěstí, ale bohužel jako vdova po komunistickém činiteli neměla paní Neumannová, která skončila v koncentračním táboře Ravensbrück.

A tam zažila další šok, všude mezi bloky bylo čisto, uklizeno a ve vězeňských barácích byly dokonce evropské splachovací záchody. Jejím prvním jídlem byl oběd a k němu sladká kaše s ovocem. Vězněné ženy pak ještě dostaly velký porci bílého chleba, kus salámu, asi pětadvacet gramů margarínu a lžíci sádla. V špinavém sovětském gulagu si o něčem takovém mohla nechat jen snít. Samozřejmě tohle bylo ještě na začátku války a později se i situace v Ravensbrücku zhoršovala. Navíc i tady byly vězenkyně terčem brutálních útoků surových dozorců, docházelo k masovému vyhlazování lidí, takže o procházku růžovým sadem samozřejmě nešlo.

Paní Mašínová věděla, že ji Němci úplně nespustili z očí, přesto však se dále činila v odboji. V březnu pětačtyřicátého roku pomohla rodina Mašínova uprchlému sovětskému zajatci poručíku Rudé armády Stěpánu Sannikovovi, kterého schovávala doma. Jak uvedl ve své knize Mašínové historik Jan Němeček v děkovném dopise nazval Sannikov Zdenu Mašínovou sestrou. „Drahá sestro, zachránila jste mi život, když jsem utíkal od nepřítele. Pomohla jste mi v nejtěžším okamžiku, když jsem byl skoro zničen. Děkuji vám za poskytnutou pomoc. Nikdy na vás nezapomenu, jako na vlastní sestru, na dobrého člověka a spasitele mého života…“

Přestože matka bratrů Mašínů byle nevinná, od zatčení ji to neuchránilo. StB si pro ni přišla 26. listopadu 1953 do nemocnice v době, kdy už byla velmi těžce nemocná. To, co ji pomohlo před gestapem, neplatilo na jejich komunistickou obdobu.

Jednalo se o obyčejnou podlou mstu rudé sebranky. Když se jí nepodařilo dopadnout jejich syny, vylívala si zlost na matce, která v té době trpěla mimo jiné i rakovinou tlustého střeva. Ani vážný zdravotní stav neuchránil Zdenu Mašínovou před vykonstruovaným procesem, ve kterém ji Nejvyšší soud v roce 1955 odsoudil k 25 letům vězení, což pro ní byl trest smrti. Zdůvodnění rozsudku je typické pro komunistické bezpráví padesátých let. Prý byla nepřítelem k dělnické třídy a své syny vychovávala k nenávisti k socialismu.

Trestání za provinění příbuzných je ovšem taktikou barbarů, ale nikoliv civilizovaných lidí. Je příznačné, že to kromě komunistů dělali i nacisté, ačkoliv oni v případě paní Mašínové nebyli tak krutí jako rudohvězdáři.