LACKO Vojtěch


Biela Pila

dělník

věznice Praha Pankrác

07.10.1950

Různé zájmy

Francouzský – Dne 2. května se Nejvyšší válečná rada v Abevillu rozhodla zajistit přepravu »v době co nejkratší«. Mělo to svou logiku. Tisíce československých vojáků byly vítanou pomocí pro boj s Němci. Pověřený vyjednavač generál Lavargne již 5. května oznamoval z Moskvy do Paříže, že k tomu získal souhlas komisaře Trockého. Jen zveřejňovat se tato dohoda zatím prý neměla. Pro tuto variantu se už začal také připravovat přesný plán.

Český - Zástupci Československé národní rady se s francouzskou variantou ztotožňovali. Informovali o tom dokonce vojenské mise dalších dohodových států. Trvali však na tom, že »může nastati situace, kdy Spojenci bez ohledu na přání reprezentativních kruhů ruských budou nuceni postaviti se proti německé rozpínavosti na půdě Ruska...«, a trvali na tom, aby v tomto případě »nebylo počítáno s účastí československých dobrovolníků« (citováno podle knihy Karla Pichlíka Bez legend).
Pochopitelně nešlo jen o zapojení se do akcí proti Německu, ale o před­vídané zneužití sboru v zásahu proti sovětským orgánům. Hlavní mluvčí národní rady profesor Maxa vycházel přitom z pokynu, který dostal v březnu 1918 od odjíždějícího T. G. Masaryka. Budoucí prezident vycházel ve vztahu k sovětské moci z principu neutrality. Měl k tomu dva důvody. Prvním bylo zachování národního zaměření legie, druhým omezení vlivu revoluce na ­

jednání dobrovolníků, což by při zapojení se do protisovětského či naopak sovětského tábora dříve či později jednání legionářů nutně ovlivnilo, a to by mohlo mít vliv i na dění v republice po jejich návratu.
Britský - Britové jako obyčejně hráli svou hru. V květnu do Murmanska směřoval křižník Olympia se silným výsadkem. Jejich přáním bylo sice přesunout Čechoslováky na sever, ale nikoli s cílem odjezdu do Francie, ale po spojení s Angličany uskutečnit první část intervence.
Sovětský - Sovětská strana byla ve složité situaci. Brestlitevskou smlouvou se zavázala k demobilizaci, k výměně zajatců a zákazu protiněmecké propagandy. Na sovětském území byl však sbor podřízený francouzským ozbrojeným silám, přitom však složený z rakousko-uherských zajatců. Sovětská strana musela lavírovat. Z té doby je Stalinův telegram, v němž oznamuje, že »Čechoslováci se přepravují ne jako bojová jednotka, ale jako skupina svobodných občanů majících u sebe známé množství zbraní pro svoji ochranu proti útokům ze strany kontrarevolučních živlů« (citováno podle Karla Pichlíka). Přesto mělo dojít k částečnému odzbrojení. To však bylo prováděno liknavě. Německý diplomatický tlak však sílil. Sověti museli reagovat. Napomohl čeljabinský incident a následně pak sjezd vojenských delegátů a události po něm.

Připomeňme, že velitelem Čechoslováků v tomto úseku byl muž, jenž zůstal u československých jednotek i po odvolání ostatních ruských důstojníků - podplukovník Sergej Vojcechovskij. Příběh, který jsem vyprávěl, se zřejmě nijak nelišil od skutečnosti.

Je květen roku 1918 a ve hře jsou další kroky československých legií.

Situace

Bylo po podepsání Brestlitevského míru. Nová sovětská moc splnila jeden ze svých slibů. Byl nastolen mír i za cenu územních a dalších ústupků. Němečtí a rakousko-uherští vojáci se začali vracet domů. Jen Čechoslováci, toužící po svém vlastním státě, odjet nemohli. Pokud by se vrátili, čekala je jistá smrt jako mnohé z jejich druhů, které zajala rakousko-uherská armáda. Válka ještě neskončila a oni bojovat chtěli. Za svůj stát, za svoji svobodu. K tomu jim nabídla svou přátelskou ruku Francie. Po Brestlitevském míru se dokonce stali součástí jejích ozbrojených sil. Proto také byl do jejich čela postaven francouzský generál. Byl však skutečným, anebo jen formálním velitelem? V květnu se rozhodovalo, co dál. Ve hře byly dvě varianty – přesunout se do Vladivostoku, tady nasednout na lodě a přesunout se do Francie, nebo rozdělit vojsko na dvě části, z nichž jedna, západní, měla být naloděna buď v Murmansku anebo v Archangelsku, druhá by pak pokračovala v přesunu na východ.

