o něm nemluvíme, jako bychom se bály, abychom něčím neurazily

své city, a tak na něj zapomínáme.“

Kněžna Marja ztěžka vzdychla a tím vzdechem přiznala, že

Nataša má pravdu; ale slovy svůj souhlas nevyjádřila.

„Cožpak je možné zapomenout?“

„Mně bylo tak dobře, že jsem to dnes mohla všechno vypovědět,

bylo to těžké a bolestné, ale bylo mi dobře. Moc dobře,“

opakovala Nataša. „Jsem přesvědčená, že ho určitě měl taky

rád. A proto jsem mu to pověděla… Nevadí to, že jsem mu to

pověděla?“ zeptala se náhle s uzarděním.

„Pierrovi? Ó ne! On je tak skvělý…,“ ujistila ji kněžna Marja.

„Víš, Marie,“ řekla najednou Nataša s šelmovským úsměvem,

jaký u ní kněžna Marja už dávno neviděla. „Je teď takový

čistý, hladký a svěží; jako by právě vystoupil z lázně – chápeš?

– Z morální lázně. Nemám pravdu?“

„Ano,“ odpověděla kněžna Marja, „mnoho získal.“

„Svrchníček má kratičký a ostříhané vlasy; úplně, úplně jako

z lázně… Tatínek jednou…“

„Chápu, že on (kníže Andrej) neměl nikoho tolik rád jako jeho,“

řekla kněžna Marja.

„Ano, a je docela jiný než on. Říká se, že muži jsou dobrými

přáteli, když je každý jiný. Asi je to pravda. Že se mu ničím nepodobá?“

„Ničím, ale je úžasný.“

„Tak dobrou noc,“ řekla Nataša.

A ten šelmovský úsměv jí dlouho zůstával na tváři, jako by

jej tam zapomněla.

Toho dne nemohl Pierre dlouho usnout; přecházel po pokoji

sem a tam a hned se mračil, přemýšleje o čemsi tíživém,

hned pokrčil rameny a trhl sebou, hned se zase šťastně usmál.

Myslel na knížete Andreje, na Natašu, na jejich lásku a střídavě

žárlil na minulost, vyčítal si to a zase si to odpouštěl. Bylo

už šest hodin ráno a on stále ještě chodil po pokoji.

No, co se dá dělat; když to jinak nejde… Co dělat? To znamená,

že to tak musí být, řekl si a rychle se svlékl a ulehl do

postele, šťastný a vzrušený, ale bez pochyb a nerozhodnosti.

Musím, ať je to sebepodivnější a ať je to štěstí sebenemožnější,

musím udělat všechno pro to, abychom se stali mužem a ženou,

řekl si.

Několik dní předtím se Pierre rozhodl, že v pátek odjede do

Petrohradu. Když se ráno, ve čtvrtek, probudil, přišel si k němu

Saveljič pro rozkazy k zabalení věcí na cestu.

Jak to, do Petrohradu? Co je s Petrohradem? Kdo je v Petrohradě?

zeptal se mimoděk sám sebe. Ach ano, kdysi dávno, ještě

předtím, než se to stalo, chystal jsem se z nějakého důvodu

do Petrohradu, vzpomněl si. Ale proč? Ostatně, možná že tam

pojedu. Jak je hodný a pozorný a jak si všechno pamatuje! pomyslel

si při pohledu na starou tvář Saveljičovu. A jaký má příjemný

úsměv! řekl si v duchu.

„Tak co, pořád ještě nechceš na svobodu, Saveljiči?“ zeptal

se ho.

„K čemu by mi byla svoboda, Vaše Jasnosti? Žili jsme za nebožtíka

hraběte, pánbůh mu dej lehké odpočinutí, a ani za vás

jsme žádnou křivdu nepocítili.“

„A co děti?“

„I děti budou žít dobře, Vaše Jasnosti; u takových pánů se dá

žít.“