Ačkoli ženiny dluhy a nutnost stavět změnily stav jeho jmění,

Pierre stále ještě mluvil o tom, že je třikrát bohatší.

„Co jsem získal nade všechnu pochybnost,“ pokračoval, „to

je svoboda,“ začal již vážně, ale rozmyslel si to, neboť si uvědomil,

že to je příliš egoistický předmět rozhovoru.

„A stavíte?“

„Ano, Saveljič chce.“

„Řekněte mi, vy jste nevěděl o hraběnčině smrti, když jste

zůstal v Moskvě?“ zeptala se kněžna Marja a hned se začervenala,

neboť se přistihla, že když navázala svou otázku na jeho

slova o svobodě, připisuje jim význam, jaký možná ani neměla.

„Ne,“ odpověděl Pierre, který zřejmě neshledával nic nevhodného

ve výkladu, který dala kněžna Marja jeho zmínce

o svobodě. „Dověděl jsem se o tom v Orlu a dovedete si asi

představit, jak mě to ohromilo. Nebyli jsme vzorní manželé,“

řekl rychle, pohlédl na Natašu a všiml si, že zvědavě čeká, jak se

vyjádří o své ženě. „Ale její smrt mě strašně překvapila. Když

se dva lidé hádají, jsou vinni vždy oba. A vlastní vina se stává

najednou hrozně těžkou před člověkem, jehož už není. A pak,

taková smrt bez přátel, bez útěchy. Je mi jí velmi, velmi líto,“

dodal a s uspokojením zpozoroval na Natašině tváři radostný

souhlas.

„Tak jste tedy zase svobodný muž a ženich,“ řekla kněžna

Marja. Pierre náhle krvavě zrudl a dlouho se snažil nedívat na

Natašu. Když se konečně odhodlal na ni pohlédnout, byla její

tvář chladná, přísná, a dokonce, jak se mu zdálo, pohrdavá.

„A je to pravda, že jste se setkal a mluvil s Napoleonem, jak

nám vyprávěli?“ ptala se dál kněžna Marja.

Pierre se zasmál.

„Ani jednou, nikdy. Vždycky si všichni myslí, že být v zajetí

znamená být na návštěvě u Napoleona. Nejenže jsem ho neviděl,

ale ani jsem o něm neslyšel. Byl jsem v mnohem horší společnosti.“

Večeře byla u konce a Pierre, jenž zprvu odmítal vypravovat

o svém zajetí, se ponenáhlu rozpovídal.

„Ale vy jste přece zůstal, abyste zabil Napoleona, že?“ zeptala

se ho Nataša a pousmála se. „Tenkrát jsem to uhodla,

když jsme vás potkali u Sucharevovy věže, pamatujete?“

Pierre přiznal, že je to pravda, a od této chvíle, veden postupně

otázkami kněžny Marji a hlavně Nataši, dal se do podrobného

líčení svých dobrodružství.

Zpočátku vyprávěl s mírnou ironií, s jakou se teď díval na lidi

a hlavně sám na sebe; ale potom, když dospěl k líčení hrůz

a utrpení, které viděl, dal se bezděčně unést a začal mluvit s potlačovaným

vzrušením člověka, jenž ve vzpomínkách prožívá

silné dojmy.

Kněžna Marja se s tichým úsměvem dívala střídavě na Pierra

a na Natašu. V celém tom vyprávění viděla jen Pierra a jeho

dobrotu. Nataša si opřela hlavu do dlaní a s tváří neustále se

měnící podle vyprávění sledovala Pierra, ani na okamžik z něj

nespouštěla oči a zřejmě s ním prožívala všecko, co vyprávěl.

Nejen její pohled, ale i její výkřiky a krátké otázky, které mu

dávala, dokazovaly Pierrovi, že z celého jeho vyprávění chápala

právě to, co chtěl říci. Bylo vidět, že chápala nejenom to, co

vyprávěl, nýbrž i to, co by byl chtěl, ale nemohl slovy vyjádřit.

O své příhodě s děckem a ženou, při jejichž obraně byl zatčen,

hovořil Pierre takto:

„Byl to strašný pohled, opuštěné děti, některé z nich v ohni…

Přede mnou vytáhli dítě… ženy, z nichž stahovali věci

a vytrhávali jim náušnice…“

Pierre se začervenal a upadl do rozpaků.

„Vtom přijela hlídka a sebrala všechny muže, kteří neloupili.

