na tento dům, k večeru už měli všechno prohovořeno a rozmluva

neustále klouzala z jedné bezvýznamné věci na druhou

a často vázla. Pierre seděl tentokrát tak dlouho do noci, že si

kněžna Marja s Natašou mezi sebou vyměňovaly pohledy a čekaly

zřejmě na to, až konečně odejde. Pierre to viděl, ale nemohl

odejít. Bylo mu těžko a trapně, ale seděl dál, protože se

nemohl zvednout a odejít.

Když kněžna Marja viděla, že to hned tak neskončí, vstala

první, vymluvila se na migrénu a začala se loučit.

„Tak vy tedy zítra jedete do Petrohradu?“ zeptala se.

„Ne, nejedu,“ řekl Pierre udiveně, jako by ho to urazilo.

„Ach tak, do Petrohradu? Zítra; ale neloučím se. Přijedu se zeptat,

co vám tam mám vyřídit.“ Stál před kněžnou Marjou celý

zardělý a neodcházel.

Nataša mu podala ruku a vyšla z pokoje. Kněžna Marja naopak,

místo aby odešla, usedla znovu do křesla a svýma zářivýma,

hlubokýma očima se na něj přísně a zkoumavě zadívala.

Únava, kterou předtím patrně cítila, ji docela přešla. Těžce

a dlouze vzdychla, jako by se chystala k delšímu rozhovoru.

Sotva se Nataša vzdálila, zmizela všechna Pierrova rozpačitost

a stísněnost a vystřídala je vzrušená nálada. Rychle si přisunul

křeslo až ke kněžně Marje.

„Chtěl jsem s vámi mluvit,“ začal, odpovídaje na její pohled

jako na slova. „Kněžno, pomozte mi. Co mám dělat? Mohu mít

naději? Kněžno, má milá, vyslechněte mě. Všechno vím. Vím,

že jí nejsem hoden; vím, že se teď o tom nedá mluvit. Ale chci

jí být bratrem. Ne, to… nechci, nemohu…“

Zarazil se a přejel si tvář a oči rukama.

„To je tak,“ pokračoval a ze všech sil se namáhal mluvit souvisle.

„Nevím, odkdy ji miluji. Ale miloval jsem vždycky jen ji,

jen ji celý svůj život, a mám ji tak rád, že si bez ní nedovedu ži-

vot představit. Neodvažuji se teď požádat o její ruku; ale pomyšlení,

že by možná mohla být mou a že propasu tu možnost…

tu možnost… je to hrozné. Povězte mi, mohu doufat?

Řekněte mi, co mám dělat? Milá kněžno,“ dodal, a když neodpovídala,

dotkl se po chvíli její ruky.

„Přemýšlím o tom, co jste mi řekl,“ pravila kněžna Marja.

„Něco vám řeknu. Máte pravdu, že mluvit s ní teď o lásce…“

Kněžna se odmlčela. Chtěla říci, „mluvit s ní teď o lásce je

nemožné“, ale zarazila se, poněvadž už třetí den viděla na Nataše,

najednou celé změněné, že by se nejen neurazila, kdyby jí

Pierre vyznal lásku, ale že touží jen po tom.

„Mluvit s ní teď… není možné,“ řekla přesto.

„Ale co mám dělat?“

„Nechte to na mně,“ rozhodla kněžna Marja. „Já vím…“

Pierre se jí díval do očí.

„No… no…?“ pobídl ji nedočkavě.

„Vím, že vás má… že vás bude mít ráda,“ opravila se kněžna

Marja.

Nestačila to ani doříci, když Pierre vyskočil a s polekanou

tváří ji chytil za ruku.

„Z čeho tak soudíte? Myslíte, že mohu doufat? Myslíte?!“

„Ano, myslím,“ odpověděla kněžna Marja s úsměvem. „Napište

rodičům. A nechte to na mně. Povím jí o tom, až to bude

možné. Měla bych z toho radost. A srdce mi říká, že se to stane.“

„Ne, to není možné! Já jsem tak šťastný! Ale to není možné…

Já jsem tak šťastný! Ne, to není možné!“ mluvil Pierre

překotně, líbaje kněžně Marje ruce.

