Snaží se nám namluvit, že za jejich vlády bylo všechno v pořádku, všichni se měli dobře a že došlo jen k zanedbatelným zločinům (ano, něco přiznat museli…), protože šlo přeci o blaho společnosti. Není proto od věci, připomenout si alespoň ty hlavní zločiny, jichž se komunisté dopustili.

Násilný převrat v roce 1948

Vezmeme-li to chronologicky, prvním zločinem komunistů byl bezesporu jejich nástup k moci. Jakmile je národ ve volbách zvolil, zmocnili se vlády, všechny demokratické orgány státu zrušili, aby je nahradili jimi jmenovaným. Ty samozřejmě plnili jejich zájmy. Vše pomocí lidových milicí, odborů a teroru.  

Lidové milice a tajná policie

O vzniku Lidových milicí (LM) – tzv. ozbrojené pěsti dělnické třídy bylo rozhodnuto již při přípravě převratu v roce 1948 se záměrem zastrašování politických oponentů. Jejich členové pocházeli z řad dělníků a spadali přímo pod vedené KSČ. LM byly v případě nepokojů nasazovány proti demonstrantům a dalším nepohodlným spolu s policií i vojskem, spolu s SNB pak při likvidaci protistátních živlů.
Vedle LM existovala politická policie – StB (Státní bezpečnost), na kterou dohlížela KSČ již od roku 1945. StB sloužila k ovládnutí vysoko postavených míst a k eliminaci politických protivníků, které měli její členové za úkol identifikovat, vyšetřovat a případně i zlikvidovat. K tomu využívali nezákonné metody v podobě mučení i drog.

Díky za každé nové ráno v socialismu!

je to furt stejnej ksindl

Příběh končí tím, že jeho hlavní aktér zemře, protože nelze utéct takovému molochu, jakým je celý stát. Všechna jeho chapadla se spojila a vytvořila procesy, ve kterých byli lidé bez nejmenší viny vražděni jako prasata na jatkách. A to dokonce za potlesku veřejnosti, která proti těmto „zrádcům“ brojila. A veřejnost je dalším aspektem příběhu, který nás bude zajímat. Dnes v roce 2014 se koukáme na tehdejší obyvatele naši země s větší shovívavostí. Byli to lidé, kteří nevěděli tolik, co víme dnes my, takže je oklamal režim a oni vlastně za to nemůžou. Jenže to není pravda. Lidé už dávno věděli, jakou má život hodnotu. Věděli, že zabíjet nevinné je špatné. Přesto celý národ umožnil, aby se tak stalo. Každý člověk, každý občan, který nevystoupil na jejich ochranu, je částečně vinen jejich smrtí, jejich vraždou. Můžeme si nalhávat, že lidé tenkrát byli jiní, že to byla jiná doba, ale pravda to není, protože lidé jsou pořád lidé a ne nemyslící stroje. Celý nás národ si s sebou nese tento úděsný čin. A jak můžeme říci s jistotou, že tehdejší lidé se o nás tolik nelišili? jak můžeme říci s jistotou, že nebyli zaslepení komunistickou propagandou všichni? Protože právě to byl důvod, proč komunisté vykonstruované procesy prováděli. Protože ti lidé, které soudili, byli právě ti, kteří viděli, co se děje a postavili se proti tomu. Komunistický teror je za veřejného potlesku povraždil. A zase by se zde dala najít klasická chyba se zbavováním se odpovědnosti. Nebyl to totiž komunistický teror, který vraždil, teror vraždit nemůže. Byli to lidé. Lidé jako jsme my všichni ostatní. Tito lidé, naši spoluobčané, které potkáváme dnes jako babičky a dědečky, byli schopni zavraždit válečného hrdinu, který této zemi obětoval celý svůj život. Heliodor Píka byl zavražděn ne komunismem, ale lidmi, kteří jej vyznávali. Generál Píka věděl, co je správné a za co se musí bojovat. A za to také zemřel. 65 let poté, co byl zavražděn, stále volí mnoho nás komunisty, stále je slyšet mnoho hlasů, že by se za komunistickou minulostí měla udělat tlustá čára a jít dál. Jenže jak můžeme být národ hodný respektu, když se při první příležitosti alibisticky vzdáváme viny?

