Přejít na výpis diskuzí
Proč se zrovna Francie stala terčem teroristických útoků
14.11.2015 | Dalibor Olšanský
252 příspěvků
-
Dejme rusofilům ruskou (ne)demokracii
Demokraté to v Rusku nemají jednoduché. Takové právo shromažďovací tam dostává pořádně na frak. Zkuste si třeba na moskevské radnici zažádat o povolení k demonstraci proti válce na Kavkaze. Jak doložila Petra Procházková v Lidových novinách, s protivládními protesty nemáte šanci.
Zdůvodnění zákazů, která v takových případech posílají moskevští proputinovští byrokratičtí ratlíci žadatelům, jsou vážně „originální". „Dotyční nepochopili cíle vládní politiky Ruské federace na Kavkaze," dozvíte od úředníků. Samozřejmě provládní demonstrace před gruzínskou ambasádou jsou povolovány jako na běžícím pásu.
To je dalším důkazem toho, že Rusko má ke standardní demokracii opravdu daleko. Je to stále obyčejná orientální despocie, kde cary a komunistické partajní šéfy nahradilo veličenstvo Putin.
Pro naše rusofily mám jedno řešení. Chovejme se k nim tak jak, jejich vzor - ruský medvěd jedná se svými odpůrci. Takže třeba demonstrace protiradarových aktivistů, kteří se podle všeho nechávají financovat ruskými tajnými službami, zakazujme, protože tato hloupá telátka vůbec neporozuměla vládní politice České republiky vůči našemu nejvýznamnějšímu spojenci USA.
A navíc, ti, kteří nepřejí svobodu druhým a defacto souhlasí s omezováním základních lidských práv jiných lidí, si ji sami nezaslouží. -
Proti Stalinovým gulagům je koncentrák Ravensbrück zotavovnou
Jsou to silná provokativní slova, ale vzhledem k tomu, že zazněla z povolaných úst, můžeme jim věřit. Němka Margarete-Buber Neumannová totiž na své kůži zažila bolševický gulag i nacistický koncentrák. Její příběh je důkazem toho, že netvor Josef Stalin myslel spojenectví se svým zločineckým druhem Adolfem Hitlerem vážně. Na druhé straně ale sovětský bolševický vůdce přezdívaný též v dávných lupičských dobách Koba dokázal něco co jistě nechtěl, vyléčil z rudých ideálů mnoho lidí.
Vzpomínky bývalé německé komunistky, které pod názvem Zajatkyní Stalina a Hitlera s podtitulem Svět v temnotě vydalo nedávno brněnské nakladatelství Barrister&Principal mají snad jednu jedinou chybu, v českém překladu vyšly příliš pozdě.
Greta Neumannová utekla do vysněného Sovětského svazu se svým mužem významným německým komunistickým funkcionářem Heinzem Neumannem v roce 1933 poté, co se v Německu dostali k moci nacisté. Místo toužebně očekávaného ráje je však čekal šok. Gretina manžela zatklo na jaře 1937 NKVD čili gestapo v sovětském provedení a na podzim téhož roku jej bolševici ve vykonstruovaném procesu odsoudili k trestu smrti a popravili. Paní Neumannová přišla na řadu na jaře v roce 1938, kdy ji zatkli a komunistická justice zcela bezdůvodně poslala na pět let do pracovního tábory, z nichž si dva roky odseděla v lágru v Karagandě. -
-
roce 1940 pak Stalin vydal Hitlerovi asi pět set Němců, převážně komunistů vězněných v gulazích. Nemůže být přesvědčivějšího důkazu, že sovětský vůdce to myslel se spojenectvím s nacistickým Německem vážně. On obětoval lidi, kteří věřili socialistické myšlence a v dobré víře hledali v Sovětském svazu záchranu, jenomže netušili, že jednomu zlu sice unikli, ale druhému se poddali dobrovolně a to s nimi ještě navíc naložilo takto hanebně.
Němci si převzali své občany na mostě v Brestu Litevském a většinou se zachovali velkoryse. Pochopili, že tito lidé jsou z komunistických snů nadosmrti vyléčeni (v drtivé většině oprávněně) a tak je poslali domů, s tím, že se jednou týdně musí hlásit na gestapu. To štěstí, ale bohužel jako vdova po komunistickém činiteli neměla paní Neumannová, která skončila v koncentračním táboře Ravensbrück.
