Závěrečný verdikt Neumannové je proto jasný, mezi komunistickými gulagy a nacistickými koncentráky není prakticky žádný rozdíl!

Ona sama válku přežila, z komunistických myšlenek byla nadosmrti vyléčena, a do konce života v roce 1989 žila v západoněmeckém Frankfurtu nad Mohanem. Celou tu dobu veřejně odhalovala skutečnou pravdu o Sovětském svazu, že socialistický režim tamních bolševiků není žádným rájem na zemi, ale ve skutečnosti je to ztělesnění teroru a zla.

V roce 1940 pak Stalin vydal Hitlerovi asi pět set Němců, převážně komunistů vězněných v gulazích. Nemůže být přesvědčivějšího důkazu, že sovětský vůdce to myslel se spojenectvím s nacistickým Německem vážně. On obětoval lidi, kteří věřili socialistické myšlence a v dobré víře hledali v Sovětském svazu záchranu, jenomže netušili, že jednomu zlu sice unikli, ale druhému se poddali dobrovolně a to s nimi ještě navíc naložilo takto hanebně.

Němci si převzali své občany na mostě v Brestu Litevském a většinou se zachovali velkoryse. Pochopili, že tito lidé jsou z komunistických snů nadosmrti vyléčeni (v drtivé většině oprávněně) a tak je poslali domů, s tím, že se jednou týdně musí hlásit na gestapu. To štěstí, ale bohužel jako vdova po komunistickém činiteli neměla paní Neumannová, která skončila v koncentračním táboře Ravensbrück.

A tam zažila další šok, všude mezi bloky bylo čisto, uklizeno a ve vězeňských barácích byly dokonce evropské splachovací záchody. Jejím prvním jídlem byl oběd a k němu sladká kaše s ovocem. Vězněné ženy pak ještě dostaly velký porci bílého chleba, kus salámu, asi pětadvacet gramů margarínu a lžíci sádla. V špinavém sovětském gulagu si o něčem takovém mohla nechat jen snít. Samozřejmě tohle bylo ještě na začátku války a později se i situace v Ravensbrücku zhoršovala. Navíc i tady byly vězenkyně terčem brutálních útoků surových dozorců, docházelo k masovému vyhlazování lidí, takže o procházku růžovým sadem samozřejmě nešlo.

Proti Stalinovým gulagům je koncentrák Ravensbrück zotavovnou

Jsou to silná provokativní slova, ale vzhledem k tomu, že zazněla z povolaných úst, můžeme jim věřit. Němka Margarete-Buber Neumannová totiž na své kůži zažila bolševický gulag i nacistický koncentrák. Její příběh je důkazem toho, že netvor Josef Stalin myslel spojenectví se svým zločineckým druhem Adolfem Hitlerem vážně. Na druhé straně ale sovětský bolševický vůdce přezdívaný též v dávných lupičských dobách Koba dokázal něco co jistě nechtěl, vyléčil z rudých ideálů mnoho lidí.

Vzpomínky bývalé německé komunistky, které pod názvem Zajatkyní Stalina a Hitlera s podtitulem Svět v temnotě vydalo nedávno brněnské nakladatelství Barrister&Principal mají snad jednu jedinou chybu, v českém překladu vyšly příliš pozdě.

Greta Neumannová utekla do vysněného Sovětského svazu se svým mužem významným německým komunistickým funkcionářem Heinzem Neumannem v roce 1933 poté, co se v Německu dostali k moci nacisté. Místo toužebně očekávaného ráje je však čekal šok. Gretina manžela zatklo na jaře 1937 NKVD čili gestapo v sovětském provedení a na podzim téhož roku jej bolševici ve vykonstruovaném procesu odsoudili k trestu smrti a popravili. Paní Neumannová přišla na řadu na jaře v roce 1938, kdy ji zatkli a komunistická justice zcela bezdůvodně poslala na pět let do pracovního tábory, z nichž si dva roky odseděla v lágru v Karagandě.

