BABÍK Pavol 26.01.1924 rolník věznice Praha Pankrác 30.01.1951

seznam popravených pro politické trestné činy v období 1948 - 1989

"Chci poprosit Boha, aby Vám tuto vraždu odpustil.
Vím, že umírám proto, že jsem chtěl mít svobodné zemědělce ve svobodné zemi. Oni také budou !"
poslanec lidové strany Stanislav Broj
v Praze, v pankrácké věznici před popravou
dne 23. května v 5.47 hodin

P.Toufar nebyl "geniální student"-to je v úvodníku.Netvrdím,že byl špatným farářem.Ale v době po únoru 1948 se děly věci.Na obou stranách-komunistické i protikomunistické-se mohly pokoutně vyrábět kauzy antagonistické oboustranně.Nemusely to být nějak složité pružiny,či nějaké páčky ke kříži,jak se to snažila interpelovat STB,mohl to být prachobyčejný magnet,tehdy již známý.Silný magnet mohl působit na konec kříže,na kterém mohl být přilepen kousek železa.No a pohybem magnetu(i za zdí)mohlo být křížem pohybováno.To je jedna varianta.Ta druhá varianta je,že to způsobila "božská ruka".Nebo že by to byl silný průvan?No a ta smrt kněze Toufara byla v té době symbolická,mučednická.

stavní zákon ČR sice odsuzuje komunistický režim jako zavrženíhodný a zároveň vyjmenovává všechny jeho zločiny, ale kdo si dnes doma čte ústavu?! Sedmnáct let po revoluci dorostla nová generace, která zná komunistickou diktaturu jen z vyprávění – předseda Mladých zelených chodí v tričku s Leninem, KSČM je třetí nejsilnější stranou v zemi a politici omlouvají porušování lustračního zákona, jako by se nikdy nic nestalo. Žádná křivda, žádný útlak, žádné zlo…

Ti, kteří nevědí, a ti, kteří zapomněli, mají možnost se poučit nebo si připomenout hrůzy komunistických režimů na webové stránce www.svetbezkomunismu.cz. Nalezneme zde videozáznamy z potlačování demonstrací a z krvavých masakrů v Číně a v Severní Koreji i fotografie dokládající komunistické zločiny v bývalém Československu a Sovětském svazu, na Kubě, v Kambodži a Vietnamu, v Tibetu i ve východní Evropě. Nechybějí ani statistické údaje o počtech obětí a odkazy na literaturu. Autorem projektu je občanské sdružení Centrum pro výstup z komunistické strany, které tu nabízí možnost se veřejně distancovat od této ideologie a případně i ze strany vystoupit. Na jednom z uvedených odkazů je také zveřejněna petice za zrušení komunistické strany, kterou dosud podepsalo již více než 71 000 občanů, mezi nimi řada známých osobností.

Odškodnění přichází pozdě

O jednorázovou částku 100 tisíc korun, kterou vyhozeným studentům přiznala vláda, se zatím přihlásilo 442 poškozených. "Byli perzekvováni, vězněni, mají za sebou těžký život. Zaslouží si odškodnění. Tento krok potřebuje i naše svědomí," prohlásila minulý týden ministryně školství Miroslava Kopicová.

Satisfakce se dožil jen zlomek vyhozených studentů. Stát je dlouho přehlížel. "Očekáváme už jen minimální nárůst," reagovala Kopicová na dotaz HN, zda existuje možnost, že se o odškodnění ještě někdo přihlásí.

Vzali ho jen k rentgenu

Sedmaosmdesátiletý Zdeněk Boháč si před jméno píše MUDr., ale jde jen o čestný titul, který získal až po roce 1989. Ze studií medicíny byl Boháč vyloučen v roce 1948, když navštěvoval čtvrtý ročník.

