2011 - bombardování Libye.

Na území USA vojenské akce praktický nebyly provedeny. Téměř nikdo Ameriku nenapadl. Slavný Pearl Harbor (Havaj), který byl napaden Japonci během druhé světové války, bylo obsazené území, které Američané zpustošili v rámci "mírových sil" krátce před tím. Jedinou zemí, která útočila na Spojené státy, byla Anglie, to byla válka za nezávislost koncem 18. století. A také britský útok na Washington v roce 1814, od té doby, všechny hrůzy pocházejí z USA, které nikdy nebyly potrestány.

Jak je vidět z tabulky, Američané obecně nejsou zvyklí na lidské ztráty ve válce. Porovnání: druhá světová - mají méně než 300 000, první světová - 53 000 (ale u nás - 2 miliony), válka o "samostatnost" - 4400. Tento faktor se zdá drží je zpátky od agrese v Rusku - Yankees nejsou zvyklí na ztráty, ale u nás stále ještě najde dost "teroristů", kteří jsou připraveni vrhnout se s granátem pod tank.

Komunistické žvásty neberu moc vážně, nicméně Filipova slova o tom, jak Sovětský svaz byl úžasným mírotvorcem a zvláště prý po skončení II. světové války se neustále zasazoval o svět bez válek, považuji za rozumné uvést na správnou míru. Bolševici v úloze milovníků míru, to je jedna z největších lží v dějinách. Rudá sebranka byla vždy v souladu s Marxovým učením válkychtivá, protože revoluci, tedy ozbrojené násilí vůči lidem, bylo třeba roznést do světa.

Ale podívejme se tedy pořádně na „mírumilovné" Sovětské Rusko a později Sovětský svaz. Nejdříve je nutné zdůraznit, že všechny ty Leninovy tolik omílané dekrety o míru, půdě a Deklarace práv národů Ruska na sebeurčení nebyly nikdy myšleny upřímně, ale byl to jeden velký podvod na světové veřejnosti.

Hned po kapitulaci Německa v I. světové válce v listopadu 1918 se Rudá armáda pokusila násilně obsadit pobaltské republiky Estonsko, Lotyšsko a Litvu, avšak tehdy byla poražena. V roce 1921 pak bolševici použili klasický scénář při dobytí nezávislé Gruzínské republiky vyhlášené v květnu 1918 a jejíž součástí byla také Osetie. V Osetii hrstka komunistů založila dělnicko-rolnickou vládu a pokusila se o otevřený puč proti zákonným gruzínským orgánům. Ten byl sice ještě vládou v Tbilisi potlačen, nicméně sovětská vojska vtrhla do země a okupovala ji.

V roce 1939 pak Sovětský svaz zaútočil na maličké Finsko a utrpěl přitom téměř fiasko. Po válce v roce 1950 je Stalin nepřímým viníkem rozpoutání korejského konfliktu, když dal Kim ir Senovi souhlas k agresi komunistické severní Koreje vůči Korejské republice. Tanky Rudé armády posléze rozstřílely povstání východoněmeckých dělníků v Berlíně v roce 1953 a tři roky později masakrovaly pro změnu Maďary.
Takže rok 1968 a ozbrojený vpád do Československa nebyl v dějinách Sovětského svazu ničím ojedinělým, jak se vážně snaží tvrdit soudruh Filip.

2008 - 8. srpna. Válka v Jižní Osetii. Financovaná a připravená USA agrese Gruzie do Republiky Jižní Osetie. Na straně agresorů byli aktivní američtí vojenští poradci.

to se dalo čekat, že teplej Gayínek brzo vyměkne








.

2004 - pokus o převrat v Rovníkové Guineji, kde jsou solidní zásoby nafty. Britské zpravodajské služby MI-6, americká CIA a španělské tajné služby se snažily dopravit do zemi 70 žoldáků, kteří měli svrhnout režim prezidenta Theodore Nguema Mbasogo Obisango s podporou místních zrádců. Žoldáci byli zadrženi, a jejich vůdce, Mark Thatcher (mimochodem, to je syn známé Margaret Thatcherové!) našel útočiště ve Spojených státech.

Stalinovo komunistické Rusko se stalo jediným státem, který nedodržel slib o poválečné obnově tehdejšího Československa v předmnichovských hranicích. 29. června 1945 jsme definitivně přišli o Podkarpatskou Rus.

Toho dne to stvrdila mezistátní „dohoda“ respektive spíše vnucený diktát Sovětského svazu Československu, loupež našeho nejvýchodnějšího území- Podkarpatské Rusi, později nazývanou Zakarpatská Ukrajina. Sovětský diktátor Josef Stalin se sice v rozhovoru s čs. prezidentem Edvardem Benešem vymlouval na to, že si toto území vyžádala Ukrajina, ale to byla jedna z jeho mnoha lží. Bez souhlasu Kremlu nebyla tato změna možná. I sám Beneš později nakonec trpce přiznal, že mu komunisté včetně Stalina a Gottwalda nestále lhali a označil je za podlé darebáky.