Na stranické schůzi povstal jeden soudruh a pravil: "Mám soudruhu referente, jeden dotaz: Je pravda, že se soudruh Gottwald rád napije?" V odpovědích na dotazy soudruh referent na tuto otázku jaksi pozapomněl. I byla další schůze, na níž se o slovo přihlásil jiný soudruh a pravil: "Mám, soudruhu, dva dotazy: První, zda se soudruh Gottwald rád napije, a druhý, kde je ten soudruh, co se na to minule ptal... *15* *15* *15*

edou Husák se Štrougalem na zasedání strany, jedou kolem kostela a tak přijde řeč na náboženství a co ti lidi na tom mají a proč tam chodí, vždyť Lenin řekl, že už Marx řekl, že Engels řekl, že Bůh není a z dialektického hlediska je to naprosto pochybený. Kazí to kredit naší lidově demokratické republice a škodí to myšlence internacionálního socialistického společenství v čele se SSSR jako takové. Tak nad tím špekulují a pak Husák říká: "Víš co, Lubomíre, běž tam na výzvědy, co se tam vlastně děje."
Štrougal se teda proplíží do ztemělého kostela a vidí na klekátku v kapli babičku, jak se úpěnlivě modlí: "Milosrdný Bože, mám velké trápení a prosbu - blíží se zima a já v tom svém sklepním kamrlíku asi umrznu, z důchodu sotva vyžiju, nikdy jsem tě tak neprosila, jako teď - spočítala jsem si to, a kdybys mi nějak seslal tisíc korun, tak by mi to moc pomohlo. Koupila bych si svetr v partiovce, nějaký to uhlí, to by mi zachránilo život..."
Štrougal se vrátí do auta, povykládá co a jak, Husák na to, že to je teda ostuda, takhle dostat lidi ke konkurenci kvůli pár stovkám, hele, já jí to dám ze svého, ať už tam nepropadá takovým bludům. Začne se šacovat, ale ať hledá jak hledá, nestluče do kupy víc než sedm stovek.
"Tak jí dej, Lubomíre aspoň to, ať už jde pryč."
Stane se, jedou už pozdě večer zpátky ze zasedání a u kostela vidí, že se tam babička pořád ještě modlí. Tak zastaví a Štrougal zas jde na výzvědy, proč tam ta babička ještě straší, když už dostala, co chtěla. Přiblíží se a slyší tato slova: "... tak Ti, Pane Bože, nastotisíckrát děkuju za peníze, které mi zachrání život, ale příště to, prosím Tě, neposílej po těch komunistických sviních, oni mi z toho tři stovky sebrali..." *15* *15* *15*

Neexistujícího semjona kterého jsi tu vytvořil si strč za rudé trenky zlej BTW homosexuále
trolle. *15* *15* *15* *15* *15* *15* *15* *15* *15* *15* *15* *15* *15*

Nejsem nikým placen. Jen si dovoluji mít jiný než Kremelský názor, což je v demokratické
EU společnosti běžné že lidi mají jiné názory.
Jen staří komouši jako ty s tím stále mají problém a místo debaty chtějí po sovětsku jen monolog jedné nikým nevolené vládnoucí komunistické mafie

Tak nelelkuj a makej Semjine Bukviči. Za co tě platím.

šašek z Šapito

Neumí ani soudně odpovědět nech simcu byt je to pí.a

Víte kdysi navštívili francouzský prezident Charles de Gaulle s německým spolkovým kancléřem Konrádem Adenauerem výstavu svých karikatur a upřímně se jim smáli. Podobně nad věcí dokázal být nad kreslenými vtipy týkající se jeho osoby americký prezident Ronald Reagan.

Západní státníci se vtipům smáli, komunisté za ně zavírali. To normálním lidem stačí. Stoupenci rudé hvězdy dokazují, že jsou jenom ubožáci, kteří nerozumí legraci. O tom nás koneckonců opakovaně přesvědčuje zdejší diskuterská spodina, která je schopna schvalovat ubližování studentům za pouhou recesi, obhajuje vraždy nevinných lidí atd. A tito brutální nenávistníci si dovolují osočovat jiné z nenávisti. Názory tohoto odpadu mně ale nezajímají a nečtu je, protože je to jenom ztráta času.

