Když mu nabízeli, aby šel sloužit, nebo když diskutovali

o nějakých veřejných státních záležitostech nebo o válce s přesvědčením,

že na takovém nebo onakém výsledku událostí závisí

štěstí všech lidí, poslouchal je s mírným, soucitným úsměvem

a překvapoval své společníky podivnými poznámkami.

Ale všechny lidi, jak ty, o nichž se domníval, že chápou skutečný

smysl života, to jest jeho cit, tak i ty nešťastníky, kteří jej

patrně nechápali – všechny lidi viděl Pierre v té době v tak jasném

světle citu v něm planoucího, že ať se setkal s kýmkoli,

ihned, bez nejmenší námahy v něm rozpoznal všechno, co

v něm bylo dobrého a hodného lásky.

Když prohlížel věci a papíry své nebožky ženy, nepociťoval

k její památce nic než soucit, že neznala to štěstí, které teď

poznal on. Kníže Vasilij, který byl nyní obzvlášť hrdý, poněvadž

dostal nové místo a hvězdu, jevil se mu jako dojemný,

dobrý a politováníhodný stařeček.

Pierre si později často vzpomínal na tuto dobu svého šťastného

poblouznění. Všechny soudy o lidech a věcech, které si

učinil v této době, zůstaly pro něj navždy v platnosti. Nejenže

se jich později nezřekl, ale naopak, při vnitřních pochybnostech

a rozporech se vždy utíkal k názoru, ke kterému

dospěl v době milostného opojení a tento názor se vždy

osvědčil.

Možná, myslíval si, že jsem tehdy lidem připadal divný

a směšný. Ale já jsem nebyl tak poblázněný, jak se zdálo. Naopak

jsem tenkrát byl rozumnější a bystřejší než kdy jindy a rozuměl

jsem všemu, čemu je nutno v životě rozumět… byl jsem

šťastný.

Pierrovo poblouznění záleželo v tom, že nehledal jako dříve

osobní důvody, které nazýval lidskými ctnostmi, k tomu, aby

lidi miloval; jeho srdce přetékalo láskou a on miloval lidi bezdůvodně

– a teprve dodatečně nacházel důvody, pro které byli

hodni lásky.

Hned ten večer, kdy Nataša po Pierrově odjezdu řekla s radostným

a posměšným úsměvem kněžně Marje, že je, jako

by vyšel z lázně, a že má i takový krátký kabátek a je ostříhaný,

hned v té chvíli se probudilo v její duši cosi, o čem sama

nevěděla, cosi zasutého, ale nepřemožitelného.

Všechno – obličej, chůze, pohled, hlas – všechno se na ní náhle

změnilo. Aniž se toho sama nadála, síla života a naděje na

štěstí vypluly na povrch a žádaly ukojení. Hned od toho prvního

večera Nataša jako by zapomněla, co prožila. Od té doby si

ani jednou nepostěžovala na svůj osud, nepromluvila slovo

o minulosti a nebála se již dělat veselé plány do budoucnosti.

Mluvila o Pierrovi málo, ale když se o něm zmínila kněžna

Marja, v očích se jí zažehl dávno pohaslý třpyt a rty jí zvlnil

zvláštní úsměv.

Změna, která se s ní udála, kněžnu Marju nejprve překvapila;

ale když pochopila její příčinu, rozhořčilo ji to. Je možné,

že by tak málo byla milovala bratra, že na něho mohla tak brzy

zapomenout? uvažovala kněžna Marja, přemýšlejíc o Natašině

proměně. Ale když byla s Natašou, nezlobila se na ni a nic jí

nevyčítala. Životní síla, která se v Nataše probudila, byla zřejmě

tak nezkrotná a tak neočekávaná i pro ni samu, že v její

přítomnosti kněžna Marja cítila, že nemá právo dělat jí výčitky

ani v duchu.

Nataša se oddala novému citu tak plně a upřímně, že se ani

nesnažila skrývat, že už není zarmoucená, nýbrž veselá a plná

radosti.

Když se kněžna Marja po svém nočním rozhovoru s Pierrem

vrátila do svého pokoje, čekala na ni Nataša na prahu.

„Řekl to? Ano? Řekl ti to?“ opakovala. A na tváři se jí usídlil

radostný výraz, který však zároveň vzbuzoval soucit a prosil za

odpuštění pro tu radost.

„Chtěla jsem poslouchat u dveří; ale věděla jsem, že mi to

povíš.“

I když kněžna Marja chápala pohled, jakým se na ni dívala

Nataša, i když ji dojímal a i když v ní její vzrušení vzbuzovalo

soucit, přece ji v první chvíli Natašina slova urazila. Vzpomněla

si na bratra, na jeho lásku.

Ale co se dá dělat! Ona nemůže jinak, pomyslela si a se

smutným a poněkud upjatým výrazem opakovala Nataše vše,

co jí řekl Pierre. Když uslyšela, že se chystá jet do Petrohradu,

Nataša ustrnula.

„Do Petrohradu!“ opakovala, jako by to nechápala. Pak si ale

povšimla zarmouceného výrazu kněžniny tváře, domyslela si

příčinu jejího smutku a najednou se rozplakala.

„Marie,“ řekla, „pověz mi, co mám dělat; bojím se, abych

nebyla špatná. Co řekneš, to udělám; pověz mi…“

„Máš ho ráda?“

„Mám,“ zašeptala Nataša.

Tak proč pláčeš? Jsem šťastná s tebou,“ řekla kněžna Marja,

která za ty slzy docela Nataše odpustila její radost.

„Nebude to brzy, až někdy. Představ si, jaké to bude štěstí, až

budu jeho ženou a ty si vezmeš Nicolase.“

„Natašo, prosila jsem tě, abys o tom nemluvila. Raději mluvme

o tobě.“

Chvíli mlčely.

„Ale proč zrovna do Petrohradu!“ zvolala náhle Nataša a sama

si hned odpověděla: „Ne, ne, musí to tak být… Viď, Marie?

Musí to být…“

ČÁST PRVNÍ

Od roku 1812 uplynulo sedm let. Rozbouřené historické

moře Evropy ulehlo do svých břehů. Zdánlivě bylo klidné,

ale tajemné síly hýbající lidstvem (tajemné proto, že neznáme

zákony, které jeho pohyb určují) pokračovaly ve své činnosti.

Ačkoli se povrch historického moře zdál nehybný, lidstvo se

hýbalo stejně nepřetržitě jako čas. Tvořily se různé lidské svazky

a zase zanikaly; uzrávaly příčiny vzniku a rozkladu států

a stěhování národů.