Pokud by měla být někdy aspoň částečně odčiněna zvěrstva, která zde komunisti napáchali, musí být navždy zakázána komunistická strana! Zemřelo pro ní jen u nás moc lidí. Lidí dobrých a morálně silných. Byli to ti nejlepší lidé a proto také pro komunismus tak nebezpeční. A místo toho, abychom těmto lidem vzdávali hold, tak špiníme jejich památku tím, že tolerujeme existenci strany oslavující právě jejich vraždu. Vina nelpí na všech stejným dílem. To rozhodně ne. Ale lpí na nás všech do té doby, dokud budou moci komunisté svobodně šířit své poselství nenávisti. Dokud budou mít potenciál k tomu znovu vytvořit teror a znovu vraždit nevinné lidi. Každý den, kdy si nalháváme, že minulost je už uzavřená, dáváme další den k dobru komunistickým zrůdám. Pokud máme jako národ někdy odčinit tohle neuvěřitelné ZLO, musíme být schopni zakázat komunistickou ideologii a komunistickou stranu na pořád. To je totiž jediné úctyhodné řešení, které můžeme položit na hroby těch, kteří umírali za nás ostatní.

ž bylo napsáno mnoho o tom, co jsou to vykonstruované procesy. Každý dnes zná jméno Milada Horáková. Existuje zde sice velká skupina obyvatel, která je stále fanaticky přesvědčená, že smrt Milady Horákové byla správná, protože tak to vyžadoval stát. Většina ovšem již dnes ví, že stát, který vraždí nevinné lidi si nejen nezaslouží existenci, ale naopak je morálním úkolem proti takové moci bojovat. Cílem tohoto článku je morálku opět dostávat do obecného povědomí. Ne jako pohoršování se nad tím, co před více než 60 lety proběhlo. S minulostí se vyrovnáme lehce, když se nás „vlastně“ netýká. Důležité totiž je vypořádat se s tím, co se nás dotýká dnes. A tím je existence strany hlásící se k odkazu těchto odporných činů a také stále přetrvávající víra ve společnosti, že zabíjet nevinné lidi pro „dobro“ státu je něco ušlechtilého.

V příštích řádcích se pokusím nastínit to, v čem spočívala neuvěřitelná hrůza těchto procesů, na kterou není nikdy dobré zapomenout. Představte si prosím situaci. Jdete noční Prahou a za Vámi jde někdo jiný. Slyšíte jeho kroky, slyšíte , jak se k Vám blíží. Po chvíli Vás dožene a popadne, bojuje s Vámi, snaží se Vám ublížit. Vy bojujete a vyhrajete, útočníka zneškodníte a nebo mu utečete. Jste v bezpečí a v pořádku, přestože Vám před malou chvílí šlo o holý život. Nakonec se ale jednalo o jednoho člověka, o jednoho potencionálního vraha, který Vám chtěl ublížit. Velké riziko, ale v příběhu a tak i ve skutečnosti mnohokrát dopadne dobře. Je to souboj s jedním člověkem, ačkoliv nevyrovnaný, stejně je to souboj dvou lidí. A teď si představte, že tomuhle útočníkovi utečete a za dalším rohem čeká další. Vaše úleva je pryč. Běžíte pryč a potkáváte další a další. Voláte o pomoc ostatní lidi, ale ti Vás ve svých zatemnělých myslích jen prozrazují dalším útočníkům. Všichni Vámi opovrhují. Není kam se schovat, protože jednomu agresorovi se uniknout dá, ale pokud jich jsou tisíce a na Vaší straně není nikdo, kam budete utíkat? Kam se schováte?

Protihitlerovská koalice začala patřit minulosti, nastoupil ostře protisovětský kurz živený aktivizací antikomunistických sil. Odtud již nebylo daleko k rozpoutání závodů ve zbrojení, hospodářské blokádě a vytváření nové vojenské aliance namířené proti bloku socialistických zemí. Americký ministr zahraničí Marshall koncem roku 1947 otevřeně prohlásil: „Došli jsme na konec cesty. Čas Jalty skončil. Rozdělení Německa nám umožní zapojit západní Německo do systému západních zemí.“ Jeho sovětský protějšek Molotov na druhé straně se stejnou otevřeností sdělil, že „americký imperialismus se stal největším nebezpečím a hrozbou pro nezávislost států.“ Tato prohlášení jen potvrdila rychle se měnící vývoj ubírající se k blokovému uspořádání do dvou hlavních ideologických táborů.

