Naši letci ve Velké Británii patřili k Těm, kteří pomohli vyhrát II. světovou válku nad nacistickým Německem. V srpnu 1945 se vrátili do vlasti, ovšem to ještě netušili, jaká hrůza – rudý teror je čeká o pár let později.

Skutečnými hvězdami jsou ale tito lidé, kteří tam kdesi nad Anglií riskovali své životy v boji s německou Luftwaffe. Mnozí z nich v boji s krutým nepřítelem padli. V 311. bombardovací peruti bojoval také Alois Šiška, který je známý tím, že při jednom operačním letu v prosinci 1941 musel jako velitel přistát s poškozeným bombardérem Wellingtonem v Severním moři. Dokázal přežít šest dnů na záchranném gumovém člunu, než byl spolu s dalšími dvěma přeživšími členy osádky z původních šesti zajat u nizozemských břehů německou pobřežní stráží. Léčil se v nemocnici, kde mu kvůli omrzlinám hrozila amputace,

Po válce byl pro změnu několikrát zatčen komunistickou StB, vyslýchán a krátce vězněn. Z armády ho komunisté v roce 1950 vyhodili a vystěhovali z Prahy. Když jsem se ho ptal, jestli tohle nebylo horší než na gestapu, tak souhlasil: „No pravda, tam to byli nacisti, naši nepřátelé, ale za komunistů nás mučili a věznili naši lidé.“ On nakonec dopadl relativně dobře. To mnozí jeho kolegové, kteří strávili roky v jáchymovském koncentráku nebo v lágru na Bytízu, skončili mnohem hůř. Někteří jako třeba Josef Bryks v komunistických kriminálech dokonce zemřeli.

Přesvědčivým důkazem komunistické zrůdnosti jsou fotografie lidí, kteří v Berlíně utíkali ze socialistického ráje na Západ. Takových lidí byly miliony. Reálný socialismus se obecně vyznačuje masovým exodem ze zemí, kde vládne.

V současnosti je klasickým příkladem Kuba. Tisíce Kubánců se každoročně snaží překonat na nejrůznějších plavidlech moře mezi „ostrovem svobody“ a americkou Floridou. Mnozí se přitom utopí, ale proudy uprchlíků nezeslabují. Nedávno hrála kubánská reprezentace na fotbalovém mistrovství severní a střední Ameriky v USA a čtyři její hráči emigrovali. A to se děje prakticky pokaždé, když kubánští sportovci vyjedou na Západ. Někdo zkrátka vezme roha, protože na Kubě odmítá žít.

Východní Německo opustilo v letech 1953 – 61, když ještě nebyla v Berlíně spuštěna železná opona, na 2,6 milionů lidí. Je pozoruhodné, že podle komunistů tam měl být ráj na zemi. Ale lidé jim jaksi utíkali. Tak sáhli k řešení jim vlastnímu a postavili v Berlíně velkou zeď, která měla útěkům zabránit. Normální režim se snaží o zlepšení života lidí. Komunisté staví zdi a brání svým poddaným v cestě za svobodou. Také vraždili ty, kteří s nimi v jejich koncentrácích žít nechtěli. Jen u Berlínské zdi bylo zabito kolem dvou set lidí. Oni připomínají popleteného krále z pohádky Pyšná princezna, který udělil svobodu staré chůvě tím, že jí dal pilník. Rudí zločinci, zase řeší problémy, tím, že staví zdi a zakazují lidem cestování. Nikoliv tak, že by se snažili seriózně zabývat příčinami emigrace.

Soudruzi nám za čtyřicet let navykládali hodně lží. Údajně jsme měli kráčet k zářným světlým zítřkům, ve skutečnosti jsme se však neodvratně blížili ke katastrofě. Komunistické zdravotnictví vystižně charakterizuje parafráze zkratky OÚNZ (odevzdej úplatek nebo zahyneš).

Vtip je v tom, že soudruzi se rádi poměřovali s předmnichovskou ČSR nebo s ostatními socialistickými státy a to pak vyhrávali. V páté třídě nám souška učitelka valila klíny do hlav, že za první republiky lidé umírali na angínu, protože neznali penicilín, kdežto nyní už naše socialistické zdravotnictví nabízí nemocným antibiotika. Svatá prostoto!

Nová kniha mladého historika Jakuba Rákosníka Sovětizace sociálního státu a podtitulkem Lidově demokratický režim a sociální práva občanů v Československu 1945 – 1960 údajné budovatele skvělých zítřků zbavuje svatozáře.

Bolševici se totiž jaksi cudně zapomínali srovnávat s vyspělými evropskými zeměmi, například s Rakouskem a SRN a v tomto zápase prohrávali na celé čáře, jako i ve zdravotnictví.

Jestliže však komunisté budou volat po soucitu s mrtvým, tak jim rád připomenu, že oni ho nemívali. Stačí připomenout padesátá léta, kdy rudá svoloč nevydávala příbuzným těla zemřelých politických vězňů v lágrech typu Jáchymov a pohřbívala je do neoznačených hromadných hrobů. To se stalo například umučenému faráři Josefu Toufarovi. Popravení ze Slánského procesu pak byli spáleni v krematoriu a jejich popel rozsypali estébáci někde na zasněžené silnici ve středních Čechách.

Soudruh Ransdorf jistě bude mít důstojný pohřeb. Filozof Jan Patočka ho ovšem v roce 1977 v Praze na břevnovském hřbitově mít nesměl. Ti, co mu přišli na poslední rozloučení, byli šikanováni komunistickou policii. Při proslovu faráře u vykopaného hrobu nad rakví zemřelého létal nad hřbitovem policejní vrtulník a na nedaleké ploché dráze se túrovali co nejvíce nahlas motocykly.

