Přijďte si s námi popovídat na slavnostní Fight Club #400
-
XV
-
Koncem ledna přijel Pierre do Moskvy a ubytoval se v zachovalém
křídle svého domu. Jel na návštěvu ke knížeti
Rastopčinovi a k některým známým, kteří se vrátili do Moskvy,
a tři dny poté se chystal odjet do Petrohradu. Všichni oslavovali
vítězství; ve městě vstávajícím z trosek vše kypělo životem.
-
Z Pierra měli všichni radost; všichni si přáli se s ním setkat
a vyptávali se ho na to, co viděl. Pierre cítil zvláštní přátelskou
náklonnost ke všem lidem, s nimiž se stýkal; ale mimoděk se
měl přede všemi na pozoru, aby se nějak nezavázal. Na všechny
otázky, které mu dávali, závažné nebo docela malicherné
(ptali se ho, kde bude bydlet, bude-li stavět, kdy jede do Petrohradu
a může-li jim vzít s sebou balíček), odpovídal: ano, možná,
myslím a tak podobně.
-
O Rostovových slyšel, že jsou v Kostromě, a na Natašu si
vzpomněl jen zřídkakdy. A když si na ni vzpomněl, pak to byla
jen příjemná vzpomínka na něco dávno minulého. Cítil se
osvobozen nejen od požadavků všedního života, nýbrž i od toho
citu, jímž se, jak se mu zdálo, nechal spoutat úmyslně.
Třetí den po svém příjezdu do Moskvy se dověděl od Drubeckých,
že kněžna Marja je v Moskvě. Pierre se v myšlenkách
často zabýval smrtí, utrpením a posledními dny knížete Andre-
-
je a teď se mu znovu jasně připomněly. Když se u oběda dověděl,
že je kněžna Marja v Moskvě a bydlí ve svém neshořelém
domě na Vozdvižence, rozjel se k ní ještě týž večer.
Cestou bez ustání myslel na knížete Andreje, na jejich vzájemné
přátelství, na různá setkání s ním, a zejména na to poslední
– v Borodině.
-
je a teď se mu znovu jasně připomněly. Když se u oběda dověděl,
že je kněžna Marja v Moskvě a bydlí ve svém neshořelém
domě na Vozdvižence, rozjel se k ní ještě týž večer.
Cestou bez ustání myslel na knížete Andreje, na jejich vzájemné
přátelství, na různá setkání s ním, a zejména na to poslední
– v Borodině.
-
Je možné, že by umřel v té zavilé náladě, kterou měl tenkrát?
Je možné, že by se mu před smrtí neodhalil smysl života? uvažoval.
Vzpomněl si na Karatajeva a na jeho smrt a bezděky začal
srovnávat ty dva lidi, tak rozdílné, a přece si tak podobné
tím, že je oba měl rád, i tím, že oba žili a oba zemřeli.
Ve velmi vážné náladě dojel Pierre k domu starého knížete.
-
Dům zůstal celý. Bylo na něm vidět stopy poškození, ale jeho
ráz byl týž. Pierrovi vyšel vstříc starý komorník s přísnou tváří,
jako by chtěl hostu dát najevo, že nepřítomnost starého knížete
nemění pořádek v domě, a oznámil mu, že kněžna ráčila odejít
do svých pokojů a že přijímá vždy v neděli.
„Ohlas mě; třeba mě přijmou,“ řekl mu Pierre.
„Prosím, pane,“ odpověděl komorník, „račte do galerie.“
-
Po chvíli za ním přišel sluha s Dessalesem. Dessales mu
kněžniným jménem vyřídil, že ho velmi ráda uvidí a že ho prosí,
aby jí prominul ten nedostatek obřadnosti a přišel za ní nahoru
do jejích pokojů.
V nizoučkém pokojíku osvětleném jedinou svíčkou seděla
kněžna a ještě kdosi v černých šatech. Pierre se pamatoval, že
kněžna měla vždy kolem sebe nějaké společnice, ale jaké to byly
společnice, to nevěděl a nevzpomínal si. To je jedna z nich,
-
„Měla jsem takovou radost, když jsem se dověděla, že jste se
zachránil. Byla to jediná radostná zpráva, kterou jsme za dlouhou
dobu dostaly.“ Kněžna se opět neklidně ohlédla na společnici
a chtěla něco říci, ale Pierre ji přerušil.
