Za dveřmi se ozval Dessalesův hlas tázající se, může-li se

Nikoluška přijít rozloučit.

„Ano, a to je všechno, všechno…,“ řekla Nataša. Rychle

vstala, a právě když Nikoluška vcházel, rozběhla se ke dveřím

krytým záclonou, narazila do nich hlavou, zasténala napůl z bolesti,

napůl ze žalu, a vyběhla z pokoje.

Pierre se díval na dveře, v nichž zmizela, a nechápal, proč

najednou zůstal sám na celém světě.

Kněžna Marja ho vytrhla z jeho roztržitého zamyšlení, upozorňujíc

ho na synovce, který vešel do pokoje.

Ve stavu zjihlého dojetí, v jakém Pierre právě byl, zapůsobila

na něj Nikoluškova tvář, podobná otci, tak, že chlapce políbil,

a spěšně vytáhnuv kapesník, odešel k oknu. Chtěl se s kněžnou

Marjou rozloučit, ale ona ho zadržela.

„Ne, my někdy s Natašou nespíme až do tří hodin; prosím

vás, poseďte s námi ještě. Dám prostřít k večeři. Jděte dolů, přijdeme

hned.“

Než Pierre vyšel z pokoje, řekla mu ještě:

„Takhle o něm mluvila poprvé.“

Pierra uvedli do velké osvětlené jídelny; za několik minut se

ozvaly kroky a kněžna s Natašou vešly do místnosti. Nataša

byla klidná, i když jí na tváři ustrnul strohý výraz bez úsměvu.

Všichni tři byli poněkud nesví, jak to obyčejně bývá po

vážném a důvěrném rozhovoru. Pokračovat v předešlé rozmluvě

není možné; mluvit o malichernostech je člověku trapné

a mlčet je nepříjemné, protože všichni chtějí hovořit a mlčením

jako by se přetvařovali. Mlčky přistoupili ke stolu. Lokajové

odsunuli a přisunuli židle. Pierre si rozložil ubrousek, a rozhodnut

přerušit mlčení, pohlédl na Natašu a na kněžnu Marju. Obě

zřejmě právě pojaly tentýž úmysl; oči jim zářily, jako by byly

se životem spokojené a dospěly k poznání, že kromě zármutku

existují i radosti.

„Pijete vodku, hrabě?“ zeptala se kněžna Marja a tato slova

naráz rozehnala stíny minulosti.

„Vyprávějte nám teď něco o sobě,“ vybídla Pierra, „povídají

se o vás učiněné divy.“

„Ano,“ odpověděl Pierre se svým mírně ironickým úsměvem,

který ho teď neopouštěl. „Dokonce i mně vyprávějí o takových

divech, že se mi o nich ani ve snu nezdálo. Pozvala mě

Marja Abramovna a všichni mi tam líčili, co se mi stalo nebo

mělo stát. Stěpan Stěpanyč mě také poučil, jak mám vyprávět.

Vůbec jsem si všiml, že být zajímavým člověkem je velmi pohodlné

(já jsem teď zajímavý člověk): všichni mě zvou a vypravují

mi o mně.“

Nataša se usmála a chtěla něco říci.

„Nám vypravovali,“ skočila jí do řeči kněžna Marja, „že jste

v Moskvě přišel o dva miliony. Je to pravda?“

„A přitom jsem teď třikrát bohatší než dřív,“ řekl Pierre.