Mě taky.“

„Vy jistě nepovídáte všechno; vy jste asi něco udělal,“ skočila

mu Nataša do řeči a na chvíli se odmlčela, „něco dobrého.“

Pierre vypravoval dál. Když mluvil o popravě, chtěl se vyhnout

různým podrobnostem; ale Nataša trvala na tom, aby nic

nevynechával.

Pierre začínal mluvit o Karatajevovi (vstal už od stolu

a přecházel po pokoji a Nataša ho provázela očima), ale tu se

zarazil.

„Ne, nedovedete si představit, čemu jsem se od toho negramotného

člověka, prosťáčka, naučil.“

„Jen to řekněte,“ pobídla ho Nataša. „Kde je teď?“

„Zabili ho skoro před mýma očima.“

A Pierre se jal vyprávět o posledních dnech jejich ústupu,

o Karatajevově nemoci (hlas se mu neustále chvěl) a o jeho

smrti.

Vykládal teď o svých dobrodružstvích tak, jak na ně ještě nevzpomínal.

Jako by ve všem, co prožil, viděl nový význam.

Teď, když to vyprávěl Nataše, pociťoval vzácnou rozkoš, jakou

dávají ženy, když poslouchají mužovo vyprávění – ne chytré

ženy, které se při poslouchání snaží zapamatovat, co se jim vypráví,

aby rozšířily svůj duševní obzor a při první příležitosti

vyprávění opakovaly, nebo se snaží je přizpůsobit své potřebě

a co nejdříve vyslovit moudré řeči vyrobené ve vlastním duševním

hospodářstvíčku; byla to rozkoš, kterou skýtají pravé ženy,

obdařené schopností vybírat a vpíjet do sebe všechno nejlepší

z mužova projevu. Nataša, aniž si to uvědomovala, byla vtělená

pozornost; neušlo jí ani slovo, ani záchvěv jeho hlasu, ani pohled,

ani cuknutí svalu v obličeji, ani pohyb. Chytala v letu slovo

ještě nevyslovené a ukládala je přímo do svého otevřeného

srdce, uhadujíc tajný smysl celého Pierrova přemýšlení.

Kněžna Marja rozuměla vyprávění a poslouchala je s účastí,

ale viděla teď něco jiného, co pohlcovalo všechnu její pozornost;

viděla možnost lásky a štěstí mezi Natašou a Pierrem.

A tato myšlenka, která ji napadla poprvé, naplňovala její duši

radostí.

Byly tři hodiny v noci. Lokajové se smutnými, přísnými obličeji

přicházeli měnit svíce, ale nikdo si jich nevšímal.

Pierre skončil vyprávění. Nataša se na něj dál upřeně a pozorně

dívala rozzářenýma, vzrušenýma očima, jako by se snažila

pochopit to ostatní, co možná neřekl. Pierre na ni tu a tam pohlédl

s ostýchavou, šťastnou rozpačitostí a přemýšlel, co by teď

řekl, aby převedl řeč na něco jiného. Kněžna Marja mlčela. Nikoho

ani nenapadlo, že jsou tři hodiny v noci a že je čas jít spát.

„Říká se: neštěstí, utrpení,“ začal znovu Pierre. „Ale kdyby

mi teď, v tuto chvíli někdo řekl: ,Chceš zůstat tím, čím jsi byl

před zajetím, nebo to všechno znovu prožít?‘, na mou duši, že

bych si vybral ještě jednou zajetí a koňské maso. Myslíme si,

že když nás něco vyšine z vyšlapané cestičky, je všemu konec;

ale zatím teprve tehdy začíná to nové a dobré. Dokud je život,

je i štěstí. Před námi je toho ještě mnoho, mnoho. Věřte mi to,“

řekl, obraceje se k Nataše.

„Ano, ano,“ odpovídala mu na něco zcela jiného. „Já bych

také nechtěla nic jiného než prožít to všechno znovu.“

Pierre se na ni pozorně zadíval.

„Ano, a nic jiného,“ opakovala.

„To není pravda, to není pravda!“ zvolal Pierre. „Já za to nemůžu,

že žiju a chci žít; a vy zrovna tak.“

Nataša najednou složila hlavu do rukou a rozplakala se.

„Co je ti, Natašo?“ ptala se kněžna Marja.

„To nic, to nic,“ a usmála se na Pierra závojem slz. „Sbohem,

je čas jít spát.“

Pierre vstal a rozloučil se.

Kněžna Marja s Natašou se jako obvykle sešly v ložnici. Mluvily

o tom, co vyprávěl Pierre. Kněžna Marja nevyslovila svůj

názor na Pierra. Nataša o něm také nemluvila.

„Tak dobrou noc, Marie,“ řekla. „Víš, často mám strach, že