Rusíni z toho byli zklamaní. Velká většina z nich chtěla zůstat v Československu a Sovětský svaz je vůbec nelákal. Zvláště potom, co k nim na podzim čtyřiačtyřicátého roku dorazila Rudá armáda, jejíž vojáci zde masově rabovali, loupili, znásilňovali a také vraždili. Brzy zde začaly typické sovětské komunistické represe vůči nevinným lidem, stačilo, že člověk měl jednu krávu a už byl prohlášen za kulaka. Mnozí místní lidé pak po brutálním mlácení při výsleších na NKVD s láskou vzpomínali na zlaté české četníky.

Navíc Rusové hned po příchodu na Podkarpatskou Rus porušili dohodu s čs. vládou, podle které měly být na našem osvobozeném území ustaveny československé orgány. Londýnská vláda tam sice vyslala své zástupce, ale těm sověty dosazené úřady bránily v činnosti.
Velká Británie a Francie jsou právem kritizovány za to, že připustily Mnichovskou dohodu, která nám sebrala Sudety. Jestliže jim tedy vytýkáme toto selhání, kdy naše území přidělily bez našeho souhlasu cizím státům, pak musíme ještě tvrději kritizovat Sovětský svaz, který východní část naši země uloupil sám, a tudíž nedodržel slib, že garantuje obnovení čs. republiky v předmnichovských hranicích.

2004 - Haiti. Protivládní protesty pokračovaly na Haiti po dobu několika týdnů. Rebelové obsadili důležitá města Haiti. Prezident Jean-Bertrand Aristide uprchl. Útok rebelů na hlavní město Port-au-Prince byl odložen na žádost Spojených států. Americká armáda obsazuje Haiti.

Obama je slabý prezident.

2003 - převrat v Gruzii. Přímou pomoc gruzínské opozici poskytoval americký velvyslanec v Tbilisi Richard Miles, toto bylo provedeno se souhlasem Bílého domu. Mimochodem, Miles má pověst jako hrobníka režimů: on jako velvyslanec v Ázerbájdžánu dostal k moci Gajdara Alieva, byl i v Jugoslávii při bombardování v předvečer svržení Slobodana Miloševiče, a také v Bulharsku, kdy parlamentní volby vyhrál Simeon Saxe-Coburg Gotha, dědic trůnu, který pak stál v čele vlády.

Kromě politické podpory, Američané poskytovalyi opozici i finanční pomoc. Například, nadace Sorose vyčlenila 500 tisíc dolarů pro radikální opoziční organizací "Kmara" ("DOST"). Financoval populární opoziční televizní stanici, která hrála klíčovou roli při podpoře "sametové revoluce", a říká se, že poskytl finanční podporu mládežnické organizace, která stála v čele pouličních protestu. Kromě toho, podle Globe and Mail, za peníze sorosovských organizací v Tbilisi speciální autobusy z různých měst dopravovaly opoziční posily z různých měst, a na náměstí před parlamentem byl obrovský displej, před kterým se scházely oponenti Shevardnadzeho.

Podle deníku, před svržením Ševardnadzeho v Tbilisi se zkoumaly způsoby a metody organizování masových protestů v Jugoslávii, což vedlo k odstoupení Miloševiče. Podle Globe and Mail, nejvíce pravděpodobný kandidát na příštího prezidenta Gruzie Michail Saakašvili získal právnický titul z New Yorku, a Soros s ním udržuje dobré osobní vztahy. Čečenští bojovníci, rekrutovaní do gruzínské armády, dostávají od Sorose doplnění ke své mzdě.


Více zde: http://leva-net.webnode.cz/products/americke-valecne-zlociny-za-poslednich-400-let/

Kniha SMERŠ Rok v táboře nepřítele od Nikolaje Siněvirského rozbijí napadrť tvrzení, že Sovětský svaz nás v roce 1945 nezištně osvobodil. Rusové totiž u nás řádili stejně jako předtím nacisté.

Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, z vesnice Nankova nedaleko Chustu, používal krycí jméno Nikolaj Siněvirskij, aby zmátl sovětské komunistické úřady. Kdysi totiž studoval v Praze a stýkal se s tamními ruskými emigranty. Tato publikace, kterou letos vydal Ústav pro studium totalitních režimů v Praze, je vlastně Mondičovým deníkem z let 1944 – 45. Dotyčný v té době sloužil v zvláštních jednotkách sovětské kontrarozvědky Smerš (zkratka z ruštiny směrt špionam), které se vyčlenily z NKVD, jako překladatel. Uměl totiž plynně více jazyků, mimo jiné česky, slovensky, polsky, rusky, německy a tak jej ruští vyšetřovatelé potřebovali k tlumočení při výsleších.

Já jsem Mondičovy zápisky přečetl jedním dechem za několik hodin. Autor popisuje situaci na Podkarpatské Rusi krátce po příchodu Rudé armády a v podstatě vyvrací tézi o příchodu osvoboditelů. Tato někdejší součást Československa se stala nebezpečnou oblastí, ve které Rusové vraždili a přepadali místní obyvatelstvo, loupili, kradli a znásilňovali místní ženy.