LACINA Alois


Koubalova Lh.

rolník

věznice Praha Pankrác

16.03.1951

Akt proti Masarykovi?

Je čtrnáctý květen roku 1918. Jsme ve městě, kde se má v příštích dnech konat sjezd delegátů z jednotlivých částí československé armády, v Čeljabinsku. Je dopoledne. Městem projíždějí vlaky. Sem tam. I plné vojáků, kteří se po podepsání mírové smlouvy v Brestu Litevském vracejí domů. Rakušané, Maďaři, Němci připravení se na západní frontě znovu zařadit do frontových linií. Za monarchii, za císaře pána a jeho rodinu.

Po nádraží se pohybovali Čechoslováci. Většinou beze zbraní, ale v ruských uniformách s trikolorou na čepicích. Monarchie byla jejich nepřítelem, svoboda, ještě nevybojovaná, byla sice velmi vzdálená, ale nikdo nepochyboval, že sen se stane skutečností. Pak nádražím pomalu projížděl vlak. Maďarští vojáci mířící na západ. Výkřiky odsuzující postoj Čechoslováků nechaly muže na nádraží klidnými. Pak ale kterýsi Maďar hodil mezi ně kámen. Zasáhl jednoho z dobrovolníků. To vyvolalo reakci. Ozbrojená stráž legionářů okamžitě za­stavila vlak. Rozzuření muži z vagonu, z něhož vyletěl kámen, vytáhli všechny muže. Toho, kterého pokládali za původce hodu, dokonce oddělili od ostatních. Bili ho, bili, až přestal dýchat. Pak teprve se uklidnili. To už sovětská vojenská stráž zasáhla. Zadržela a odvedla muže z hlídky, a když pak přišli vyjednavači žádající jejich propuštění, zajali i je. Nastalo odpoledne a noc plná napětí.

Další den se všechny strany pokusily jednat. Výsledek se nedostavil a tak 17. května rozzuření Čechoslováci vtrhli do města, ozbrojili se z vojenských skladů a osvobodili zatčené. To paradoxně zklidnilo situaci. Sovětské orgány už netrvaly na potrestání strůjců, Čechoslováci zas odevzdali většinu zbraní odvezených ze skladů. Mohl nastat klid.

KYSELA Jaroslav

Chotěboř

číšník

věznice Praha Pankrác

21.10.1950

V jednotném šiku

Čtrnáctý říjen snad pro někoho překvapivě spojil dvě části společnosti v tažení proti revolučním cílům stávky a demonstračních akcí. Tou první byla státní moc. Ještě za noci nechala vylepit po celém hlavním městě vyhlášky podepsané místodržícím Coudenhovem: »Ustavičně rozšiřují se pověsti, že byly provedeny změny státní formy a že nastaly převraty v rakouském státním útvaru... Tyto pověsti jsou nepravdivé... Každý pokus násilného řešení musí být posílán taktéž násilím. Prostředky k tomu jsou tu...« (Citováno podle Antonína Klimka Říjen 1918). Podle svědectví člena vedení sociální demokracie Habrmana před nádražím, z jehož budovy vycházel, uviděl »silnou vojenskou stráž«. I J. S. Machar potvrdil jeho slova: »Vojáci v pochodovém úboru, helmy na lebkách, strojní pušky, pojízdné kuchyně - bylo zřejmo, že byl-li kdo toho dne dokonale zpraven o věcech, které přijít měly, a připraven na ně, byla to státní moc rakouská, vojáci, četníci, policie...« (viz A. Klimek). Takové nasazení především vojsk neznajících český jazyk, nevědoucích nic o cílech demonstrantů, rakouští Němci, Maďaři, dostali rozkaz a plnili ho. Že nedošlo ke střetům, je důkazem velmi uvážlivého postupu demonstrantů a vedoucích představitelů Socialistické rady.

A cíl vládních úřadů: Pokusit se zadržet snahy o rozložení monarchie, a to jakýmikoli prostředky, a zabránit tomu, aby bylo zavčas anulováno nebezpečí prosazení socialistických cílů.