„Představte si, že jsem o něm nic nevěděl. Myslel jsem, že
padl. Všechno, co jsem se dověděl, dověděl jsem se od cizíc
-
lidí, z třetí ruky. Vím jen, že se dostal k Rostovům… Jaký to
osud!“
Pierre mluvil rychle a živě. Jednou pohlédl do tváře společnici,
uviděl její pozorný, laskavý a zvědavý pohled, který se na
něj upíral, a jak se to často při rozhovoru stává, nejasně pocítil,
-
že tato společnice v černých šatech je milé, dobré a sympatické
stvoření a že nebude jeho intimní rozmluvě s kněžnou Marjou
překážet.
Ale když řekl ta poslední slova o Rostovových, zmatek na
tváři kněžny Marji ještě vzrostl. Znovu přelétla očima z Pierra
na obličej dámy v černých šatech a řekla:
„Cožpak vy ji nepoznáváte?“
-
Pierre se ještě jednou podíval na bledou, jemnou tvář společnice
s černýma očima a zvláštními ústy. Z těch pozorných očí
na něho hledělo cosi blízkého, dávno zapomenutého a víc než
milého.
To není pravda, to snad není možné, pomyslel si. Ten přísný,
hubený, bledý a zestárlý obličej? To nemůže být ona. To je jen
-
vzpomínka. Ale v té chvíli kněžna Marja řekla: „Nataša“. A ten
obličej s pozornýma očima se s námahou, obtížně – jako když
se otvírají zrezavělé dveře – usmál a z těch otevřených dveří
najednou zavanulo na Pierra to dávno zapomenuté štěstí, na
něž už nemyslel, a zejména ne teď. Dýchlo na něj, obklopilo ho
ze všech stran a pohltilo jej. Když se usmála, nemohlo již být
pochyb: byla to Nataša a on ji miloval.
-
Hned v první chvíli prozradil jí, kněžně Marje a hlavně i sobě
tajemství, o němž sám nevěděl. Radostně, ale zároveň trpitelsky
a bolestně se začervenal. Chtěl své vzrušení skrýt. Ale
čím víc se o to snažil, tím jasněji – jasněji než otevřenými slovy
– říkal sobě, jí i kněžně Marje, že ji miluje.
Ne, to já jen tak, z překvapení, pomyslel si Pierre. Ale když
chtěl pokračovat v načaté rozmluvě s kněžnou Marjou, podíval
-
se znovu na Natašu a ještě tmavší červeň pokryla jeho tváře
a ještě silnější vzrušení, radost i strach ovládly jeho duši. Zapletl
se do vlastních slov a uprostřed řeči zmlkl.
Pierre nepoznal Natašu, protože naprosto nečekal, že ji tu
uvidí, a také proto, že od té doby, co ji neviděl, se velice změnila.
Zhubla a pobledla. Ale to nebylo to hlavní, proč nebylo
možné ji poznat: nemohl ji poznat, protože na té tváři, v těch
-
očích, v nichž dříve vždy zářil utajený úsměv životní radosti,
nebyl teď, když vešel a poprvé na ni pohlédl, ani stín úsměvu;
byly jen oči, pozorné, dobré a smutně tázavé.
Pierrův zmatek neuvedl Natašu do podobných rozpaků; způsobil
jí radost, která jí sotva znatelně vyzařovala z celého obličeje.
-
XVI
-
Přijela ke mně na návštěvu,“ řekla kněžna Marja. „Hrabě
s hraběnkou tu budou co nevidět. Hraběnka je v hrozném
stavu. Ale sama Nataša potřebovala navštívit lékaře. Násilím ji
přiměli, aby jela se mnou.“
-
Není rodiny, aby neměla své hoře,“ obrátil se Pierre k Nataše.
„Víte, bylo to právě ten den, co nás osvobodili. Viděl jsem
ho. Byl to skvělý chlapec!“
Nataša se na něj podívala a oči se jí místo odpovědi jen široce
rozevřely a jasněji zazářily.