Při drzosti zdejších rudochů si někdy říkám, že protikomunistický odboj měl být důslednější a těch zločinných bolševiků zlikvidovat víc. Škoda by jich nebyla.

To byl zase kvikot rudé sebranky po mém včerejším blogu o vyhazování studentů ze školy kvůli nevinné recesi. Je to vážně tragikomedie, když jeden ze srpokladiváků mně viní z nenávisti, kdežto jeho soukmenovci dokazují, jací jsou to ubožáci, kteří nemají smysl pro humor. Komunisté vyžadují lidskost až když jim teče do bot, ale druhým ne, stejně jako nacisté.

Děkuji všem normálním lidem, kteří mně seznámili s podobnými příběhy, kdy komunisté kvůli malichernostem ničili lidi. Další takový příběh se stal v Nivnic a poslal mi jej pan Wachtl a že mu něco podobného vyprávěl kamarád, rodák z Nivnice, malé vesnice na Slovácku u Uherského Brodu. O prázdninách se tam pravidelně v místní hospodě scházeli všichni kamarádi, včetně těch, kteří byli na studiích někde ve městě.

A jak už to tak na Slovácku chodí, když se všichni řádně posilnili, vyrazili na náves a nevěděli roupama co dělat. Jeden z šuhajů dostal výborný nápad a tak dělo, které stálo na návsi jako památník z druhé světové války, otočili směrem na hospodu a všichni se tomu hrozně smáli. Jenomže jeden z místních uvědomělých soudruhů to vzal politicky a prohlásil, že dělo otočili záměrně směrem na Východ. To bohatě stačilo k tomu, aby tato recese dopadla pro některé ze studentů tragicky.

Špatně dopadl také bývalý člen skupiny Taxmeni, hodný kluk, kterému říkali Bolestín. Toho komunistický režim nechal zavřít na půl roku na Bory mezi vrahy za vtip o Brežněvovi, který řekl někde v hospodě. Psychicky se z toho nevzpamatoval dodnes.
Vím také o příběhu, kdy kluk ze Zlína dostal ještě v osmdesátých letech rok basy, kterou si odseděl v obávaných Minkovicích za to, že v Rudém Právu poněkud upravil fotografii soudruha Husáka.

V šedesátých letech se v SSSR stavělo 100 až 500 km asfaltových silnic ročně, v Brasilii mnohonásobně víc. V důsledku nedostatku kvalitních silnic přicházel SSSR o 3 miliardy rublů ročně. Tak třeba z jistého kolchozu vedla k nádraží třicet kilometrů daleko jenom blátivá polňačka, a za dešťů musel kolchozní nákladní auta doprovázet pásový traktor, který je vytahoval z bahna. Kolchoz za třicet let existence tak zaplatil pětkrát víc, než kdyby k němu vedla normální asfaltka.

Od konce války do poloviny šedesátých let se do nových bytů nastěhovalo asi 40% sovětských obyvatel. V letech 1949 až 1964 dostalo v SRN nové byty o průměrné velikosti 75,2 m2 45,7% obyvatel, z čehož 74% byly čtyř a vícepokojové! Lidé v kapitalistickém západním Německu dostávali ovšem celé byty, nikoliv jen jejich části. V Sovětském svazu byly totiž obvyklé komunálky, čili společné byty, ve kterých jedna rodina dostala pouze vlastní pokoj, ale kuchyni a sociální zařízení měla společné třeba i s dvaceti dalšími nájemníky.
Sovětský svaz hlásal navenek také právo národů na sebeurčení, a jedním z prvních bolševických zákonů byla deklarace práv národů Ruska. SSSR byl ovšem ve skutečnosti žalářem národů a koloniální mocností, ve kterém Rusové utiskovali neruské národy a ty jakmile mohly, daly ruským bolševickým násilníkům rázné sbohem, nejdůrazněji pak Pobalťané.

Za komunistů do nás Rudé Právo cpalo horem dolem zkazky o údajných sovětských ekonomických úspěších. Ve skutečnosti však sovětské hospodářství po celou dobu trvání SSSR charakterizovala bída, chaos a trvalý nedostatek většiny druhů spotřebního zboží.

