komunistické zdravotnictví rovněž výrazně zaostávalo za vyspělými západními státy. Důkazem je statistický údaj z roku 1988, podle kterého lékaři v Česku ročně provedli 150 kardiochirurgických operací na milion obyvatel, kdežto na v USA a v západních zemích činil tento údaj 700 - 800 kardiochirurgických operací na milion obyvatel za rok. V současné době se u nás i ve vyspělých zemí provádí tisíc kardiochirurgických operací na milion obyvatel ročně. Čili na rozdíl od komunistických ideologických hesel dohnat a předehnat, jsme se skutečně Západu v kardiochirurgii a kardiologii dokázali vyrovnat. Operace srdce jsou velmi důležité, protože na nich závisí lidské životy.

A na závěr taková perlička z období raného budování socialismu. Brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek ve knize V zajetí stalinismu píše o tom, jak v roce 1952 odmítlo ministerstvo zdravotnictví žádost matky dítěte nemocného tuberkulózou na devizy k zakoupení potřebného léku ve Švýcarsku, a ve stejné době si nechala manželka komunistického prezidenta Marta Gottwaldová dovézt z Belgie krajky za 70 tisíc korun. To byla skutečný obraz socialistické péče o pracující.

Bylo úsměvné sledovat příznivce Miloše Zemana, jak s fanatickou nenávistí volají po „krvi“ majitele penzionu Modřín, který jemu a jeho doprovodu odmítl rezervovat místo v restauraci. Porušení zákona však nastalo v nekuřácké restauraci Poštovna na Sněžce, kde její majitel dovolil panu Zemanovi „výjimečně“ si zakouřit.

Zákon praví jasně, majitel musí u vchodu výrazně označit restauraci, jestli je nekuřácká nebo kuřácká. Já sám si v hospůdce zapálím, ale když jsem byl nedávno v Irsku, respektoval jsem, že tamní zákon kouření v restauracích a pubech zakazuje. Můj kamarád má v Brně útulné bistro, kde nesmí kouřit a tak, ti, co si svoji nikotinovou vášeň neumí odříct, chodí ven včetně mě. S tím jsem srozuměn.

Zemanovi příznivci mají plná ústa toho, že všichni lidé mají stejná práva. V tom případě tedy až dorazíme na nejvyšší horu Krkonoš, tak si v Poštovně vytáhneme cigaretu a zapálíme si, jsme si přece s Milošem Zemanem všichni rovni. Pokud majiteli Poštovny nevadí kouření, tak ať změní svůj podnik v kuřácký, pokud ano, tak ať striktně trvá na tom, že uvnitř nikdo kouřit nebude. Jestliže je restaurace nekuřácká, ale jednomu z hostů bylo kouření dovoleno, je to porušení zákona.

Pan Zeman, který se tak rád ohání zájmy prostého lidu, dal ve skutečnosti najevo, že někteří z nás jsou si rovnější. Vysmál se svým hloupým voličům, kteří si myslí, že nyní jim začnou pečení holubi lítat sami do úst. Ve skutečnosti jim vzkázal, děkuji vám „lůzo“ za hlasy, ale teď Vám ukáži, kdo je pán. A co je nejhorší, veřejně pohrdl právem ve stylu, já jsem Miloš Zeman a pro mě zákony neplatí. Nejde o jednu vykouřenou cigaretu, ale o veřejnou aroganci vůči právním předpisům.

Počínali si hůře jako ty nejhorší mafiánské gangy a Al Capone byl proti nim břídil. Řeč je o komunistických vrazích a zlodějích, kteří v padesátých letech sprostě okradli o majetky a bydlení nevinné lidi, jenom proto, že se znelíbili rudé mafii. To je daleko horší než současné problémy s exekutory.

Akce Kulak, která po únorovém puči v padesátých letech znamenala sprostou loupež majetku nevinným lidem, byla akcí organizovaného zločinu, zločinců s legitimacemi KSČ v kapse a v uniformách nezákonných Lidových milicí.

