Komunističtí lháři dnes vypráví pohádky o tom, že se za nich krást nemohlo, protože se komunisti báli o své posty a výhody. Omyl soudruzi vždyť to co vás spojovalo byla skutečnost, že každý na každého něco věděl. Za komunistů se u nás stavěl „kultůrák“. Na střechu byla plánovaná hliníková krytina. Z jednoho „kulturáku“ několik komunistů postavilo své vily a několik desítek komunistů mělo nové střechy. A hádejte z jakého materiálů? Každý věděl kdo to rozkradl, ale všichni mlčeli. Ti nekomunisti by nejspíš přišli o práci, děti by nemohly studovat na střední škole, vypadli by z pořadníku na auto, na které čekali již několik let. A komunisti museli držet pospolu, protože měli barák nebo jiné zboží, za které nikde nezaplatili a nemohli se vystavovat nebezpečí, že by po nich chtěl někdy někdo vidět stvrzenku o nákupu. A těch pár komunistů co nemělo prokazatelně nakradeno mělo přece děti a chtělo, aby se dostaly na atraktivní střední školy a potom možná na „vejšku“.

Celý komunistický režim byl prošpikován kriminalitou od nejnižšího stupně. V každé fabrice se kradlo. Například v pekárnách zaměstnanci rozkradli co mohli. Od surovin do potravin (jejich kvalita byla nízká díky kompletnímu rozkradení), přes vše co se v provozu spotřebovávalo, nářadí, součástky aj. Vzpomínáte na přísloví: Kdo nekrade, okrádá rodinu? Bylo zcela běžné vyrábět zboží pro komunisty zdarma a tak okrádat stát. V závodech vyrábějící nábytek by o tom mohl každý vyprávět. V rámci jiné zakázky se vyrobil nábytek pro komunisty do jejich nakradených bytů a domů. Samozřejmě za něj nezaplatili a náklady byly připsány k jiné zakázce.

Atraktivnost zaměstnání se posuzovala podle míry toho, co si člověk mohl nakrást nebo kde mohl dostat největší množství úplatků. Nejžádanějšími obory byly: řezník, zelinář, číšník, kuchař, lékař, automechanik aj. Atraktivnost práce se posuzovala podle toho, kolik si toho mohl člověk nakrást, nebo kolik času mu zbylo na melouchy (pro mladší ročníky: v práci se zdržet jen krátkou dobu a jít dělat na černo).

Rozkrádání na kterém si nakradl každý, nejen agenti StB a komunisti, byly bezesporu státní zakázky. U stavebních zakázek byl několikanásobně (!) rozkraden stavební materiál. I přesto že byly ČSN (československé státní normy), byl vymyšlen systém výjimek a odpisů „poškozeného“ materiálu a způsoby, kterými se normy nedodržovaly, říkalo se tomu změkčování norem.

Například když se rekonstruovala střecha nějakého objektu spotřebovalo se vždy několikanásobně materiálu než bylo potřeba. Tento stavební materiál byl jednoduše rozkraden. Ve státním podniku Avia byla norma na jeden automobil v průměru přes třicet tisíc kusů spojovacího materiálu, ale spotřebovalo se přes osmdesát tisíc kusů. Auta se měla lakovat v průměru s čtyřiceti kilo barev, ale spotřebovalo se sto kilo.

Za plnohodnotné kradení lze považovat také to co komunistický režim za kradení nepovažoval. Několikanásobně vyšší náklady spojené s katastrofální pracovní výkonností a kvalitou práce.

Díky všudypřítomnému kradení komunisté ovládali lidi. Pokud se člověk stal nepohodlným stačilo policii (za komunistů veřejné bezpečnosti), aby po něm chtěla předložit paragon za branku, kterou si postavil u chalupy. Tak vznikaly paradoxy, kdy kradli všichni, ale občas šel někdo sedět za pár cihel.

Simon je blbec a kuřbuřtík..hi..hi *2* *2* *2* *2*

Prakticky po celou dobu vlády komunistů získávala StB finančí prostředky z podvodů s pohonnými hmotami. Kauza LTO v devadesátých letech byla jen pokračováním letitých praktik StB jak píše novinářka Jana Lorencová. Ne nadarmo Chemapol, jedinou firmu oprávněnou k dovozu nafty, ovládl v roce 1992 agent StB Václav Junek a jeho společnost Proventa. Václav Junek byl přítel Václava Klause a utajený sponzor ČSSD, který poskytoval ČSSD pohonné hmoty zdarma. Po krachu Chemapolu jej kupuje člen KSČ a agent StB Andrej Babiš.