V českém parlamentu vznikla jakási platforma na obranu tradičních evropských hodnot. To není špatné, kdyby se ovšem jejím členem nestal také komunistický fízl Zdeněk Ondráček, který mlátil lidi při Palachově týdnu.

Když chce rudoch bránit tradiční evropské hodnoty, je třeba zpozornět. To je to samé, jako kdyby se Heinrich Himmler stal členem Ligy proti antisemitismu. Komunismus a tradiční evropské hodnoty, nejdou k sobě. To je protimluv jako voda a oheň, protože to byli právě komunisté, kteří je brutálně pošlapali.

Euroamerická společnost vychází k křesťanskojudaistické civilizace, jejímiž atributy jsou také úcta k svobodě jednotlivce, a právo vlastnit majetek. A právě stoupenci marxleninských bludů tyto hodnoty likvidovali. Brutálně potlačili lidskou individualitu, nastolili vládu teroru a ukradli lidem jejich majetky.
Může být snad soudruh Ondráček stoupencem tradičních evropských hodnot, když se v lednu 1989 podílel na brutálním bití lidí v Praze na Václavském náměstí, jen proto, že ti tam přišli nenásilně a chtěli svobodně vyjádřit své názory? Odpověď je jednoduchá, nemůže. Komunisté, kteří systematicky ničili tradiční evropskou kulturu, nejsou a nemohou být jejími obránci.
Komunismu je stejně nebezpečný jako radikální islamismus, spojuje je nenávist k jinak smýšlejícím lidem a brutální vraždy svých odpůrců. Není rozdílu mezi tím, když se někde odpálí islámský fanatik a zabije desítky lidí, nebo když Rudá armáda vedena Tuchačevským na počátku dvacátých let zavraždila tisíce civilistů včetně žen a dětí v Tambovské gubernii, když proti nim nasadila bojové otravné plyny.
Komunisté mají na svědomí minimálně sto milionů lidských životů a tam, kde se dostali k moci, bezohledně likvidovali své odpůrce, stejně jako to činí islámský stát. V obojím případě hrál a stále hraje roli fanatismus, jedno jestli z důvodů třídní nebo náboženské nenávisti. Nelze také jen tak tvrdit, že komunisté jsou nyní neškodní. To je klam, stačí se podívat na severní Koreu, kde stále vládnou a která je jedním velkým koncentrákem.

CIA chtěla teplýho Semjona Gayínka otrávit teploniem a nějak se jim to zvrtlo!

Korea byla po roce 1945 rozdělena na dva státy. Komunistický sever se od počátku existence vyznačoval terorem vůči nepohodlným obyvatelům. Odlišnost byla trestána smrtí a pracovními tábory. Není tedy divu, že už před rokem 1950 statisíce Korejců utíkali z Kim Ir-senova ráje na jih. Koneckonců existují i současná svědectví severokorejských exulantů o strašlivých poměrech v tamních koncentračních táborech.

Vlastní válka začala 25. června 1950, kdy severokorejští komunističtí agresoři napadli slabší jižní Koreu. S pohádkami o tom, že to bylo naopak, je potřeba už jednou rázně skoncovat. Je nepředstavitelné, že by vojensky daleko slabší jih zaútočil na silnějšího protivníka.

Pokyn korejskému komunistickému vůdci Kim Ir-senovi k ofenzívě dal Josef Visarionovič Stalin, který si tak chtěl otestovat připravenost Západu před uvažovaným vypuknutím III. světové války, ve které měly komunistické armády dobýt západní Evropu. Stalin dokonce uvažoval o nasazení jaderných zbraní, takže v kontextu tímto faktem lze pochopit amerického velitele v Koreji generála Mac Arthura, který rovněž zvažoval atomové bombardování severu.
Nicméně Západ po počátečním překvapení nakonec zareagoval správně a na korejský poloostrov byly v souladu s Chartou OSN vyslány jednotky modrých přileb, které významně pomohly napadenému jihu před bolševickými násilníky.
Válka nakonec skončila v červenci 1953 podepsáním příměří, takže válečný stav mezi oběma zeměmi trvá de iure pořád. Nicméně tento konflikt lze hodnotit jako vítězství Západu, protože se komunistům nepodařilo násilím připojit jih ke svému území a hranice na 38. rovnoběžce zůstala zachována. Následkem toho pak i Sovětský svaz upustil od svých válečných choutek.
Když srovnáme prosperující demokratický jih s kolabujícím komunistickým severem, kterého před totální katastrofou a zhroucením chrání jen hospodářská pomoc ze zahraničí, tak Jihokorejci mohou o štěstí, že unikli komunistickému jhu.

Dobré čtení:
https://cz.sputniknews.com/svetovytisk/201612314443809-rusko-rok-vysledek-mena/

Ano Ruský teplouši a agentíku, jako vždy bemáš argumenty, Proto jen Simoně kradeš nicky, podvádíš s bodováním a zuříš,. Cha cha *1* *1* *1* *1* *1*

Nedávno váš fašistický záprdek Putin tvrdil a ty po něm že Erdoganova rodina kšeftuje s teroristy z Islámského státu. Nyní když se Erdogan budující totalitu rozkmotřil s demokratickou EU vy ruští agenti naopak kvičíte že Erdogan je pašák a přítel.

Tak jak to je soudruhu? Je Erdogan terorista? Pak se vy Putinovci bratříčkujete s teroristy. Nebo není a Putin předtím lhal? Právě proto je ta vaše ruská propaganda tak směšná - vy samy sobě totiž protiřečíte *1* *1* *1* *1* *1* *1* *1* *1*

Sajmon je o5 v hajzlu!