Mladí lidé, představte si, že bydlíte s rodiči ve svém domě, ve svém bytě najednou do něj vtrhnou nějací násilníci, seberou Vám všechen majetek a nařídí Vám, že se musíte do určité doby vystěhovat, bez soudního rozhodnutí, protizákonně, jenom proto, že někomu jinému se zalíbil Váš majetek a chce Vám ho ukrást. Sebou si vzít můžete jen nejnutnější osobní věci.

Důkazem je příběh rodiny Pecníkových z Kroměřížska, které nacisté umučili otce v koncentračním táboře a zbytek pak za bolševiků skončil v blázinci, starobinci a děti v dětských domovech. Provinění těchto lidí bylo jediné, byli sedláky a to stačilo k represím.
V civilizované společnosti se nic takového dít nemůže, majetek každého člověka podléhá právní ochraně. Pro komunisty však nic takového neplatí, oni loupili vše, co mohli. Tyto akce byli loupežemi, protože vlastnictví jiných lidí se zmocňovali vlastnictví. To je také důvod, proč nevolit KSČM, protože jejich pražským lídrem je soudružka Semelová, která zvěrstva padesátých let obhajuje. Tato kovaná stalinistka tak souhlasí s terorem vůči ženám a malým dětem, protože i ty byly vyháněny ze svých domovů. Jsou i případy kdy matky s kojenci odjížděli v zimě na žebřiňácích a přestěhováni byli do stovky kilometrů vzdálených míst v pohraničí, studených nevyhovujících bytů, které v zimě často nešly pořádně vytopit.

zábavné








.

velice zábavné








.

Už mně unavuje současná ubohost Hradu, kdy pan Jiří Ovčáček nemůže najit článek Ferdinanda Peroutky Hitler je přece gentleman. Nemá šanci, protože tento novinářský mistr jednoduše nic takového nenapsal. Prezident Miloš Zeman lhal, avšak jako mravní ztroskotanec si to nechce přiznat, a tak jeho poskoci sáhli k vytahování špíny. Chci jenom dodat, že komunističtí literáti obdivovali v té době daleko horší zrůdu, kterou byl bolševik Stalin.

Žurnalista Ferdinand Peroutka napsal v roce 1939 to, co napsal. V září téhož roku po vpádu Němců a Sovětů do Polska skončil v koncentračním táboře a zůstal v něm až dokonce války v květnu 1945. To byla tedy dost divná odměna za údajnou kolaboraci. Pravdou také je, že Peroutka veřejně odmítl nabídku státního ministra pro Čechy a Moravu Karl Hermanna Franka, který mu výměnou za svobodu chtěl svěřit post šéfredaktora protektorátní Přítomnosti. Raději zůstal v koncentráku.

Jeho první manželka Marie Bienenfeldová, kterou si vzal v roce 1919, byla Židovka, mezi Židy měl Peroutka spoustu přátel. Těžko tedy mohl být antisemitou. Kdo to o něm tvrdí, je lhář! Navíc psal ony sporné statě ještě před tím, než začala II. světová válka a holocaust. Hitler sice byl diktátorem, ale v té době ho okolí považovalo za autoritativního vůdce stejné úrovně, na jaké byli třeba Miklós Horthy nebo Francisco Franco.

Naopak komunistický zločinec a masový vrah Josef Stalin měl v roce 1939 na svědomí miliony lidských životů. A přesto tohoto netvora velebili podřadní komunističtí literáti v čele s Juliem Fučíkem, který se rozplýval nad úžasným životem v bolševickém ráji – Sovětském svazu. To, že tam už dříve minimálně deset milionů lidí zemřelo hladem, další miliony byly v gulazích a vražděni, mu jaksi nevadilo. Otevřeně tak kolaboroval s režimem, který byl v té době horší než nacistický.