Účastníci protestního pochodu na Hrad v roce 1948Chvíli před komunistickým pučem Boháč vstoupil do lidové strany. Po únoru 1948 začali její členové hromadně prchat za hranice. "My študáci jsme tehdy telefonovali celou noc, tahali jsme lidi z postelí a posílali je likvidovat všechny dokumenty, hlavně aby se nedostaly do rukou bolševikům," vypráví Boháč.

Po převratu v roce 1948 si studenti Lékařské fakulty UK založili Klub lidových akademiků, kterému Boháč předsedal. "Tam jsme si celkem otevřeně vyprávěli, jak to s těmi bolševiky provedeme. Jenže jedna kolegyně tam byla nasazená od komunistů a vše jim říkala," vypráví Zdeněk Boháč.
Jeho a pár dalších studentů si krátce nato zavolala univerzitní komise, aby jim oznámila, že od tohoto okamžiku nejsou studenty. Boháč se pokoušel odvolat, ale neúspěšně. "Řekli: My jsme vás neodvolali. Vaši kolegové vás mezi sebou nechtějí."
Hned po vyloučení si Zdeněk Boháč, který se angažoval už v protinacistickém odboji, začal shánět práci. Hlásil se na místo nemocničního zřízence, ale sdělili mu, že na to nemá potřebné vzdělání. Nakonec nastoupil k rentgenu. "To bylo rizikové pracoviště, kam nikdo nechtěl. Spousta vyloučených mediků tam skončila," popisuje Boháč. Rentgenologii se nakonec věnoval 30 let.
Zdeňka Boháče i Karlu Charvátovou trápí vysoké volební preference komunistů. "Nechci, abychom je věšeli, ale aby se řeklo: Ty a ty máš na svědomí lidské osudy, nepatříš do státní správy," říká Zdeněk Boháč.

Zase Sajmon dělá přesně to co chci, tančí jak JÁ pískám!

"Byla jsem obviněna z velezrady. Měla jsem dostat sedm let," vypráví. Z vězení se nakonec dostala už za pouhý rok, okolnosti propuštění však rozhodně nebyly šťastné. Karlu Charvátovou totiž ve vězení znásilnil dozorce a přivedl ji do jiného stavu.

Okamžitě o tom dala vědět otci, který zahájil mnohaměsíční martyrium intervencí za její propuštění. Povedlo se v červnu 1949.
Jak se dozorce "snížil"
Do té doby však těhotná Charvátová nadále žila v cele, kde v zimě zamrzala voda v umyvadle a kde musela spát na zemi.
Dozorce, který ji znásilnil, byl odsouzen na 15 měsíců. "Předseda vojenského soudu mi řekl, že to byl zločin. Ale prý jen proto, že se člen dozorčí stráže snížil k tomu, aby se spustil s politickou vězenkyní," říká Karla Charvátová.
Po propuštění se vrátila do Prahy, kde porodila, ale dítě dala k adopci. Sehnat práci s jejím kádrovým posudkem nebylo snadné. O tom, že by se směla vrátit do školy, nemohla být samozřejmě ani řeč.
"Vystřídala jsem dohromady jedenáct povolání. Pracovala jsem v administrativě, jako právní referentka i průvodčí ve vlaku," popisuje. U drah jí dokonce nabídli, aby vstoupila do strany. "Myslela jsem, že mě snad raní mrtvice! Tak jsem radši rozvázala pracovní poměr."
Sametová revoluce ji zastihla, když už byla v důchodu a starala se o nevidomou sestru.
"Vůbec jsme to nečekaly. Myslely jsme, že dokud se režim nezmění v Sovětském svazu, u nás k tomu dojít nemůže," vzpomíná Karla Charvátová.

Zločiny komunismu: Vyhodili ji ze školy, pak ji znásilnil dozorce

Komunisté v letech 1948 až 1956 vyhodili ze studií 10 000 vysokoškoláků. 422 poškozených zatím požádalo o jednorázovou částku 100 tisíc korun, kterou jim přiznala vláda.
Karla Charvátová musela na konci roku 1948 z politických důvodů opustit čtvrtý ročník právnické fakulty. Zdeněk Boháč byl vyhozen z medicíny.
Nebyli zdaleka sami. Komunistický režim připravil v letech 1948 až 1956 o studia na 10 tisíc vysokoškoláků. Nároku na odškodnění se tito lidé dočkali teprve nyní, dvacet let po sametové revoluci. Toto je příběh dvou z nich.

