Nebaví mně reagovat na výmysly komunistických aparátčíků a také to nedělám. Nyní však učiním výjimku. Nedávno se do mě v rudém plátku Haló noviny už poněkolikáté opřel bývalý komentátor Jaroslav Kojzar neblahé paměti.

Polemizoval s mojí kritikou vůdce českých komunistů Vojtěcha Filipa za jeho výrok, že Sovětský svaz nikdy nikoho vojensky nenapadl. Stačí ovšem jenom jediný moment, který vyvrací tuto komunisty vytrvale opakovanou lež. A tou je sovětské napadení Finska na podzim 1939, za které byl tehdejší SSSR označen za agresora a vyloučen ze Společnosti národů.

Co se týče Polska, tak komunistický Sovětský svaz napadl tuto zemi 17. září 1939 bez vyhlášení války, čímž hrubě porušil mezinárodní právo, protože tato země v té době z právního hlediska stále existovala. Navíc Stalinovo Rusko udělalo cár papíru z rižského míru z roku 1921 a z polsko-sovětské smlouvy o neútočení z roku 1932, které garantovaly východní hranice Polska.

... moje drahá Simonka, tak krásně smrdící po chcankách, dostala záchvat a já vyjdu na prázdno. Hrom aby do toho praštil :)))

Bída většiny ve Stalinově říši
Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“
Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“
Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo....Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“

Je fakt, že Stalin si ve třicátých letech minulého století posteskl nad tím, že Rusko je zaostalé, a za svoji zaostalost v minulosti draze platilo. Ovšem jeho režim, který se zmocnil soukromého majetku, nemohl v dlouhodobé perspektivě uspět. Důkazem toho je kromě jiných Bělomořský kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Průplav dlouhý 227 kilometrů byl postaven za cenu tisíce mrtvých vězňů z gulagů za rekordních 22 měsíců, ovšem kvůli nízké hloubce 3-4 metrů jim nemohou proplouvat větší lodě, takže je skoro k ničemu.
Za komunistů do nás Rudé Právo cpalo horem dolem zkazky o údajných sovětských ekonomických úspěších. Ve skutečnosti však sovětské hospodářství po celou dobu trvání SSSR charakterizovala bída, chaos a trvalý nedostatek většiny druhů spotřebního zboží.
Nevýkonné zemědělství bylo příčinou opakovaných hladomorů, přičemž se nejednalo jenom o předválečné období. Ještě v šedesátých letech za Chruščova panoval v SSSR v některých oblastech hlad.

Jsem krásná, mladá slečna, maminka povídala. Ve škole to neviděli, sousedé také ne. Prý jsem šeredná, tlustá kráva, říkali. Nasaďte si brýle, říká jim maminka. To je moje krásná, mladá slečna. Jednou si vezme bohatého ženicha a pak uvidíte, Nány!

Rozpad Svazu sovětských socialistických republik v prosinci 1991 můžeme považovat za jednu nejšťastnějších událostí 20. století. Je děsivé a zločinné, že někteří zdejší proputinovští fanatici zašli tak daleko, že litují rozpadu této americkým prezidentem Ronaldem Reaganem trefně řečeno říše zla. De facto tak schvalují masové vraždy desítek milionů lidí, které má gangsterský bolševický režim na svědomí. Sovětský svaz také nebyl ničím než pokračovatelem agresivní ruské dobyvačné politiky.

Na jednu stranu se sovětští bolševici oháněli humanitou a lidskostí, jenomže v SSSR došlo k masovému vyvražďování lidí z třídních důvodů a daleko horším zločinům, než kterých se dopustili nacisté. Sovětský vůdce Stalin má na svědomí životy zhruba 20 – 25 milionů nevinných lidí, jak píše v knize Rusko plné křížů bývalý přední sovětský komunista Gorbačovovy éry Alexandr Jakovlev, který důkladně prostudoval i tajné sovětské archivy, takže jeho číslům můžeme věřit. Kromě komunistické Číny se žádná jiná země na světě v dějinách lidstva nedopustila tak otřesné genocidy na vlastním obyvatelstvu.

Stalinova hrůzovláda tak zavraždila víc obyvatel Sovětského svazu, než kolik jich údajně zahynulo za nacistické okupace. Dokonce někteří historici tvrdí, že údaje o 20 milionech sovětských obětí nacistické okupace jsou nadsazené, aby Stalin zakryl své vlastní zločiny. Bolševik a masový vrah Josef Stalin byl stejným a možná ještě horším zločincem než nacista Adolf Hitler! SSSR dále podněcoval pod rouškou tzv. národně osvobozeneckého boje mezinárodní terorismus a jeho vinou vznikly z bývalých kolonií tzv. nezávislé státy, které ovšem svoji nezávislost nezvládají a jsou zdrojem potíží. Viz Uganda, Sýrie, Somálsko a další.

U soudruha předsedy KSČM už nemůže nic překvapit, nicméně tato zcela drzá lež je hodně za hranicí. Je smutné, že někoho takového si naši poslanci zvolili za místopředsedu Poslanecké sněmovny.

V jednom rozhovoru pro Parlamentní listy šéf českých komunistů Vojtěch Filip prohlásil, že SSSR nikdy nikoho vojensky nenapadl. To, že náš vrchní soudruh je usvědčeným lhářem, je známou věcí. Už dříve mu redaktoři MF DNES dokázali, že jeho řečí o tom, že za komunistické vlády u nás nebyl nedostatek toaletního papíru, jsou pouhými výmysly a doložili to zprávou ze zasedání předsednictva ÚV KSČ, které se tímto problémem zabývalo.