Kde se vzal miliardový majetek na podnikání StB/KGB struktur po r. 1989? Jednalo se o nakradený majetek. Kradli 40 let! Kriminalizovali všechny ty, kdo by na jejich zločiny jen ukázali. Důmyslnou třístupňovou cenzurou (předběžná, průběžná, následná) zamezili jakémukoliv prozrazení toho co tyto zločinné skupiny dělaly. A dnes vytvářejí dojem, že se tu méně kradlo. Jaká ďábelská lež! Kradlo se více! Když budou komunisti nesouhlasit, zeptejte se jich, zda je možné ukrást víc jak všechno!

Je lží tvrdit, že Únor 1948 se odehrál demokraticky a parlamentárně. S demokracií rozhodně nemá nic společného brutální nátlak na prezidenta Edvarda Beneše s výhružkami, že když neschválí demisi ministrů nekomunistických stran, poteč v ulicích, násilné obsazování sekretariátů nekomunistických stran, ilegální vyzbrojování Lidových milicí, a bránění vykonávání funkcí ministr ů ještě před přijetím demise prezidentem republiky. To bylo protiústavní, protože člen vlády zůstává v úřadě do přijetí demise hlavou státu.

Sáhl jsem také po knize brněnského spisovatele Čestmíra Jeřábka V zajetí stalinismu a tam je zajímavý zápis z 31. července 1952, kdy vláda vydala nařízení, podle kterého nikdo nesměl změnit místo bez souhlasu zaměstnavatele a pracovního úřadu. Inu novodobé komunistické nevolnictví. V listopadu dvaapadesátého roku zmizelo z volného trhu mléko a zásobování potravinami a spotřebním zbožím bylo celkově vůbec mizerné, a běžné byly výpadky elektrického proudu, tak to byla také Gottwaldova éra.

Čapisrál, to je legenda. *15*

Jdu si zdřímnout, teploušek Semjon Gayínek tu bude stejně smrdět až do rána, takže o nic nepřijdu!!!
Skript nechám zapnutej, ten ho, teplouše, taky rozzuří do běla!!! A votode!!!







YEAH !!!

Výbornou knihu Dějiny Ruska 20. století, kterou editoval profesor Andrej Zubov, čtu jedním dechem. A poválečný komunistický SSSR hodnotím takto. Byla to ještě větší hrůza, než jsem čekal a obyčejných Rusů je mně líto.

Je to vůbec nejlepší historická práce o Rusku, která u nás vyšla. Také se na ní podílely desítky špičkových ruských historiků. Líbí se mně, že dějiny této země přibližuje i na příbězích obyčejných lidí, což považuji za velkou přednost knihy. Ale celkové hodnocení si nechám na později, nyní k poválečnému období. Jedním slovem – tragédie. Byla to stalinská hrůzovláda, která na obyčejné Rusy nebrala žádný ohled a nutila je živořit v nelidských podmínkách.

Tak v roce 1952 napsal předseda kolchozu v tambovské gubernii Ivan Krjukov dopis šéfovi komunistů Stalinovi, v němž mimo jiné uvedl, že kolchozníci, placeni v naturáliích obilím, žijí v bídě. Když jim chtěl přilepšit, pozvali si ho na okresní výbor komunistické strany a tam mu pohrozili, že když neslní státní dodávky, půjde před soud. To, že státní dodávky byly nepřiměřeně vysoké, nikoho nezajímalo. Chudoba kolchozníků byla obrovská, tři až čtyři členy rodiny měli jedno zimní oblečení, děti 60% obyvatel nemohly chodit v zimě do školy, protože neměly v čem.

Nelze se tedy divit tomu, že v letech 1946 až 1947 vypukl v Sovětském svazu poválečný hladomor, při kterém zemřely na venkově asi dva miliony lidí. Jenomže předsedové kolchozů (zemědělských družstev), kteří chtěli pomoci hladovějícím rolníkům, byli odsuzováni soudy a posíláni do gulagů z