Sedm let za velezradu
"Z právnické fakulty komunisté vyloučili nejméně 40 procent studentů. Tehdy to byla elitní škola, na kterou chodili hlavně lidé z bohatších rodin, potomci právníků a podobně," vypráví dnes 84letá Karla Charvátová. Sama pochází z typicky "buržoazní rodiny". Otec vlastnil oděvní firmu, kterou mu komunisté, stejně jako další majetek, po převratu v roce 1948 zabavili.

Charvátová začala práva na Univerzitě Karlově studovat v roce 1945. Během studií se podílela na vydávání kritického časopisu, byla také zapojena do skupiny, která pomáhala lidem utíkat za hranice. Dne 17. listopadu 1948 jí na dveře zaklepali tři muži a odvedli ji do vazby.

že jsou to prasata tihle amrdólové!
https://www.nytimes.com/2018/02/17/sunday-review/russia-isnt-the-only-one-meddling-in-elections-we-do-it-too.html

Když si mnozí všimli, že ty komunistické bonbony jsou spíš kyselé a rozhodně nebezpečné, bylo už pozdě. Sice už nebyly velké procesy, zato však všudypřítomná šikana. Kdo se dostane na školu? Kdo dostane byt? Kdo bude povýšen? Kdo bude smět jet na dovolenou do Jugošky? Zase se lidé začali bát svého souseda, svůj čas věnovali shánění masa, ovoce, nebo třeba toaletního papíru.
Abyste se ze strachu nezbláznili, začnete být po čase lhostejní. Bylo to snesitelné a pohodlné. A lhostejné byly celé generace.

Ono totiž nebylo složité v době komunismu proplout. Stačilo dělat, co po mně chtěli, nevybočovat, nedržkovat. Chodit do práce a neremcat, že šéf je sice komunista, ale pitomec, chodit do hospody a víc nadávat na mizerný fotbal a počasí, než na to, že nemůžete dětem koupit pomeranč. Jezdit na chalupu a ujišťovat se, že je všude chleba o dvou kůrkách, takže proč litovat, že nemůžu do Itálie, Francie, Ameriky. Ano, měli jsme svou sociální bublinu, své kamarády, s nimiž jsme chodili sportovat a do hospody a vlastně jsme se měli dobře.

Ta lhostejnost k tomu, co se kolem mne děje, to je komunistické dědictví, které si v sobě neseme. Všichni a dodnes. A to považuji za největší zločin, který komunismu přičítám.
Nemohli by totiž zavírat nevinné, popravovat spravedlivé, vyhánět věrné ani ponižovat hrdé, kdyby nebyli všichni ostatní lhostejní. Kdyby se ozval silný mnohočetný hlas na jejich obranu. Kdyby se angažovaní lidé postavili na obranu svobody svého souseda, kamaráda, ba i nepřítele.
Vím, že mladé generaci mohou zločiny komunismu připadat stejně daleko jako hrůzy třicetileté války. Ale vlastně jde vždycky o to samé. Nebýt lhostejný.

Stranou, která bezohledně likvidovala své odpůrce, která naši zemi uvrhla do nesvobodného stínu Sovětského svazu. Stranou, která zapříčinila děsivý ekonomický propad, kdy se ze silného obchodního a výrobního hráče Evropy stal bezvýznamný ucintek produkující ocelové ingoty namísto sofistikovaných výrobků s budoucností.

