Statistiky jsou neúprosné, a lži Kremlu i jeho stoupenců jsou na ně krátké. Ruská ekonomika stále padá, a ve třetím čtvrtletí meziročně klesla o 3,4%. V zemi přibývá chudých a v minulém roce ji opustilo přes 300 tisíc lidí.

Vojenské operace na Ukrajině a v Sýrii, dále nízké ceny ropy, táhnou kremelskou říši prudce dolů. Rusko si bude muset brzy vybrat, buď válečná dobrodružství, nebo zhroucení ekonomiky, protože mu jinak dojdou peníze. To, že mu v příštím roce hrozí vyčerpání ropného rezervního fondu, potvrzují domácí i zahraniční experti.

Reálné příjmy ruských obyvatel klesly za poslední rok téměř o 10%, rubl atakuje hranici inflace třiceti procent. V brzké době budou ruské domácnosti vydávat více než půlku svých výdělků za potraviny. „Stáváme se znovu zemí chudých lidí,“ přiznává bývalý náměstek ruského ministra financí Ivan Starikov. A je pravdou, že počet těch nejchudších nyní v Rusku strmě roste.

Tak nám Miloš Zeman nedorazil uctít památku obětí ruské komunistické okupace Československa z roku 1968 k budově Českého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze. To předchozí prezidenti dělali. Těžko říci, co zatím vězí, viróza, příkaz z Kremlu nebo jeho kamaráda Nejedlého z Lukoilu, či obyčejná zbabělost? V každém případě se pan prezident zachoval hanebně.

Každý slušný stát si váží svých hrdinů a také my si vážíme těch, kteří zemřeli při ruské komunistické okupaci v roce 1968. Do konce roku pak zahynulo následkem střetů s okupanty 108 Čechoslováků. Přímo v srpnových dnech zemřely desítky neozbrojených často velmi mladých lidí, kteří se postavili beze zbraní ozbrojeným násilníkům. S holýma rukama čelili přesile a přišli o to nejcennější – vlastní život. Tedy jsou to hrdinové a v každé slušné zemi se hrdinové ctí.

Proto v den 45. výročí této smutné události bych očekával, že člověk, který je prezidentem České republiky, uctí jejich památku. Že to pan Zeman neudělal, je jeho velkou ostudou! Stejně tak bych protestoval, kdyby prezident 8. května nepřišel uctít památku obětí nacismu. Takové jednání je zkrátka velmi neslušné a důchodce z Vysočiny se zachoval jako hulvát. Je nemyslitelné, že by třeba polský prezident neuctil památku Varšavského povstání, kterému mimochodem Rudá armáda v roce 1944 úmyslně nepřišla na pomoc nebo jeho maďarský kolega pro změnu oběti ruské bolševické agrese z roku 1956.

Už mně unavuje současná ubohost Hradu, kdy pan Jiří Ovčáček nemůže najit článek Ferdinanda Peroutky Hitler je přece gentleman. Nemá šanci, protože tento novinářský mistr jednoduše nic takového nenapsal. Prezident Miloš Zeman lhal, avšak jako mravní ztroskotanec si to nechce přiznat, a tak jeho poskoci sáhli k vytahování špíny. Chci jenom dodat, že komunističtí literáti obdivovali v té době daleko horší zrůdu, kterou byl bolševik Stalin.

Žurnalista Ferdinand Peroutka napsal v roce 1939 to, co napsal. V září téhož roku po vpádu Němců a Sovětů do Polska skončil v koncentračním táboře a zůstal v něm až dokonce války v květnu 1945. To byla tedy dost divná odměna za údajnou kolaboraci. Pravdou také je, že Peroutka veřejně odmítl nabídku státního ministra pro Čechy a Moravu Karl Hermanna Franka, který mu výměnou za svobodu chtěl svěřit post šéfredaktora protektorátní Přítomnosti. Raději zůstal v koncentráku.

