lidí, z třetí ruky. Vím jen, že se dostal k Rostovům… Jaký to

osud!“

Pierre mluvil rychle a živě. Jednou pohlédl do tváře společnici,

uviděl její pozorný, laskavý a zvědavý pohled, který se na

něj upíral, a jak se to často při rozhovoru stává, nejasně pocítil,

že tato společnice v černých šatech je milé, dobré a sympatické

stvoření a že nebude jeho intimní rozmluvě s kněžnou Marjou

překážet.

Ale když řekl ta poslední slova o Rostovových, zmatek na

tváři kněžny Marji ještě vzrostl. Znovu přelétla očima z Pierra

na obličej dámy v černých šatech a řekla:

„Cožpak vy ji nepoznáváte?“

Pierre se ještě jednou podíval na bledou, jemnou tvář společnice

s černýma očima a zvláštními ústy. Z těch pozorných očí

na něho hledělo cosi blízkého, dávno zapomenutého a víc než

milého.

To není pravda, to snad není možné, pomyslel si. Ten přísný,

hubený, bledý a zestárlý obličej? To nemůže být ona. To je jen

vzpomínka. Ale v té chvíli kněžna Marja řekla: „Nataša“. A ten

obličej s pozornýma očima se s námahou, obtížně – jako když

se otvírají zrezavělé dveře – usmál a z těch otevřených dveří

najednou zavanulo na Pierra to dávno zapomenuté štěstí, na

něž už nemyslel, a zejména ne teď. Dýchlo na něj, obklopilo ho

ze všech stran a pohltilo jej. Když se usmála, nemohlo již být

pochyb: byla to Nataša a on ji miloval.

Hned v první chvíli prozradil jí, kněžně Marje a hlavně i sobě

tajemství, o němž sám nevěděl. Radostně, ale zároveň trpitelsky

a bolestně se začervenal. Chtěl své vzrušení skrýt. Ale

čím víc se o to snažil, tím jasněji – jasněji než otevřenými slovy

– říkal sobě, jí i kněžně Marje, že ji miluje.

Ne, to já jen tak, z překvapení, pomyslel si Pierre. Ale když

chtěl pokračovat v načaté rozmluvě s kněžnou Marjou, podíval

se znovu na Natašu a ještě tmavší červeň pokryla jeho tváře

a ještě silnější vzrušení, radost i strach ovládly jeho duši. Zapletl

se do vlastních slov a uprostřed řeči zmlkl.

Pierre nepoznal Natašu, protože naprosto nečekal, že ji tu

uvidí, a také proto, že od té doby, co ji neviděl, se velice změnila.

Zhubla a pobledla. Ale to nebylo to hlavní, proč nebylo

možné ji poznat: nemohl ji poznat, protože na té tváři, v těch

očích, v nichž dříve vždy zářil utajený úsměv životní radosti,

nebyl teď, když vešel a poprvé na ni pohlédl, ani stín úsměvu;

byly jen oči, pozorné, dobré a smutně tázavé.

Pierrův zmatek neuvedl Natašu do podobných rozpaků; způsobil

jí radost, která jí sotva znatelně vyzařovala z celého obličeje.

Přijela ke mně na návštěvu,“ řekla kněžna Marja. „Hrabě

s hraběnkou tu budou co nevidět. Hraběnka je v hrozném

stavu. Ale sama Nataša potřebovala navštívit lékaře. Násilím ji

přiměli, aby jela se mnou.“

Není rodiny, aby neměla své hoře,“ obrátil se Pierre k Nataše.

„Víte, bylo to právě ten den, co nás osvobodili. Viděl jsem

ho. Byl to skvělý chlapec!“

Nataša se na něj podívala a oči se jí místo odpovědi jen široce

rozevřely a jasněji zazářily.