Tou druhou částí byli představitelé buržoazního národně osvobozovacího křídla. Ještě v předvečer 14. října se Alois Rašín zděsil proklamovaných cílů. Proto do redakce Národních listů zavolal za přítomnosti Přemysla Šámala Františka Soukupa. Ten musel slíbit, že zbrzdí revoluční akce. I proklamace republiky měla být potlačena. Jen jediné se mělo akcentovat: Nesouhlas s odvozem potravin ze země.

Jak napsal Zdeněk Kárník v knize Habsburk, Masaryk či Šmeral, »buržoazní předáci... po dohodě se Soukupem zmobilizovali všechny síly, aby ji (generální stávku - pozn. aut.) zbavili politického významu«. Představitelé agrární a státoprávně demokratické strany dokonce obvinili Socialistickou radu, »že ruší národní jednotu, usilují o převrat po vzoru bolševiků...« (tamtéž), a tomu se muselo zabránit. Ani okamžité vytvoření republiky nebylo cílem. Bylo nutné se totiž připravit na to, jakým způsobem se změna uskuteční, a zabránit případným socializačním snahám. Proto několik dnů po 14. říjnu byl ze Socialistické rady odstraněn Bohumír Šmeral a další radikální vůdci. Nebezpečí převratu bylo tak ruku v ruce sil věrných mocnářství a představitelů buržoazního politického tábora v polovině října zažehnáno a nakročeno k jinému způsobu převzetí moci o nějaký ten den později.
Přece však jedno pozitivum tu bylo. Pravice soustředěná v Národním výboru licitovala s myšlenkou vyšachování Masarykovy emigrace a do čela nového státu postavit krále. Je dokonce možné, že v hlavách mnohých už nějaké to jméno bylo. Akce Socialistické rady tomu navždy však zabránila.

Kdo se veřejně hlásí ke komunismu, ten patří buď do kriminálu nebo do ústavu pro choromyslné. Tady ten soudruh co tady tapetuje patří do blázince. Nejdřív by však zasloužil vysázet padesát ran holí na p.del.

KVÍČERA Václav Dr.


Rasošky

překladatel

věznice Praha Pankrác

26.01.1957

Den D

Jen v Praze se generální stávky účastnily desetitisíce lidí. Už to přispělo k jejímu pozitivnímu hodnocení. S demonstracemi to však bylo jiné. Vojenská uzávěra začínala na Tylově a Karlově náměstích a z opačné strany z boku Hlavního nádraží. Přesto na Václavské náměstí, kde se měla konat politická část akce, se dostalo sedm tisíc demonstrantů a na Staroměstské na dva tisíce. Kvůli vojsku se hlavní akce konala přímo ve Staroměstské radnici, kde promluvil například František Soukup proti vývozu obilí a socialistka Plamínková varovala před drancováním země, až prorakouská šlechta bude utíkat. V okrajových částech hlavního města však shromáždění byla úspěšnější. Klofáč vy­stoupivší na Vinohradech to komentoval slovy: »Nechceme vést soudruhy ­bratry na jatka, připravené jim vojenskou mocí.« Pak zdejší průvod se přelil do Nuslí. I další okrajové čtvrti byly na nohou.

Ale nešlo jen o Prahu. Stávka se rozšířila i do dalších českých měst, do Kladna (podle policejního hlášení se jen demonstrace účastnilo 45 000 osob), Plzně (více než 25 000), Mladé Boleslavi (4000), Chrudimi, Českých Budějovic, České Třebové, Hradce Králové... Na Brněnsku a Ostravsku se do stávky zapojili i němečtí dělníci. Někde došlo dokonce ke strhávání znaků monarchie (Kolín, Protivín, Poděbrady), jinde vojáci nahradili znak monarchie červenobílými stužkami, společně s demonstrujícími vzali útokem okresní hejtmanství a nakonec uspořádali koncert svobody v hotelu Dvořáček (Písek). Ve Strakonicích strážník Kraus dokonce vybubnoval »depeši« o vyhlášení českoslovanského státu. V Brandýse nad Labem redaktor Pařízek »proklamoval Československou republiku« a ve Vodňanech starosta hoteliér Mašek vyzval obecní úředníky, aby z budovy sňali rakouskou orlici, a oni tak okamžitě učinili.

Shrneme-li, lidé už skončili s monarchií a šlo jen o to, jaká bude budoucnost nově vznikajícího státu. Jenže...