Jeho první manželka Marie Bienenfeldová, kterou si vzal v roce 1919, byla Židovka, mezi Židy měl Peroutka spoustu přátel. Těžko tedy mohl být antisemitou. Kdo to o něm tvrdí, je lhář! Navíc psal ony sporné statě ještě před tím, než začala II. světová válka a holocaust. Hitler sice byl diktátorem, ale v té době ho okolí považovalo za autoritativního vůdce stejné úrovně, na jaké byli třeba Miklós Horthy nebo Francisco Franco.

Naopak komunistický zločinec a masový vrah Josef Stalin měl v roce 1939 na svědomí miliony lidských životů. A přesto tohoto netvora velebili podřadní komunističtí literáti v čele s Juliem Fučíkem, který se rozplýval nad úžasným životem v bolševickém ráji – Sovětském svazu. To, že tam už dříve minimálně deset milionů lidí zemřelo hladem, další miliony byly v gulazích a vražděni, mu jaksi nevadilo. Otevřeně tak kolaboroval s režimem, který byl v té době horší než nacistický.

My obamovci NIKDY nelžeme, čestný pionýrský!

Prezident Zeman zřejmě požil víc becherovky, než bylo zdrávo, protože jinak si jeho slova pro rakouskou agenturu APA neumím vysvětlit. Zdůvodnit odsun Němců tím, že za první Československé republiky volili Konrada Henleina, dopustili se vlastizrady a mohli být rádi, že nebyli odsouzeni k trestu smrti, je mimořádná hloupost. V tom případě by se stejně muselo naložit i s voliči komunistů, protože jsou to permanentní vlastizrádci.

Nemusí se nám to sice líbit, ale Sudetoněmecká strana (SdP) byla v předválečném Československu legální politickou stranou a jako taková kandidovala ve volbách. To, že ji mnoho sudetských Němců volilo jak v parlamentních volbách v roce 1935 a ještě více pak v obecních volbách v květnu a červnu 1938 nebylo, není a nemůže být trestným činem.

Je jasné, že šéf SdP Konrad Henlein usiloval o rozbití Československa, nicméně až do zhruba poloviny roku 1938 se jeho strana otevřeně nehlásila k odtržení českého pohraničí a jeho připojení k Hitlerovu Německu. Pokud by tomu tak bylo, pak by musela být zakázaná a to se nestalo. Představitelé SdP pouze žádali širokou autonomii pro německý národní kmen a svobodu přihlášení se k nacistickému světovému názoru (viz tzv. Karlovarský program z dubna 1938).

V každém případě hlas pro legální politickou stranou v demokratických volbách nemůže být trestným činem. V opačném případě bychom mohli soudit za vlastizradu komunisty a jejich příznivce, protože proti vůli drtivé většiny lidí zaprodali stát zaostalému bolševickému Rusku, čímž způsobili smrt tisíců nevinných lidí a zavinili obrovský morální, ekonomický a kulturní rozvrat českých zemí. Vzato do důsledků i Miloš Zeman by mohl být odsouzen a popraven za vlastizradu.

Bylo úsměvné sledovat příznivce Miloše Zemana, jak s fanatickou nenávistí volají po „krvi“ majitele penzionu Modřín, který jemu a jeho doprovodu odmítl rezervovat místo v restauraci. Porušení zákona však nastalo v nekuřácké restauraci Poštovna na Sněžce, kde její majitel dovolil panu Zemanovi „výjimečně“ si zakouřit.

Zákon praví jasně, majitel musí u vchodu výrazně označit restauraci, jestli je nekuřácká nebo kuřácká. Já sám si v hospůdce zapálím, ale když jsem byl nedávno v Irsku, respektoval jsem, že tamní zákon kouření v restauracích a pubech zakazuje. Můj kamarád má v Brně útulné bistro, kde nesmí kouřit a tak, ti, co si svoji nikotinovou vášeň neumí odříct, chodí ven včetně mě. S tím jsem srozuměn.