A tam zažila další šok, všude mezi bloky bylo čisto, uklizeno a ve vězeňských barácích byly dokonce evropské splachovací záchody. Jejím prvním jídlem byl oběd a k němu sladká kaše s ovocem. Vězněné ženy pak ještě dostaly velký porci bílého chleba, kus salámu, asi pětadvacet gramů margarínu a lžíci sádla. V špinavém sovětském gulagu si o něčem takovém mohla nechat jen snít. Samozřejmě tohle bylo ještě na začátku války a později se i situace v Ravensbrücku zhoršovala. Navíc i tady byly vězenkyně terčem brutálních útoků surových dozorců, docházelo k masovému vyhlazování lidí, takže o procházku růžovým sadem samozřejmě nešlo.
-
-
Komunisty oběti drážních katastrof nezajímaly
Ráno na Štědrý den roku 1953 rychlík jedoucí z Prahy do Bratislavy narazil ve stanici Šakvice na Břeclavsku zezadu do osobního vlaku. Výsledkem bylo 103 mrtvých a více než osmdesát zraněných. Tehdejší noviny však několik dnů o tragédii mlčely. A mlčel i prezident Antonín Zápotocký zvaný též ušaté torpédo a předseda vlády Viliam Široký. To, že by se oba politici vypravili na místo neštěstí, tak to ani náhodou. Soudruh Zápotocký tenkrát na Hradě přijal korejské děti, ale české děti, sirotci po obětech obrovského neštěstí, ho tak jako Širokého nezajímaly. Tyto komunistické zrůdy se o této události nezmínily jediným slovem. Zranění a pozůstalí po zabitých bývali v takových případech odbiti maximálně směšně nízkým odškodným.
Nakonec, když už lidová šeptanda, nafoukla šakvickou katastrofu do obřích rozměrů, vyšel v novinách kdesi na stranách čtyři a dál o této tragédii maličký článeček. Komunisty lidské tragédie nezajímaly. Jim se totiž takové zprávy nehodily do jejich falešného obrazu o „nadšeném budování socialistické společnosti" a proto o takových záležitostech mlčeli. Bolševici se ve skutečnosti starostmi obyčejných lidí jenom propagandisticky oháněli, ale jinak se jimi nezabývali, protože ani nemuseli. Oni jako diktátoři lid k ničemu nepotřebovali a také pro něj nic nedělali. -
Litva zakázala komunistické symboly, následujme ji
Litevský parlament si zaslouží jedničku s hvězdičkou za to, že dal světu jasně najevo, že komunisté a nacisté jsou stejné zlo. My bychom měli Litevce následovat a rovněž říct, že ideologie, která ve světě zavraždila na sto milionů lidí, je zločinná a nemá místo ve slušné společnosti. Pravda, Rusové jsou vzteky bez sebe, ale to je tak jediné, co mohou dělat.
Poslanci této největší pobaltské republiky přijali zákon, který zakazuje používání vlajek, státních symbolů, řádů a uniforem nacistického Německa, SSSR a Litevské sovětské socialistické republiky. Výjimky tvoří pouze vyučování a vzpomínkové akce.
Litevci tvrdí, že toto rozhodnutí jim má pomoci v boji s levicovým a pravicovým extremismem.
Verdikt litevských zákonodárců vítám, protože je v souladu jak s morálkou, tak se zdravým rozumem. Sovětská komunistická nadvláda přinesl Pobaltí devastaci a úpadek. Statisíce Pobalťanů včetně žen a dětí byly deportovány v nelidských podmínkách do sibiřských gulagů, většina z nich mučení a kruté zacházení nepřežila. Bolševici systematicky likvidovali inteligenci a vůbec vzdělané vrstvy pobaltských zemí, včetně učitelů, právníků, lékařů a dalších. Je prokázaným a zadokumentovaným faktem, že vojáci Rudé armády při ústupu z Litvy v roce 1941 vyvraždili personál některých nemocnic, když předtím znásilnili zdravotní sestry. Bolševické moskevské stvůry se dokonce nestyděly vydávat oběti vlastního teroru v Pobaltí za důkazy nacistických válečných zločinů, ovšem ze lží už byly dávno usvědčeny.
Litva v souladu s historickou pravdou prohlásila, že období let 1939 až 1991, tedy nacistické a sovětské okupace, bylo jedním z nejtemnějších v jejich dějinách. A mezi nimi nebylo žádného rozdílu, obě okupační mocnosti usilovaly o likvidaci svobodného Pobaltí, jejichž země měly sloužit a defacto sloužily jako kolonie Sovětského svazu, který je systematicky hospodářsky vysával.