Zajímavé, díky...

Jeho první manželka Marie Bienenfeldová, kterou si vzal v roce 1919, byla Židovka, mezi Židy měl Peroutka spoustu přátel. Těžko tedy mohl být antisemitou. Kdo to o něm tvrdí, je lhář! Navíc psal ony sporné statě ještě před tím, než začala II. světová válka a holocaust. Hitler sice byl diktátorem, ale v té době ho okolí považovalo za autoritativního vůdce stejné úrovně, na jaké byli třeba Miklós Horthy nebo Francisco Franco.

Naopak komunistický zločinec a masový vrah Josef Stalin měl v roce 1939 na svědomí miliony lidských životů. A přesto tohoto netvora velebili podřadní komunističtí literáti v čele s Juliem Fučíkem, který se rozplýval nad úžasným životem v bolševickém ráji – Sovětském svazu. To, že tam už dříve minimálně deset milionů lidí zemřelo hladem, další miliony byly v gulazích a vražděni, mu jaksi nevadilo. Otevřeně tak kolaboroval s režimem, který byl v té době horší než nacistický.

Rusové se v Polsku chovali jak v dobyté zemi, rabovali, ale především zabíjeli, zatýkali a deportovali do gulagů hrdiny polského nekomunistického odboje ze Zemské armády. Násilím byla Polsku vnucena komunistická vláda, kterou nikdo nechtěl.

Proto také z Polska nemohly odejít sovětské ozbrojené síly. Sám Stalin varoval polské komunisty. „Vy teď máte takovou sílu, že když řeknete dva krát dva je šestnáct, tak vám to vaši protivníci odsouhlasí. Nicméně jakmile by se stáhla sovětská vojska, tak Vás postřílí jako koroptve.“

Ruští komunisté pokračovali v roce 1945 v Polsku v nacistické politice teroru. Důkazem tomu byly tzv. protipartyzánské akce oddílů hrdlořezů s NKVD. Proti polským nekomunistickým odbojářům sice rudý režim zpočátku nasazoval jednotky Polské armády, ale tyto akce končily fiaskem, protože polští vojáci odmítali bojovat v lesích proti svým krajanům. Tak do toho museli jít Rusové.