V sedmdesátých a osmdesátých letech socialistické Československo stále více zaostávalo za kapitalistickým Západem, což přiznávají též sami komunisté a Západ nás jasně válcoval i v počtu patentů. Naši studenti na vysokých technických školách proto neměli přístup k nejmodernější technologii. Komunistické školství dále vychovávalo jazykové analfabety, místo světově používané angličtiny jsme se povinně učili ruštinu, která byla k ničemu. Takže to s kvalitou našeho školství nebylo nijak valné. Mizerná byla úroveň výuky zvláště společenských věd.

Je tady ovšem jeden zásadní důkaz o komunistickém lhaní a podlosti. Komunisté upřeli statisícům talentovaných dětí právo na vzdělání, když jim kvůli nevhodnému třídnímu původu nebo „provinění“ rodičů nedovolili studium středních a vysokých škol. Takže kvalitní vzdělání nebylo pro každého. Hlupák z dobré komunistické rodiny mohl vystudovat univerzitu, kdežto talent s otcem „kulakem“ nebo živnostníkem neměl šanci.

Ze střední nebo vysoké školy také rudí vyhazovali studenty, kteří například podepsali petici proti umístění ruských raket SS 20 na našem území nebo šli na koncert nepovolené kapely. Něco takového je v současnosti nemyslitelné.

Proto milí mladí přátelé, jestli chcete svobodně studovat u nás i v zahraničí, a vůbec cestovat a žít ve svobodě, nevolte komunisty! Ti by z Vás znovu udělali otroky

Rusko je rakovina světa!

Stalinovo komunistické Rusko se stalo jediným státem, který nedodržel slib o poválečné obnově tehdejšího Československa v předmnichovských hranicích. 29. června 1945 jsme definitivně přišli o Podkarpatskou Rus.

Toho dne to stvrdila mezistátní „dohoda“ respektive spíše vnucený diktát Sovětského svazu Československu, loupež našeho nejvýchodnějšího území- Podkarpatské Rusi, později nazývanou Zakarpatská Ukrajina. Sovětský diktátor Josef Stalin se sice v rozhovoru s čs. prezidentem Edvardem Benešem vymlouval na to, že si toto území vyžádala Ukrajina, ale to byla jedna z jeho mnoha lží. Bez souhlasu Kremlu nebyla tato změna možná. I sám Beneš později nakonec trpce přiznal, že mu komunisté včetně Stalina a Gottwalda nestále lhali a označil je za podlé darebáky.

Rusíni z toho byli zklamaní. Velká většina z nich chtěla zůstat v Československu a Sovětský svaz je vůbec nelákal. Zvláště potom, co k nim na podzim čtyřiačtyřicátého roku dorazila Rudá armáda, jejíž vojáci zde masově rabovali, loupili, znásilňovali a také vraždili. Brzy zde začaly typické sovětské komunistické represe vůči nevinným lidem, stačilo, že člověk měl jednu krávu a už byl prohlášen za kulaka. Mnozí místní lidé pak po brutálním mlácení při výsleších na NKVD s láskou vzpomínali na zlaté české četníky.

Navíc Rusové hned po příchodu na Podkarpatskou Rus porušili dohodu s čs. vládou, podle které měly být na našem osvobozeném území ustaveny československé orgány. Londýnská vláda tam sice vyslala své zástupce, ale těm sověty dosazené úřady bránily v činnosti.
Velká Británie a Francie jsou právem kritizovány za to, že připustily Mnichovskou dohodu, která nám sebrala Sudety. Jestliže jim tedy vytýkáme toto selhání, kdy naše území přidělily bez našeho souhlasu cizím státům, pak musíme ještě tvrději kritizovat Sovětský svaz, který východní část naši země uloupil sám, a tudíž nedodržel slib, že garantuje obnovení čs. republiky v předmnichovských hranicích.

převelice zábavné








.