Nevýkonné zemědělství bylo příčinou opakovaných hladomorů, přičemž se nejednalo jenom o předválečné období. Ještě v šedesátých letech za Chruščova panoval v SSSR v některých oblastech hlad.

Smutnou sovětskou skutečnost drsně a bez příkras vystihuje rovněž Zvláštní zpráva 4 z šedesátých let minulého století od českých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kteří tuto zemi poznali dokonale. A ti otevřeně napsali o tom, že produktivita práce v SSSR je oproti USA ani ne poloviční. Jinak to být ani nemohlo, když například v Kazachstánu zůstávaly nesklizeny i dvě třetiny obilnin, atak tomu bylo i jinde v celé zemi.

Dále oba cestovatelé viděli na vlastní oči, jak na cestě mezi Alma-Atou a Taškentem potkali 84 kombajnů, z čehož jich v akci bylo jen 14, ostatní ve dne a ideálním počasí stály.

Další zápisy jsou rovněž tristní. „V roce 1950 byl otevřen železniční most přes Angaru na tamní nové trati. Ale o pět let později byla trať i s mostem odsouzena k zaplavení. Překotně se postavilo 240 km trati Bratsk-Železnogorsk, po níž však rychlík nemůže jet rychlostí větší než 25 km/h….
Holou skutečností je, že až na některé výjimky je úroveň služeb obyvatelstvu na úrovni a často i pod úrovni některých rozvojových zemí. V SSSR se nechodí kupovat, ale shánět…“

Další sovětskou lží byla údajná péče o chudé a vyrovnávání tzv. třídních rozdílů. To vyvrací spousta děl ruských autorů. Tak například v knize Mechlis Jurij Rubcov přibližuje přepychový život komunistického funkcionáře a Stalinova poskoka Lva Zacharoviče Mechlise. Ten bydlel s rodinou v přepychovém čtyřpokojovém bytě v centru Moskvy a v létě třiadvacátého roku poslal svoji ženu na chatu do Stříbrného Boru - luxusního letoviska, kde, jak Rubcov výstižně napsal, starou šlechtu vystřídala nová.

Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji ale hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“

Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“

Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo….Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“

Daleko víc slz než radosti, a ještě lépe onen výrok amerického prezidenta Ronalda Reagana - říše zla, to je přesná charakteristika Sovětského svazu, jehož nynější dvacáté výročí rozpadu v prosinci 1991 můžeme považovat za jednu nejšťastnějších událostí 20. století. Nabízím pár postřehů o skutečném životě v této zemi, nikoliv vylhané nesmysly zveřejněné například v nepovedeném díle O zemi, kde zítra již znamená včera z pera českého komunisty Julia Fučíka. Tento stát trvale něco jiného hlásal a něco jiného činil, čili byl založen a existoval na podvodu a lži. Důkazů je více než dost.

Na jednu stranu se sovětští bolševici oháněli humanitou a lidskostí, jenomže v SSSR došlo k masovému vyvražďování lidí z třídních důvodů a daleko horším zločinům, než kterých se dopustili nacisté. Sovětský vůdce Stalin má na svědomí životy zhruba 20 – 25 milionů nevinných lidí, jak píše v knize Rusko plné křížů bývalý přední sovětský komunista Gorbačovovy éry Alexandr Jakovlev, který důkladně prostudoval i tajné sovětské archivy, takže jeho číslům můžeme věřit. Kromě komunistické Číny se žádná jiná země na světě v dějinách lidstva nedopustila tak otřesné genocidy na vlastním obyvatelstvu.

Stalinova hrůzovláda tak zavraždila víc obyvatel Sovětského svazu, než kolik jich údajně zahynulo za nacistické okupace. Dokonce někteří historici tvrdí, že údaje o 20 milionech sovětských obětí nacistické okupace jsou nadsazené, aby Stalin zakryl své vlastní zločiny. Bolševik a masový vrah Josef Stalin byl minimálně stejným zločincem jako nacista Adolf Hitler!