Ani Československo nezůstalo stranou nové situace, kdy probíhal střet o vliv velmocí v Evropě. Po vítězství komunistů ve volbách byla jednostranně z americké strany zrušena dohoda o poskytnutí úvěru ve výši 50 milionů dolarů na nákup válečných přebytků americké armády. K tomuto kroku došlo již v září 1946. Brzy bylo zastaveno i jednání s Mezinárodní bankou o úvěru ve výši 350 milionů dolarů. Nebyla ani odeslána zařízení nacházející se v americké okupační zóně, která byla Československu již dříve přiřčena.

Dnes je obecně známo, že komunismus napáchal ohromné množství zla a zrůdností.  Nad mnohými zůstává rozum stát. Jenže pod povrchem se skrývá ještě něco daleko horšího. Něco tak odporného, že při pouhé představě se člověku zvedá žaludek. To ostře kontrastuje s faktem, že moderní trend je říkat, jak bylo za komunistů lépe. Řeč je zde o vraždách dětí. Jednalo se o novorozence, ale také děti ve věku až do dvou let. Jejich proviněním bylo pouze to, že jejich maminky se nelíbili komunistickému režimu a tak je zavřel do vězení. V komunistických lágrech bylo těžké přežít jako dospělí, jako dítě to byl úkol vyloženě nadlidský.

Na hřbitově v Ďáblicích se nachází zapadlé místo u zdi, o kterém málokdo ví. Jsou zde šachty hromadných hrobů. Do těchto šachet bylo mimo jiné vyházeno 43 těl dětí, které se narodily matkám ve vězení a nebyly obrazem perfektní socialistické společnosti. To je jejich provinění a proto také museli zemřít. Je s podivem, že stále někteří z nás pochybují o tom, s jakou zrůdností jsme měli čest. Politický režim, který je ochoten obětovat a vraždit malé děti, nesmí mít nikdy nárok na existenci a už vůbec ne na slovo v demokratické společnosti, jak je tomu dnes

Každý Ivan má v sobě 50% tatarský krve. zbytek je překřížený s jinou pakáží, takže slovanské krve, mají možná 10 %.A vesměs jsou prolezlý AIDS, syflem , cyrhozou jater a duševním i nemocemi, které souvisi s alkoholismem, A zrovna takovej " SLOVAN" ti dřepí na Hradě. Kdyby ses o tom chtěl dohadovat, ta si to vygůgli, ať ze sebe fort neděláš vola.

Útočník ruské reprezentace Nikita Gusev byl uznán nejlepším na ZOH v Pchjongčchangu

Jak již bylo řečeno, tak komunismus selhal ve všech případech, kdy se stal dominantním politickým zřízením a přes to jej stále zkoušíme a stále se k němu otáčíme.  Naším cílem má být absolutní zavržení této myšlenky a jakékoliv její aplikace. Pokud si představíme lidstvo jako malé dítě a komunismus jako onu známou rozžhavenou plotnu, pak se nám nabízí zajímavá ilustrace. Dítě (potažmo lidstvo) má už ruku propálenou až na kost a stejně znovu jde a znovu přiloží ruku na plotnu, jen aby se opravdu ujistilo, že jej opět spálí. A vždy a znovu bude plotna pálit hrozivě a bezchybně.

Je nemožné si představit 100 000 000 příběhů smrtí. Jenže tím zločiny komunismu a jeho zrůdnost zdaleka nekončí. Ne všechny oběti komunismu zemřeli. Mnozí „jen“ strávili celý život v pracovních táborech, ve vězeních, byli mučeni, podléhali dennímu teroru, sledování, žili v konstantním strachu. Každá ze stamilionů obětí měla svou rodinu, přátelé, kteří truchlili za smrt svých blízkých a přes to je u nás v ČR stále sta tisíce lidí, kteří si říkají, že komunisté jsou záchrana. Můžeme se modlit, aby tento názor zanikl v hlubinách dějin a zůstal jen v učebnicích. Bohužel momentálně tomu tak není a pro to je nutné dělat všechno pro to, aby se dějiny znovu už nikdy neopakovaly. Aspoň ne u nás.