Ano, to jsou následky čtyřicetileté komunistické vlády v naší zemi. To však není to zásadní, je to minulost. Hospodářský rozvoj lze dohnat, i když to chvilku trvá, svoboda je věc osobního postoje a vnitřně svobodný může být i ten, kdo zrovna sedí v kriminále.
To nejhorší, co v naší zemi komunistická ideologie způsobila, je lhostejnost. Onen pocit, který lze shrnout do věty „nic mi do toho není, nemůžu to změnit.“
Ten postoj se rozšířil v našem národě jako mor. Nejdříve ze strachu, pochopitelného strachu o sebe, o své blízké. A později jako alibismus pro vlastní pohodlnost.
Musíme si uvědomit, že rok 1948 byl pouhé tři roky po válce. Lidé byli unaveni z hrůzných zpráv, z trvalého nedostatku všeho, ze strachu ze souseda udavače Gestapa. Komunisté najednou přinášeli kult nadšeného mládí. Radostné osidlování pohraničí, radostnou společnou budoucnost. Kolik lidí se nechalo zblbnout představou, že teď to budou oni, kdo bude rozhodovat? Všichni. Společně. Jak lákavé!
Komunisti hodili vyhladovělému dítěti bonbon a málokdo si všiml, že uvnitř je jed.
Ti, co viděli nebezpečí, které se na národ řítí, a varovali před ním, byli bez milosti likvidováni. A lid, ze strachu, z přesvědčení, či prostě jen proto, že když se kácí les, létají třísky, podepisoval žádosti o trest smrti. Nikdo nám přece zářné zítřky nezničí!

V létě se v Karlových Varech sešlo na utajeném jednání vedení národních socialistů. Přítomni zde byli všichni ministři zastupující ve vládě tuto stranu – P. Drtina, H. Ripka, J. Stránský a P. Zenkl. Účastnili se rovněž ředitel Melantrichu J. Firt a také generální tajemník V. Krajina. Právě na této schůzce měli projednat taktiku na příští období s cílem destabilizovat a posléze ukončit činnost Gottwaldovy vlády. Šlo o zatlačení KSČ z vládních pozic do opozice a minimalizování jejího vlivu na veřejné dění. Koncem srpna byl karlovarský plán hotový, s tím že do něj zatím nebyla zapojena sociální demokracie. Ve stejném období se v bytě hoteliéra Vašaty koná schůzka zorganizovaná Zenklem a Krajinou s několika generály se zřejmou snahou získat na svou stranu a pro připravované plány i vlivné armádní činitele.

Pracovní povinnost, pracovní soboty, nevolnictví

Za komunistů nesměl být nikdo bez práce. Jeden z nejčastějších argumentů komunistů a rudě přemýšlejících lidí je ten, že za bývalého režimu měli všichni práci. Zákon o příživnictví s sebou nesl i trest nepodmíněného vězení pro každého, kdo byl delší dobu bez práce.

Pro obyvatele pohraničních oblastí platilo novodobé nevolnictví, nařízení jim zakazovalo jít za prací do vnitrozemí. Nikdo se nemohl odstěhovat a zároveň musel být dle zákona zaměstnán. Družstevníci z venkova na tom byli podobně, aby se mohli odstěhovat, potřebovali souhlas vedení družstva (v případě nesouhlasu neexistovala možnost odvolání). Pro komunisty neplatila žádná omezení.

(Bez)třídní společnost

Jedna z nejrozšířenějších lží, kterou komunisté pouštěli do světa, informovala o budování beztřídní společnosti („naplnění potřeb každému“) a činili pravý opak, jak již bylo naznačeno výše. Členové strany mohli vše, druhořadí občané – nestraníci směli a měli nula nula nic. „Třídní nepřátelé“ byli psanci a často je komouši pronásledovali, jak se jim zachtělo.  Žádná beztřídní společnost tedy neexistovala. Politicky nespolehliví lidé (včetně inženýrů a doktorů) byli vyhozeni ze škol i ze zaměstnání k podřadným profesím, doslova k lopatě. Na jejich místo usedli nevzdělanci z řad zedníků a jiných odborných profesí, na základě jejich komunistického smýšlení.