Den před koncertem poskytla Lisica rozhovor deníku „Komsomolskaja pravda“. Tady jsou vybrané ukázky z rozhovoru. Jsem muzikant, ne politik, takže mi lidé věří, když zaujímám občanskou pozici, protože na tom nemám žádný materiální zájem… Bojovala jsem, v tom, čemu se říká informační válka, na Twiteru, kdy jsem hájila pozici Doněcka, Donbasu, Novoruska, byla to jistá osvěta pro západní čtenáře. Narodila jsem se v Kyjevě, ale moje rodina pochází z Oděsy. V Doněcku, kromě přátel, nikoho nemám. Věděla jsem, co se stalo, ale musela jsem to vidět na vlastní oči: Rozbombardované domy, rozbitá okna, krátery, vše rozbité municí. Uviděla jsem však kromě toho i město neuvěřitelně krásné a dobře spravované, viděla jsem jak obyvatelé Doněcka mají rádi své město, je to skutečný patriotismus, láska ke své zemi, své vlasti, nikoli láska proti někomu, jak to vnímám na druhé straně. Budu zde jen týden, takže ze sebe nebudu dělat hrdinu, když zde lidé s tím žijí uř rok, a všechna má úcta a neuvěřitelný úžas patří síle ducha těchto lidí, kteří to prožívají, a přitom město kvete a je krásné. Je příjemné vidět tváře prostých občanů, kolik lidí se prochází s dětmi, je to prostě podivuhodné. V tento symbolický den hraji koncert-rekviem, zasvěcený památce obětí Velké vlastenecké války, ale je to také koncert, který je jistou zárukou budoucího vítězství, vždyť nám se podařilo zvítězit před fašismem před 70 lety, a teď se vše vrátilo zpět, něco jako jsou reloady ve filmu, když už se něco skončí a pak udělají nové pokračování. Zde také začalo pokračování, vše se vrátilo, je to strašné, že všechny ty historky, které mi vyprávěla maminka, jež jako dítě přežila okupaci, a babička, to vše se znovu odehrává dnes. Jsou zde děti, které už, stejně jako moje maminka, vědí, jak správně zatemnit okna a kam běžet při různém zvuku dopadající munice… Je strašné, že dříve to dělali dobyvatelé, agresoři, fašisti, a teď se tím zabývá vlastní národ, je to bratrovražedná válka – je strašné, jak lidi přivedli k takové nenávisti Hraji Rachmaninovův koncert, první část. Je to symbolický výběr, je to vzpomínka, důvod zamyslet se o obětech, o těch předcích, kteří nám dali možnost šťastně žít, abychom mohli sami rozhodovat o svém osudu… Hraji každý den, pro různé lidi, ale hrát zde, to je jako hrát pro členy vlastní rodiny, jako pro přátele, protože celý tento rok spoluprožívám s obyvateli Donbasu, jsou to teď moji rodáci.
Události 2. května 2014 v Oděse (Pozn. edit.: Např. zde), kdy lidi upálili zaživa, stejně jako svého času v Chatyni za války. V ten den jsme byli s dítětem a mužem ve Francii, dívali se na katedrálu v Chartres a pak jsem uviděla na Twitteru fotografie z Oděsy. Kolem mě tolik božské krásy, kostely postavené lidskýma rukama, a v tu samou chvíli lidé provedli takové zvěrstvo, kterého nejsou schopna ani zvířata. Jsou to lidé, kteří jsou schopni zabít své bratry, sestry, krajany kvůli jakési ideji… Tohle byl jeden z rozhodujících momentů, kdy jsem pochopila, že nemohu mlčet. A když jsem zaujala svoji občanskou pozici, pochopila jsem, že existuje cena, kterou za to budu muset zaplatit. Nazývají mě i obětí, je možno říci, že jsem i trpěla, bylo to těžké, ale mezinárodním skandálem se lidé zabývali, teď mám velmi mnoho příznivců. Například na YouTube mám 91 milionů posluchačů. A pokud by se alespoň jedno procento z nich zajímalo, co se ve skutečnosti stalo a proč šla Valentina se svou kůží na trh, když si mohla spokojeně užívat úspěšnou kariéru a hrát pro bohaté lidi na dobrých místech… Já však jedu do Doněcka, na svůj účet, nikdo mě neplatí a lidé mají koncert zadarmo. Nic od toho nečekám, žádné výhody. Naopak, až se vrátím, nevím, kdo mě tentokrát odmítne, kdo bude protestovat. Pro mě je ale návštěva Doněcka velmi důležitá.
Před několika dny, když mě obvinili z toho, že šířím kremelskou propagandu, požádala jsem je, aby o tom předložili alespoň jeden důkaz. Sarkasticky jsem řekla, že si beru popcorn, sedám si a čekám.

*11* *11* *11* *11* *12* *12* *12* *12* *11* *11* *11* *11* *12* *12* *12* *12* *11* *11* *11* *12* *12* *12* ..... kradák jako ty mi nebude diktovat ....

Připojení k Sovětskému svazu většina Rusínů odmítala, do Rudé armády se téměř nikdo nehlásil a tak do ní byli mladí muži verbováni násilím. To byl i Mondičův případ. Ten také přibližuje situaci Rusínů, kteří se rozhodli po maďarské okupaci v roce 1939 emigrovat do SSSR. Dopadli tragicky, Rusové je považovali za špiony, zavřeli do gulagů, kde jich tisíce zemřely. Mondičův kamarád dokonce popisuje situaci, když je vedli komunističtí dozorci na nádraží do transportu a najednou stráže zjistily, že dva muklové chybí. Vyřešily to jednoduše, na cestě potkaly nějaké dva dělníky, tak je nahnaly mezi vězně a deportovaly s nimi. Počty musely sedět, jinak by strážní sami skončili v gulagu. Tohle ovšem předčilo i nacistický teror.

Já jsem Mondičovy zápisky přečetl jedním dechem za několik hodin. Autor popisuje situaci na Podkarpatské Rusi krátce po příchodu Rudé armády a v podstatě vyvrací tézi o příchodu osvoboditelů. Tato někdejší součást Československa se stala nebezpečnou oblastí, ve které Rusové vraždili a přepadali místní obyvatelstvo, loupili, kradli a znásilňovali místní ženy.