Zločiny komunismu

Myšlenka komunismu je obecně pokládána za lákavou. Mnohdy se k ní hlásili a stále hlásí i rozumní lidé. Takže kde je s komunismem vlastně problém.

Samotná ideologie komunismu mluví o třídním boji a revoluci, které v sobě implicitně zahrnují násilí k přechodu k jinému režimu. Pak by měl nastat mír a doba spokojenosti a rovnosti. Jenže tady přichází opravdový problém a to, že myšlenka komunismu není pro lidskou rasu realizovatelná. Svět se o tom již mnohokrát přesvědčil a bohužel se pravděpodobně bude přesvědčovat dále. Jeden z nejvýznamnějších ekonomů a sociologů levicového spektra Immanuel Wallerstein se vyjádřil v tom smyslu, že komunismus jako politické zřízení selhal naprosto všude. V každém případě, kdy se dostal takový režim k moci, tak selhal. Pokud je toto schopna říct taková levicová autorita, jakou Wallerstein je, pak bychom si i my ostatní měli uvědomit, že hodně věcí není v pořádku. Problémem komunismu je fakt, že takový režim vždy sklouzne k naprosto autoritářskému zřízení a i přes proklamovanou rovnost jsou si rovni jen ti, kteří bez výhrad souhlasí a jsou si rovni jen mezi sebou a vše řídí „ti“ nahoře. Místo rovnosti pak přichází krveprolití. Místo svobody přichází restrikce. A místo prosperity chudoba a zaostalost.

Ačkoliv se přesná čísla nedají už nikdy určit, tak se počet obětí nacismu odhaduje kolem 40 000 000 lidských životů. To je naprosto nepředstavitelné číslo. Čtyři České republiky vyhlazeny kompletně až do posledního člověka. Propagace nacismu je u nás samozřejmě zakázána a je to trestný čin. Jenže počty obětí komunismu se odhadují v rozmezí od 80 000 000 až ke 100 000 000. Sto milionů lidí zemřelo kvůli tomu, že zde existovalo přesvědčení, že komunismus je dobrá a správná volba. S podivem je, že zatímco nacismus je u nás zakázán, tak komunisté jsou třetí nejsilnější parlamentní stranou. Tento problém je hlavně v mysli lidí. Stále mnoho občanů České republiky věří, že komunismus je ta správná volba. Neznají totiž kontext a pravděpodobně se o něj ani nezajímají. Faktem ovšem zůstává, že co do počtu obětí, je komunismus až dvojnásobně hrůzný co nacismus.

Komunistické zločiny za 40 let diktatury v Českoslovenku:
240 000 lidí muselo utéci před komunisty do zahraničí. Byli to především vzdělaní lidé, protože pro komunisty je inteligence hrozba. Vlastní myšlení nepřipadá v úvahu.
8000 lidí zemřelo v komunistických vězeních a pracovních táborech.
320 lidí zemřelo při pokusu dostat se do západních zemí. Překročení hranic byl totiž zločin. Střílet do vlastních lidí byla norma.

248 lidí bylo popraveno na základě smyšlených a zinscenovaných procesů, které po příkladu komunistické poslankyně Semelové mnozí komunisté chápou jako správné. Už jen pro to, že po mučení se byli nuceni souzení lidé přiznat.
113 lidí bylo zastřeleno během okupace.
Komunismu nebylo cizí ani zabíjení dětí. Komunisté se totiž nikdy nezajímali o hodnotu života, ale pouze o udržení moci. Dnes bohužel už čísla nejsou dohledatelné, ale odborníci se shodují, že desítky a možná stovky novorozenců zemřelo v komunistických kriminálech.
Pokud jste nesouhlasili a nechválili režim, dostali jste ZÁKAZ v přístupu k vyššímu vzdělání. Nikdo neměl svobodu projevu ani pohybu. Volební právo neexistovalo. Politické aktivity byly nepřípustné.
Komunismus je jednou z nejzrůdnějších věcí, které kdy lidstvo praktikovalo. Stálo nás to minimálně desítky milionů životů a stejně existují mnozí, kteří baží po jeho návratu. Největší zbraní komunismu je totiž ignorance a nebo netečnost lidí.