Ještě před pěti lety obyvatelé Ukrajiny považovali za nejnebezpečnější zemí na světě Spojené státy, a ne Rusko, s údivem poznamenal Kenneth Raposa, novinář amerického Forbesu s odvoláním na výsledky celosvětového průzkumu v roce 2013.

Nicméně i dnes, podle výzkumu, většina Ukrajinců není ochotna akceptovat Ameriku jako světovou jedničku, a lidé na celém světě by raději viděli za hlavu svého státu Vladimira Putina, ne Donalda Trumpa, uvedl autor.

„V nedávné době (před pěti lety) se Ukrajinci více znepokojovali tím, jakou zkázu jim a celému světu přinesou Spojené státy, než o těch ošklivých zrádných Rusech, což slyšíme každý den,“ poznamenal s překvapením Kenneth Raposa.

Znárodnění soukromého majetku

V roce 1946 ještě komunisté ve volbách slibovali podporu malým a středním podnikatelům, dokonce i v ústavě z roku 1948 zůstalo zachováno právo na soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců. Po převratu však veškeré sliby vyšuměly do ztracena, znárodněno bylo tedy vše, Československo se tím stalo unikátním i mezi dalším komunisty ovládanými státy. Krom zestátnění podniků došlo ke zkonfiskování půdy a kolektivizaci ve vesnicích. Rolníci byli i s rodinami vysídleni (celkem cca 5000 lidí).
Proticírkevní Akce K

Komunisté si představovali církev jako svůj poslušný nástroj. Když jejich loajalitu požadovali neúspěšně,  začal zasahovat proti katolickým školám, spolkům i novinám. V rámci Akce K v roce 1949 začali likvidovat kláštery. StB omezovala a pronásledovala křesťanskou mládež a její vzdělání. V rámci vykonstruovaných procesů byli 3 představitelé církve odsouzeni na doživotí, další pak celkem na 2110 let vězení.

Děti trestané za „hříchy“ rodičů

Komunisté uvedli do praxe středověkou metodu, kdy se za činy lidí mstili na jejich dětech (dále to praktikovalo např. gestapo). Pro potomky politicky nespolehlivých lidí se studium na vysokých a často i středních školách stalo tabu, čímž byly poznamenané na celý život. Těžko odhadovat, zda takových dětí byli tisíce, desetitisíce či statisíce. Děti komunistů naopak měli přednost při přijímacích řízeních na všechny školy automaticky.

Zahraniční odboj
Vojáci, kteří bojovali proti Německu v 2. světové válce a vraceli se domů jako hrdinové, se od komunistů nedočkali žádného uznání. Ti s nimi naopak naložili nanejvýš ostudným způsobem – bez soudu je posílali do vězení či rovnou na smrt, další degradovali a je i jejich rodiny odsoudili k podřadným zaměstnáním. Těch, co bojovali na západě, se zbavovali proto, že viděli demokraticky fungující společnost, proto budování komunistického státu tedy byli nepohodlní. Těch, co bojovali na východě se zase zbavovali proto, že viděli, jak to vlastně v tom Sovětském svazu doopravdy chodí.

Tábory nucených prací a koncentráky

Táborů nucených prací vzniklo v letech 1948-1951 hned 37  a byly určeny politicky nepohodlným lidem, kteří mohli být odsouzeni bez soudu až na 2 roky. Pracovalo se v dolech nebo železárnách. Koncentrační tábory byly zase určeny „špionům“ a „velezrádcům.“ Zřízeno bylo celkem 17 lágrů u uranových dolů v Jáchymově (Rovnost, Svornost, Bratrství, Nikola), Horním Slavkově a Příbrami (Vojna, Bytíz).

Železná opona na hranicích

Cestovní pasy přestaly platit hned v únoru 1948. Hranice s Německem a Rakouskem byla obehnána drátem pod napětím 3000-5000V (celkový počet obětí 88, proud se přestal vpouštět až v roce 1965). Hranice dále střežila pohraniční stráž, která má na svědomí dalších 174 životů (poslední člověk byl zastřelen v roce 1985).