Zemanovi příznivci mají plná ústa toho, že všichni lidé mají stejná práva. V tom případě tedy až dorazíme na nejvyšší horu Krkonoš, tak si v Poštovně vytáhneme cigaretu a zapálíme si, jsme si přece s Milošem Zemanem všichni rovni. Pokud majiteli Poštovny nevadí kouření, tak ať změní svůj podnik v kuřácký, pokud ano, tak ať striktně trvá na tom, že uvnitř nikdo kouřit nebude. Jestliže je restaurace nekuřácká, ale jednomu z hostů bylo kouření dovoleno, je to porušení zákona.

Pan Zeman, který se tak rád ohání zájmy prostého lidu, dal ve skutečnosti najevo, že někteří z nás jsou si rovnější. Vysmál se svým hloupým voličům, kteří si myslí, že nyní jim začnou pečení holubi lítat sami do úst. Ve skutečnosti jim vzkázal, děkuji vám „lůzo“ za hlasy, ale teď Vám ukáži, kdo je pán. A co je nejhorší, veřejně pohrdl právem ve stylu, já jsem Miloš Zeman a pro mě zákony neplatí. Nejde o jednu vykouřenou cigaretu, ale o veřejnou aroganci vůči právním předpisům.

Majáles, to je starobylá studentská slavnost, která se v dobách dřívějších konala o filipojakubské noci, tedy na přelomu dubna a května. Jedná se o oslavu května – měsíce lásky a nesměla při něm chybět pořádná dávka studentské recese a to i pořádně provokativní. Symbolem této oslavy mládí je také vzpoura proti řádům, které nepřejí mládí a svobodě. Nelze se tedy divit, že diktátorům různých barev tato opovážlivost vadila. Krásně o tom píše Alois Jirásek v románu Filosofská historie. Studenti litomyšlského lycea v něm bojují několik let o povolení majálesu a nakonec jej v roce 1847 v éře metternichovského absolutismu oslaví i bez požehnání úřadů.

Majálesy vadili i komunistům, kteří je sice po únorovém puči zpočátku tolerovali a pokusili se je dostat po kontrolu. To se jim však nepovedlo a proto je v půlce padesátých let je zakázali úplně. Změna nastala s jistým uvolněním komunistického režimu v šedesátých letech a tak Prahou kráčel v roce 1965 opět majálesový průvod, který sledovalo na 150 tisíc diváků. Hesla nesena v průvodu byla ironická a některá na tehdejší dobu velmi odvážná, třeba „Za další růst zaměstnanců rektorátu!“, „Ať vzkvétá aparát Československého svazu mládeže - opora naší práce“ a dokonce též „Zdravíme všechny veřejné i tajné.“

Ovšem stalo s něco s čím soudruzi nepočítali, když studenti zvolili neplánovaně králem majálesu amerického beatnika Allena Ginsberga. Komunistický režim zareagoval, jak bylo v jeho zločinné povaze zvykem. Ginsberga pod hloupými záminkami zatkl a vyhostil z Československa, organizátoři majálesu byli podle rudých zvyků šikanováni a padly i tvrdé tresty včetně vyloučení ze studia.

V sedmdesátých a osmdesátých letech pak komunistický režim zakázal majálesy úplně. Aby se mladí lidé bavili podle svého bez dozoru strany, něco takového bylo nepřípustné.
V tom právě byla jedna z největších zrůdností komunistické sebranky, zasahovat lidem až do nejmenších detailů života, diktovat jim, jak se smí a nesmí bavit, co mohou číst, jakou hudbu mohou poslouchat atd. běda tomu, kdo vybočil z řady a chtěl se bavit po svém. Pak rudí sáhli k teroru, mlácení účastníků nepohodlných akcí, vyhazování z práce, ze škol a také věznění.