V průběhu druhé poloviny 40. let poválečný svět procházel radikální proměnou. Z bývalých válečných spojenců se stávali nejen soupeři, ale postupně mezi nimi vznikaly vážné rozpory až nepřátelství. Svět se začal rychle rozdělovat na blokové uspořádání. Churchill počátkem března 1946 vystoupil v americkém Fultonu ve státě Missouri před 40 tisíci posluchači u příležitosti udělení čestného doktorátu na slavné Westminster College i za účasti prezidenta Trumana a pronesl zde ona tolik známá a již tolikrát citovaná slova o tom, že spolupráce hlavních vítězů 2. světové války končí a z ještě nedávných soupeřů jsou nyní soupeři: „Na dějiště nedávno osvětlení spojeneckým vítězstvím padl stín. Nikdo neví, co sovětské Rusko a jeho komunistické mezinárodní organizace zamýšlejí podniknout – a kde jsou hranice, pokud vůbec nějaké jsou, jejich výbojů….

Od Štětína na Baltském moři až po Terst na moři Jaderském byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií jsou všechna hlavní města starobylých států střední a východní Evropy…“ Churchill za přitakání prezidenta USA a mocných mužů z armády a průmyslu těmito slovy prakticky vyhlásil studenou válku. Vyzval k těsné spolupráci anglosaských národů proti hrozbě komunismu a SSSR. Země střední a východní Evropy však nadále usilovaly o spolupráci se SSSR a stály v této době na počátku výstavby společnosti na principech lidové demokracie, pro které se vyslovila většina jejich obyvatel.

to tě musí pěkně žrát, že jsi se narodil do špatné doby, být to o 50 let dřív, nula si iq houpacího koně jako ty mohla rozhodovat o životech druhých a ještě by tě za to honorovali, děsivá doba, ještě že už je pryč a dnes je z tebe jenom ta nula

V neděli 26. května 1946 proběhly volby do Ústavodárného národního shromáždění. Těšily se vysoké účasti a občané v nich poměrně jasným způsobem rozhodli o dalším směřování země. V českých zemích získala KSČ 40,2 % (93 mandátů), národní socialisté 23,7% (55), lidová strana 20,2% (46) a sociální demokraté 15,6% (37). Národní socialisté a zejména pak sociální demokraté čekali nepochybně lepší výsledek. Na Slovensku se vyprofilovaly dvě hlavní politické síly, proto také výsledky z východní části Československa se výrazně odlišovaly od českých zemí. Volby zde ovládla Demokratická strana s 62% (43 mandátů), komunisté získali 30,4% (21), Strana slobody 3,7% (3), Strana práce 3,1 (2).

právě že nejsou, od svých myšlenek se nikdy nedistancovali, pořád stejné sv*ně (omlouvám se vepříkům) to je zkrátka fakt

víme sajmon, nebojete

Pochybuji, že jsi to dotáhnul do osmý obecný, ty dochtore *1* Leda tak vokovickou Sorbonu.

Nesmíš myšlenkově ustrnout v minulosti. Všechno kolem se vyvíjí, i komunisti v roce 2018 jsou jiní než v padesátých letech.

Na přelomu 20. a 30. let již měla mezi pracujícími KSČ značnou autoritu, když dokázala organizovat boj za zlepšení podmínek dělníků a dalších řadových zaměstnanců. Ve straně vyrůstala celá generace talentovaných dělnických vůdců, schopných novinářů, odborářů a na její stranu se stavěla i podstatná část významných intelektuálů a umělců.

Během válečných let patřili komunisté k nejaktivnějším protifašistickým bojovníkům. Však jich také na 25 tisíc v boji proti okupantům zahynulo. KSČ během válečných let silně krvácela, když ztratila celou řadu svých nejschopnějších lidí. Osobnosti typu Jana Švermy, Julia Fučíka, Jana Ziky, Eduarda Urxe či Evžena Rošického po válce straně přirozeně scházely.

Ostatně i novinář Peroutka, který se po válce marně snažil získat členství v KSČ, se v té době vyjadřoval opakovaně s důrazem na to, že „cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu.“ Ve svém textu Chvála roku 1946 pak přímo napsal, že "kapitalismus není normální stav lidstva."