„Jeďte do Petrohradu; to bude lepší. Já vám napíšu,“ řekla

kněžna.

„Do Petrohradu? Jet? Dobrá, tak pojedu. Ale mohu k vám

zítra přijet?“

Nazítří se přijel Pierre rozloučit. Nataša již nebyla tak vzrušená

jako v minulých dnech; ale tentokrát, když jí Pierre pohlédl

do očí, cítil, že se ztrácí, že není už on ani ona, že je pouze

jediný pocit štěstí. Je to možné? Ne, to není možné, říkal si při

každém jejím pohledu, pohybu nebo slově, jež naplňovaly jeho

duši radostí.

Když se s ní loučil a uchopil její jemnou hubenou ruku, podržel

ji ve své bezděky o trochu déle.

„Je možné, že tahle ruka, ta tvář, ty oči, celý ten mně cizí

poklad ženské krásy, že to vše bude jednou navěky mé, že na

to budu zvyklý, jako jsem sám na sebe? Ne, to není možné…!“

„Sbohem, hrabě,“ řekla mu nahlas. „Budu na vás čekat,“ dodala

šeptem.

A tato prostá slova a pohled a výraz obličeje, jimiž je doprovodila,

byly pro Pierra po celé dva měsíce předmětem nevyčerpatelných

vzpomínek, dohadů a šťastných snů. Budu na vás čekat…

Ano, ano, jak to řekla? Ano, budu na vás čekat. Ach, jak

jsem šťastný! Čím to jen je, že jsem tak šťastný! říkal si Pierre.

V Pierrově nitru se dělo něco zcela jiného, než se v něm dělo

za podobných okolností, když se ucházel o Hélène.

Neopakoval si jako tehdy s bolestným studem slova, která

řekl, neříkal si: Ach, proč jsem neřekl tohleto a proč, proč jen

jsem řekl to ,je vous aime‘?1) Teď si naopak opakoval každé

slovo její i své a představoval si přitom každou podrobnost její

tváře a úsměvu a nic nechtěl ubrat ani přidat: přál si to jen

opakovat. Neměl teď ani stín pochybností o tom, je-li to, co

činí, dobré nebo špatné. Napadala ho občas jen jediná pochybnost.

Není to snad všechno jen sen? Nezmýlila se kněžna

Marja? Nejsem příliš pyšný a domýšlivý? Já jí věřím; ale ona

to jednou – a stát se to musí – řekne Nataše a ta se usměje

a odpoví: To je divné! Jistě se zmýlil. Cožpak on neví, že je

jen člověk, obyčejný člověk, kdežto já… Já jsem docela něco

jiného, vyššího.

 Jiná pochybnost Pierra netrápila. Plány si teď také žádné nedělal.

Jeho budoucí štěstí se mu zdálo tak nepravděpodobné, že

kdyby se uskutečnilo, nic víc by už nemohlo být. Všechno by

skončilo.

Zmocnilo se ho radostné, neočekávané poblouznění, o němž

si sám nemyslel, že by ho byl schopen. Zdálo se mu, že jediným

smyslem života nejen jeho, nýbrž i celého světa je jen jeho

láska a možnost její lásky k němu. Někdy se mu zdálo, že se

všichni lidé starají jen o jedinou věc – o jeho budoucí štěstí.

Jindy měl dojem, že mají všichni stejnou radost jako on, jenomže

se ji snaží skrýt a tvářit se, jako by měli na starosti jiné

věci. V každém slově, v každém pohybu viděl narážku na své

štěstí. Často překvapoval lidi, kteří se s ním stýkali, svými významnými,

šťastnými pohledy a úsměvy vyjadřujícími tajné

spiklenectví. A když si někdy uvědomil, že lidé mohou o jeho

štěstí nevědět, litoval je z celého srdce a pociťoval touhu nějak

jim vysvětlit, že všechno, čím se zabývají, jsou úplné nesmysly

a malichernosti, které nestojí za to.