Pierre vypravoval dál. Když mluvil o popravě, chtěl se vyhnout

různým podrobnostem; ale Nataša trvala na tom, aby nic

nevynechával.

Pierre začínal mluvit o Karatajevovi (vstal už od stolu

a přecházel po pokoji a Nataša ho provázela očima), ale tu se

zarazil.

„Ne, nedovedete si představit, čemu jsem se od toho negramotného

člověka, prosťáčka, naučil.“

„Jen to řekněte,“ pobídla ho Nataša. „Kde je teď?“

„Zabili ho skoro před mýma očima.“

A Pierre se jal vyprávět o posledních dnech jejich ústupu,

o Karatajevově nemoci (hlas se mu neustále chvěl) a o jeho

smrti.

Vykládal teď o svých dobrodružstvích tak, jak na ně ještě nevzpomínal.

Jako by ve všem, co prožil, viděl nový význam.

Teď, když to vyprávěl Nataše, pociťoval vzácnou rozkoš, jakou

dávají ženy, když poslouchají mužovo vyprávění – ne chytré

ženy, které se při poslouchání snaží zapamatovat, co se jim vypráví,

aby rozšířily svůj duševní obzor a při první příležitosti

vyprávění opakovaly, nebo se snaží je přizpůsobit své potřebě

a co nejdříve vyslovit moudré řeči vyrobené ve vlastním duševním

hospodářstvíčku; byla to rozkoš, kterou skýtají pravé ženy,

obdařené schopností vybírat a vpíjet do sebe všechno nejlepší

z mužova projevu. Nataša, aniž si to uvědomovala, byla vtělená

pozornost; neušlo jí ani slovo, ani záchvěv jeho hlasu, ani pohled,

ani cuknutí svalu v obličeji, ani pohyb. Chytala v letu slovo

ještě nevyslovené a ukládala je přímo do svého otevřeného

srdce, uhadujíc tajný smysl celého Pierrova přemýšlení.

Kněžna Marja rozuměla vyprávění a poslouchala je s účastí,

ale viděla teď něco jiného, co pohlcovalo všechnu její pozornost;

viděla možnost lásky a štěstí mezi Natašou a Pierrem.

A tato myšlenka, která ji napadla poprvé, naplňovala její duši

radostí.

Byly tři hodiny v noci. Lokajové se smutnými, přísnými obličeji

přicházeli měnit svíce, ale nikdo si jich nevšímal.

Pierre skončil vyprávění. Nataša se na něj dál upřeně a pozorně

dívala rozzářenýma, vzrušenýma očima, jako by se snažila

pochopit to ostatní, co možná neřekl. Pierre na ni tu a tam pohlédl

s ostýchavou, šťastnou rozpačitostí a přemýšlel, co by teď

řekl, aby převedl řeč na něco jiného. Kněžna Marja mlčela. Nikoho

ani nenapadlo, že jsou tři hodiny v noci a že je čas jít spát.

„Říká se: neštěstí, utrpení,“ začal znovu Pierre. „Ale kdyby

mi teď, v tuto chvíli někdo řekl: ,Chceš zůstat tím, čím jsi byl

před zajetím, nebo to všechno znovu prožít?‘, na mou duši, že

bych si vybral ještě jednou zajetí a koňské maso. Myslíme si,

že když nás něco vyšine z vyšlapané cestičky, je všemu konec;

ale zatím teprve tehdy začíná to nové a dobré. Dokud je život,

je i štěstí. Před námi je toho ještě mnoho, mnoho. Věřte mi to,“

řekl, obraceje se k Nataše.

„Ano, ano,“ odpovídala mu na něco zcela jiného. „Já bych

také nechtěla nic jiného než prožít to všechno znovu.“

Pierre se na ni pozorně zadíval.

„Ano, a nic jiného,“ opakovala.

„To není pravda, to není pravda!“ zvolal Pierre. „Já za to nemůžu,

že žiju a chci žít; a vy zrovna tak.“

Nataša najednou složila hlavu do rukou a rozplakala se.

„Co je ti, Natašo?“ ptala se kněžna Marja.

„To nic, to nic,“ a usmála se na Pierra závojem slz. „Sbohem,

je čas jít spát.“

Pierre vstal a rozloučil se.

Kněžna Marja s Natašou se jako obvykle sešly v ložnici. Mluvily

o tom, co vyprávěl Pierre. Kněžna Marja nevyslovila svůj

názor na Pierra. Nataša o něm také nemluvila.

„Tak dobrou noc, Marie,“ řekla. „Víš, často mám strach, že