Přes 90% území českých zemí a Slovenska osvobodila Rudá armáda. To přirozeně ještě zvýšilo její prestiž i prestiž celého SSSR. Pravicoví politici bezprostředně po válce pravidelně informují členy americké vojenské mise o politické situaci v zemi a náladách obyvatelstva. Jejich informace však nevycházely většinou z reálné situace. Tvrdili například, že vliv pravice v zemi sílí, což vůbec neodpovídalo skutečnosti, jak brzy ukázaly i samotné volby.

I sám velvyslanec USA Steinhardt byl informován velmi nepřesně o politické situaci a výhledech do budoucna. V únoru 1946 navíc došlo k tzv. Štěchovické aféře, kdy skupina amerických vojáků tajně odvezla ze zamaskovaného bunkru u Štěchovic do Německa na třicet beden ukrývajících německý archiv. Dva členové z této skupiny ale byli hned druhý den zadrženi a k provedení této utajené akce se pod tíhou důkazů přiznali. Vláda reagovala zasláním diplomatické nóty a velvyslanec Steinhardt byl nucen vyslovit omluvu. Teprve za několik týdnů se dokumenty vážící pět tun vrátily zpět. V květnu 1947 došlo k dalšímu odhalenému vměšování USA do vnitřních záležitostí naší země. Člen pražské vojenské mise kapitán Novak zanechal na letišti v Ruzyni aktovku s důvěrnými materiály. Ukázalo se, že kromě toho měl mít v letadle i kameru a pořizovat za letu špionážní snímky. Všichni ministři vláda byli seznámeni s obsahem materiálů aktovky Novaka. Američané i přes tyto nepříjemné události stále věřili, že pozice komunistů slábnou a ve volbách plánovaných na květen 1948 je čeká nepříjemná porážka.

Vykonstruované procesy

K likvidaci nepohodlných lidí po roce 1948 využili komunisté všech možných prostředkům. Za vymyšlené prohřešky bylo k smrti odsouzeno 241 lidí a další tisíce k vězení až na doživotí. Nejznámějším vykonstruovaným případem je jistě ten s Miladou Horákovou, který vedla prokurátorka Brožová-Polednová a ten s generálem Heliodorem Píkou, kterého na smrt poslal Vaš za smyšlenou velezradu. Právě případ Milady Horákové pohnul světem, když prezidentu Gottwaldovi  přišly dopisy celého světa se žádostí o milost právě pro ni (jeden zaslal i Albert Einstein). U nás však byla patrná proměna, kterou za krátkou dobu prošla celá společnost, protože i od dětí ze škol (jimž byly náležitě vymyty mozky, dospělí prakticky neměli navybranou) se sbíraly dopisy požadující pro Horákovou nejvyšší trest.

Vedle politických oponentů se komunisté podobným způsobem vypořádali s představiteli církve (kněz Josef Toufal zemřel během brutálních výslechů). Jako další přišli na řadu vojáci, sportovci i se soudruhy z vlastních řad.

Zahraniční odboj

Vojáci, kteří bojovali proti Německu v 2. světové válce a vraceli se domů jako hrdinové, se od komunistů nedočkali žádného uznání. Ti s nimi naopak naložili nanejvýš ostudným způsobem – bez soudu je posílali do vězení či rovnou na smrt, další degradovali a je i jejich rodiny odsoudili k podřadným zaměstnáním. Těch, co bojovali na západě, se zbavovali proto, že viděli demokraticky fungující společnost, proto budování komunistického státu tedy byli nepohodlní. Těch, co bojovali na východě se zase zbavovali proto, že viděli, jak to vlastně v tom Sovětském svazu doopravdy chodí.

To je BOMBA: Russia Isn’t the Only One Meddling in Elections. We Do It, Too.
https://www.nytimes.com/2018/02/17/sunday-review/russia-isnt-the-only-one-meddling-in-elections-we-do-it-too.html