Jak málo stačí v rozzuření teplýho Semjona Gayínka!

Lži o údajných kvalitních potravinách za komunistů rozbíjí napadrť svědectví bývalého pracovníka zlínských jatek Jaromíra Merhauta. Kulinářské speciality v nich nevznikaly a pracovníci museli krást, aby uživili své rodiny.

Jaromír pracoval v mrazírnách a zlínských jatkách v letech 1979 – 1986 a to, co popisuje, se dá nazvat jedním slovem hrůza, přesněji dvěma slovy příšerná hrůza.

"Tak strategické zásoby zamraženého masa se po několika letech, v některých případech dokonce až po šesti, odesílaly do Vitany, kde se z nich vyráběla hotová jídla. Jenom ze Zlína tam posílali desítky tun masa ročně. Hovězí svíčková bývala za bolševika úzký profil a v masnách většinou nebyla k dostání. Není divu, když 90% produkce se vyváželo do SRN, za rok jen ze Zlína to bylo cca. 60-80 tun. Vepřová svíčková se v podstatě na pulty našich obchodů skoro vůbec nedostávala. Největší část se vyvezla, zbytek zůstal na místě, a skončil u kotlety s kostí jako přívěsek, u nasekaných kotlet coby medailonek."

Otřesná byla také výroba uzenin. K tomu Jaromír Merhaut vysvětluje. „Jeden zaměstnanec byl vyhrazen na zpracování tzv. vratek (= vrácené zplesnivělé uzeniny). To nejhorší se oškrabalo, ořízlo, a většina se vracela zpět k pomletí a přidání do uzenin. Měkké uzeniny se vařily a v pecích víceméně jen očoudily dýmem z pilin. O žádné uzení nešlo. Od potkanů ohryzaný kousky se jednoduše odřízly. Všechno se nacpávalo solí a dusičnany (sanitr) a dolívalo kýbly vody – do každého metráku suroviny na šunku nejmíň jeden. Pod černou vrstvou moravskýho uzenýho se ukryla kdejaká prošlá lhůta. Stačilo na nějaký ten den zaházet dusičnanem draselným, propíchat česnekovým extraktem, víc proudit, napatlat „asfaltem“. Trvanlivé salámy (selský, vysočina, poličan) se expedovaly jedenkrát týdně v pátek, čabajky a uherák pak čtyřikrát do roka, cca. 300 + 300 kilo na celý okres čtvrtletně.“

Já tedy považuji za normální brát si vzory z těch, kteří jsou úspěšní a v životě něco dokázali anebo se přičinili o to, aby život měl ten správný řád a nezvítězilo zlo nad dobrem. To je přece přirozené. Takže si například umím představit, že začneme stavět sochy a památníky ministerskému předsedovi úřednické vlády v roce 1920 Janu Černému, prvorepublikovým četníkům a dalším, kteří se zasloužili o potlačení komunistického puče v prosinci téhož roku.

Nevidím důvod, proč by se měli oslavovat komunisté Gottwald, Zápotocký a další podobní vrazi, zloději, flákači. Oba zmínění soudruzi nikdy pořádně nepracovali, mají na rukou krev nevinných lidí, a hlásali, že je možné vraždit a krást lidem majetky. Normální je respektovat úspěch a bohatství, a nikoliv hlásat nenávist vůči šikovným lidem a podněcovat jednu z nejhorších lidských vlastností, kterou je závist. „Podívej se, on má vilu, auto, jachtu, a co máš ty?“ Ale ani slovo o tom, že dotyčný si své bohatství zasloužil, a ten druhý se fláká a všechno prochlastá v hospodě.

Je proto smutné, že v Hodoníně mají dosud rudé sousoší prosincové stávky v roce 1920. Ten by měl zmizet a místo něj by měli hodonínští postavit památník vojenské jednotky Čs. armády, která tuto komunistickou vzpouru potlačila.