Koncem ledna přijel Pierre do Moskvy a ubytoval se v zachovalém

křídle svého domu. Jel na návštěvu ke knížeti

Rastopčinovi a k některým známým, kteří se vrátili do Moskvy,

a tři dny poté se chystal odjet do Petrohradu. Všichni oslavovali

vítězství; ve městě vstávajícím z trosek vše kypělo životem.

Z Pierra měli všichni radost; všichni si přáli se s ním setkat

a vyptávali se ho na to, co viděl. Pierre cítil zvláštní přátelskou

náklonnost ke všem lidem, s nimiž se stýkal; ale mimoděk se

měl přede všemi na pozoru, aby se nějak nezavázal. Na všechny

otázky, které mu dávali, závažné nebo docela malicherné

(ptali se ho, kde bude bydlet, bude-li stavět, kdy jede do Petrohradu

a může-li jim vzít s sebou balíček), odpovídal: ano, možná,

myslím a tak podobně.

O Rostovových slyšel, že jsou v Kostromě, a na Natašu si

vzpomněl jen zřídkakdy. A když si na ni vzpomněl, pak to byla

jen příjemná vzpomínka na něco dávno minulého. Cítil se

osvobozen nejen od požadavků všedního života, nýbrž i od toho

citu, jímž se, jak se mu zdálo, nechal spoutat úmyslně.

Třetí den po svém příjezdu do Moskvy se dověděl od Drubeckých,

že kněžna Marja je v Moskvě. Pierre se v myšlenkách

často zabýval smrtí, utrpením a posledními dny knížete Andre-

je a teď se mu znovu jasně připomněly. Když se u oběda dověděl,

že je kněžna Marja v Moskvě a bydlí ve svém neshořelém

domě na Vozdvižence, rozjel se k ní ještě týž večer.

Cestou bez ustání myslel na knížete Andreje, na jejich vzájemné

přátelství, na různá setkání s ním, a zejména na to poslední

– v Borodině.

je a teď se mu znovu jasně připomněly. Když se u oběda dověděl,

že je kněžna Marja v Moskvě a bydlí ve svém neshořelém

domě na Vozdvižence, rozjel se k ní ještě týž večer.

Cestou bez ustání myslel na knížete Andreje, na jejich vzájemné

přátelství, na různá setkání s ním, a zejména na to poslední

– v Borodině.

Je možné, že by umřel v té zavilé náladě, kterou měl tenkrát?

Je možné, že by se mu před smrtí neodhalil smysl života? uvažoval.

Vzpomněl si na Karatajeva a na jeho smrt a bezděky začal

srovnávat ty dva lidi, tak rozdílné, a přece si tak podobné

tím, že je oba měl rád, i tím, že oba žili a oba zemřeli.

Ve velmi vážné náladě dojel Pierre k domu starého knížete.

Dům zůstal celý. Bylo na něm vidět stopy poškození, ale jeho

ráz byl týž. Pierrovi vyšel vstříc starý komorník s přísnou tváří,

jako by chtěl hostu dát najevo, že nepřítomnost starého knížete

nemění pořádek v domě, a oznámil mu, že kněžna ráčila odejít

do svých pokojů a že přijímá vždy v neděli.

„Ohlas mě; třeba mě přijmou,“ řekl mu Pierre.

„Prosím, pane,“ odpověděl komorník, „račte do galerie.“

Po chvíli za ním přišel sluha s Dessalesem. Dessales mu

kněžniným jménem vyřídil, že ho velmi ráda uvidí a že ho prosí,

aby jí prominul ten nedostatek obřadnosti a přišel za ní nahoru

do jejích pokojů.

V nizoučkém pokojíku osvětleném jedinou svíčkou seděla

kněžna a ještě kdosi v černých šatech. Pierre se pamatoval, že

kněžna měla vždy kolem sebe nějaké společnice, ale jaké to byly

společnice, to nevěděl a nevzpomínal si. To je jedna z nich,

„Měla jsem takovou radost, když jsem se dověděla, že jste se

zachránil. Byla to jediná radostná zpráva, kterou jsme za dlouhou

dobu dostaly.“ Kněžna se opět neklidně ohlédla na společnici

a chtěla něco říci, ale Pierre ji přerušil.

„Představte si, že jsem o něm nic nevěděl. Myslel jsem, že

padl. Všechno, co jsem se dověděl, dověděl jsem se od cizíc