Nyní si ovšem dovolil dost. To, co řekl, je tak nehorázným výmyslem, za který by měl být citelně potrestán. Kdyby někdo řekl, že hitlerovské Německo nikdy nikoho vojensky nenapadlo, ale bylo vyprovokováno k válečným akcím, asi by si vykoledoval přesun do psychiatrické léčebny. A soudruh Filip v podstatě řekl něco hodně podobného.

Komunistické Rusko (SSSR vznikl až v roce 1922) hned zkraje své existence začalo válku proti pobaltským republikám a Polsku, v tomto případě však nakonec bylo v roce 1920 chvála Bohu poraženo. Dále vojensky napadlo Ukrajinu, Gruzii a některé země ve střední Asii, které násilím opět připojilo ke své říši. Sovětský svaz v září 1939 jako spojenec hitlerovského Německa společně s ním napadl Polsko bez vyhlášení války. O něco později rovněž bez řádného vypovězení nepřátelství vojensky přepadl Finsko. To, že v obou případech navíc hrubě porušil mezinárodní právo, je jasné.

Stalin také nebyl žádným zásadním odpůrcem německého diktátora Adolfa Hitlera. Naopak jeho noc dlouhých nožů, kdy nechal odstranit potenciální konkurenty mezi nacistickými špičkami, Stalin ocenil. V záležitosti hodnocení paktu Molotov – Ribbentrop se Veber přiklonil k závěru německého historika J. W. Brügela, že se jednalo „o neotřesitelný cynismus, se kterým tehdy smlouvali dva gangsteři o osud zemí a národů, kterých se nikdo neptal na mínění.“ Není pravdou, jak se tvrdí, že Stalin chtěl pouze oddálit čas útoku Německa na Rusko. On se chtěl umocnit území šesti zemí Polska, Rumunska, Finska, Litvy, Lotyšska, a Estonska. Tuto kořist mu samozřejmě Velká Británie a Francie slíbit nemohly, nacisté s tím problém neměli. Koneckonců Stalin měl raději diktatury než demokracie, které pokládal za slabé.

Překvapivý a zatím nepříliš známý je fakt, že Stalin nabízel krátce po německém vpádu v červnu 1941 nacistickému vedení de facto kapitulaci a byl ochoten vzdát se rozsáhlých území Ukrajiny, Pobaltí, Běloruska, Bukoviny, Besarábie a Karélie ve prospěch Německa. Čili by mu vůbec nevadila repríza Brestlitevského míru z roku 1918, v jehož rámci se ruští bolševici vydali na milost a nemilost císařskému Německu. To potvrzuje i skutečnost, že s projevem k národům Sovětského svazu, ve kterém vyzval k razantnímu boji s okupanty, vystoupil Stalin až 3. července, tedy více než deset dnů po začátku války.

Vedení Sovětského svazu zachvátila po německém vpádu v červnu 1941 panika. Stalin byl po úvodních drtivých porážkách Rudé armády zoufalý, nabízel nacistům v podstatě kapitulaci a rozsáhlé územní ústupky.

Dobrých publikací o masovém vrahu gruzínského původu není nikdy dost. Ta z dílny bohužel už zesnulého Václava Vebera Rudý car s podtitulem Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924 – 1953 k nim bezesporu patří. Historik Jan Slavík vyznával tezi. „Rusko není třeba milovat ani nenávidět. Rusko je třeba studovat a znát.“ K poznání historie Ruska respektive Sovětského svazu výrazně přispívá kniha docenta Vebera, který patřil k největším českým odborníků na ruské dějiny.

Ten si všímá velkého rozporu mezi komunistickou teorii a praxi. Sovětský svaz se prohlašoval za stát dělníků a rolníků. Ve skutečnosti ovšem na tom byli sovětští pracující hůře než jejich kolegové v ostatních evropských zemích. Ti běžně bydleli ve chlévech a brali žebrácké platy. Za zmínku stojí citace z Dějin Ruska 20. století, dílu I., které editoval Andrej Zubov. „Dělník v Petrohradě si v roce 1913 mohl za průměrnou měsíční mzdu koupit 314 kg chleba, v roce 1932 jen 13 kg, masa v roce 1913 43 kg, ale v roce 1932 jen 7 kg, másla v roce 1913 18 kg, ale v roce 1932 jen 3 kg atd.“

Nutno dodat, že v Rusku byl teprve v letech 1935 – 36 zrušen přídělový systém na potraviny, tedy čtrnáct a patnáct let po skončení občanské války. To přesvědčivě dokazuje fakt, že Rusko životní úroveň většiny svých obyvatel za socialismu nezvýšilo. Dobře se v něm žilo jen úzké skupině komunistických papalášů. „Rusko odstranilo cara, ale nikoliv carismus,“ prohlásil T. G. Masaryk. Jak je ovšem patrné, v éře posledního ruského panovníka z dynastie Romanovců Mikuláše II. na tom byli dělníci lépe než za Stalina.

Vážení rozumní diskutující, děkuji Vám za spolupráci!!!
Je nádherný pocit vědět, že teplej proamrdólskej Semjon Gayínek zuří a reje držkou v zemi, Viďte???







YEAH !!!

Československá komunistická StB si nezadala s nacistickým gestapem. Obě instituce byly srovnatelnými zločineckými organizacemi, pověstné brutálním mučením vyšetřovaných. Je známou skutečností, že ve věznici v Uherském Hradišti se za působení estébáckého vyšetřovatele Aloise Grebeníčka, otce současného poslance za KSČM, pouštěl do vězňů elektrický proud a drtili se jim varlata.

Bývalý disident a historik Petr Placák podal trestní oznámení na bývalého estébáka Antonína Prchala, který jej v červnu 1989 zmlátil v křivoklátských lesích. Fandím mu a přeji si, aby komunistický zločinec skončil za mřížemi.