Vědomí říká: 1. Jsem sám a všechno, co existuje, jsem zase

jen já; z toho plyne, že jsem v sobě obsáhl prostor. 2. Měřím

plynoucí čas nehybným okamžikem přítomnosti, v němž jedině

si uvědomuji, že žiji; z toho plyne, že jsem mimo čas a 3. mimo

příčiny, neboť cítím, že jsem sám příčinou každého projevu

svého života.

Rozum vyjadřuje zákony nutnosti. Vědomí vyjadřuje podstatu

svobody.

Svoboda ničím neomezená je v lidském vědomí podstatou života.

Nutnost bez obsahu je lidský rozum s jeho třemi formami.

Svoboda je to, co je zkoumáno. Nutnost je to, co zkoumá.

Svoboda je obsah. Nutnost je forma.

Jen když rozdělíme tyto dva prameny poznání, které se k sobě

mají jako forma k obsahu, dostaneme samostatné, navzájem

se vylučující a nepoznatelné pojmy svobody a nutnosti.

Jen když je sloučíme, nabudeme jasné představy o životě

člověka. Mimo tyto dva pojmy, které se, jsou-li spojeny, vzájemně

podmiňují jako forma a obsah, není možná žádná představa

o životě.

Vše, co víme o lidském životě, je pouze jistý poměr svobody

k nutnosti, to jest vědomí k zákonům rozumu.

Vše, co víme o vnějším světě přírody, je pouze jistý poměr

přírodních sil k nutnosti nebo podstaty života k zákonům rozumu.

Síly života přírody leží mimo nás, my si je neuvědomujeme

a nazýváme je přitažlivostí, setrvačností, elektřinou, životní silou

a tak dále; avšak sílu lidského života si uvědomujeme a nazýváme

ji svobodou.

Ale právě tak jako sama o sobě nepostižitelná síla přitažlivosti,

kterou pociťuje každý člověk, je nám pochopitelná jen

potud, pokud známe zákony nutnosti, jimž podléhá (od prvního

poznatku, že všechna tělesa jsou těžká, až po zákon Newtonův),

právě tak sama o sobě nepostižitelná síla svobody, kterou

si uvědomuje každý člověk, je nám pochopitelná jen potud, pokud

známe zákony nutnosti, jimž podléhá (počínajíc tím, že

každý člověk je smrtelný, až po znalost nejsložitějších ekonomických

a historických zákonů).

Každý poznatek je pouze podřazení podstaty života zákonům

rozumu.

Svoboda člověka se liší od každé jiné síly tím, že si ji člověk

uvědomuje; avšak pro rozum se od žádné jiné síly neliší. Síly

přitažlivosti, elektřiny nebo chemické reakce se navzájem liší

jen tím, že je rozum různě definuje. Právě tak rozlišuje rozum

sílu lidské svobody od jiných přírodních sil jen podle definice,

kterou jí sám dává. Neboť svoboda bez nutnosti, to jest bez rozumových

zákonů, které ji definují, neliší se ničím od přitažlivosti

nebo tepla nebo síly vegetační – je pro rozum jen okamžikem,

jen nedefinovatelným pocitem života.

A jako nedefinovatelná podstata síly uvádějící v pohyb nebeská

tělesa, nedefinovatelná podstata síly tepla, elektřiny, síly

chemické slučivosti nebo síly životní je obsahem astronomie,

fyziky, chemie, botaniky, zoologie a tak dále, je podstata síly

svobody obsahem historiografie.

Ale tak jako předmětem každé

vědy je projev této neznámé podstaty života, kdežto sama tato

podstata může být pouze předmětem metafyziky – právě tak

projev síly lidské svobody v prostoru, čase a závislosti na příčinách

je předmětem dějepisu, kdežto svoboda sama je předmětem

metafyziky.

Ve vědách o živých organismech nazýváme všechno, co známe,

zákony nutnosti a to, co neznáme, životní silou. Životní síla

je pouze výraz pro neznámý zbytek toho, co víme o podstatě

života.

Právě tak je tomu v historiografii: to, co známe, nazýváme

zákony nutnosti, to, co neznáme, svobodou. Svoboda je v historiografii

pouze výraz pro neznámý zbytek toho, co víme o zákonech

lidského života.