Samotné tvrzení o státu dělníků a rolníků bylo mimo realitu. Jak trefně poukázal Tomáš Garrigue Masaryk, bolševici v Rusku svrhli cara, ale zachovali carismus. Chudí zůstali, akorát carské bojary nahradila rudá vrchnost. Jinak se nezměnilo nic a dělníci s rolníky dál žili v obrovské chudobě.

Bývalý vrchní bolševik se obul do církevních restitucí, že prý katolická církev se dosud nekála za zlo, které způsobila českému národu a tak ať na vrácení majetku zapomene. Ovšem z úst komunisty Miroslava Grebeníčka jsou taková slova drzostí a zpupností.

Potíž je v tom, že o pokání mluvil člověk, který sám neví co to je a není něčeho takového schopen. Je to jako kdyby masožravec dělal přednášku o vegetariánství a vytýkal lvovi, že požírá jiné savce. Člen tvrdého stalinistického jádra uvnitř KSČM, syn mučitele politických vězňů a estébáckého násilníka, který si nijak nezadal se svými gestapáckými vzory, Aloise Grebeníčka, by měl být raději zticha, někam zalézt a neohánět se morálkou.

To je to samé, jako kdyby potomci Heinricha Himmlera vytýkali komunistům zločiny proti lidskosti. Ne, že by neměli pravdu, ale od nacistů jaksi takové výtky zní opravdu hodně nepatřičně. A to samé platí i o Grebeníčkovi a jeho výpady vůči katolické církvi. Navíc papež Jan Pavel II. se za příkoří způsobené katolíky opakovaně veřejně omluvil, kdežto od českých komunistů zatím upřímná lítost nad jejich vraždami a terorem nezazněla.

Inu v tomto případě platí známý citát z písně Karla Kryla „Na rohu ulice vrah o morálce káže.“

Nula jako ty mě urazit nemůže. Takže smůla IQ Tykve kulihrachu *15* *15*

Bandero vzbuď se a střílej. Ruští teroristé zase vraždí Ukrajinské ženy a děti.

Výborně Semjone Bukviči, výborně. Jen tak dál.

šašek z Šapito

Tak co Simone, ty k r e t e n e tapetujes, tapetujes. Jen tapetuj ty smradlava bukvice..hi..hi..hi

Vyvěšujme vlajky s hákovým křížem, vždyť to nemůže vadit
Jak rozhodla policie v Semilech, symboly komunistického hnutí potlačující lidská práva jsou v pořádku. Pak tedy nemůže vadit ani veřejná propagace nacismu.

Zločiny nelze měřit dvojím metrem. Podle naších zákonů jsou komunismus a nacismus postaveny na stejnou úroveň. Jsou to srovnatelná zločinecká hnutí, která mají na svědomí desítky milionů zavražděných lidí. Dokonce je známým historickým faktem, že v sovětských gulazích zahynulo víc lidí než v nacistických koncentrácích.

V kontextu nezpochybnitelných faktů chápu rozhodnutí policie v Semilech jako idiotské. Viz zdůvodnění, které přinesl iDNES.cz. „Rudá pěticípá hvězda je považována za symbol komunismu, je to však i tradiční symbol svobody.“ Ten kdo napsal takový posudek je buď komunistou, nevzdělancem nebo uplaceným korupčníkem.

Takový nesmysl by mě nenapadl ani v té nejtěžší opilosti. Rudá hvězda není symbolem svobody, ale je na úrovni hákového kříže, protože symbolizuje hnutí, které potlačovalo a potlačuje lidská práva.

Rozumím tedy kolegovi novináři Ivanu Brezinovi, který dnes v Semilech rozvinul vlajku s hákovým křížem a pak na sebe sám zavolal policii. Chtěl ukázat na to, že se srovnatelnými zločineckými hnutími se nezachází stejně, jedno se toleruje, druhé nikoliv. Ovšem můžeme si vybrat, buď budeme tolerovat komunisty i nacisty nebo ani jedno zločinné hnutí. Jiný přístup není z hlediska práva možný.