Stádu beranů se beran, kterého ovčák zahání každý večer do

zvláštního chlívku na výkrm a který je proto dvakrát tak tlustý

než ostatní, musí zdát géniem. A okolnost, že se každý večer

stále stejný beran dostane nikoli do společného ovčína, nýbrž

do zvláštního chlívku k ovsu a že se právě tento stále stejný be

ran, zarostlý tukem, zabíjí potom na maso, tato okolnost se musí

zdát překvapujícím spojením geniality a celé řady neobyčejných

náhod.

Ale stačí, aby si berani pouze přestali myslet, že všechno, co

se s nimi děje, děje se k dosažení jejich beraních cílů, stačí, aby

připustili, že to, co se s nimi děje, může mít i cíle pro ně nepochopitelné

– a uvidí hned jednotu a důslednost v tom, co se děje

s beranem na krmníku. I když nebudou vědět, kvůli čemu ho

krmili, budou alespoň vědět, že nic z toho, co se s ním stalo, se

nestalo jen tak, a nebudou už potřebovat ani pojem náhoda, ani

pojem génius.

Jen tehdy, vzdáme-li se poznání blízkého, pochopitelného cíle

a připustíme-li, že konečný cíl je nám nedostupný, uzříme

důslednost a účelnost v životě historických osobností; odhalí se

nám příčina činnosti neúměrné obvyklým lidským vlastnostem

a nebudeme potřebovat slova náhoda ani génius.

Stačí jen připustit, že cíl nepokoje evropských národů neznáme

a známe jen skutečnosti, totiž vraždění napřed ve Francii,

potom v Itálii, v Africe, v Prusku, v Rakousku, ve Španělsku,

v Rusku, a že pohyb ze západu na východ a z východu na západ

je podstatou těchto událostí, a pak nejenže se obejdeme bez

výjimečnosti a geniality v povaze Napoleonově a Alexandrově,

ale nebudeme si umět představit tyto osobnosti jinak než jako

všechny ostatní lidi; nebudeme si muset vysvětlovat jako náhody

ty drobné události, které udělaly z těchto lidí to, čím byli,

nýbrž bude nám jasno, že všechny tyto drobné události byly

nutné.

Zřekneme-li se poznání konečného cíle, pochopíme jasně, že

právě tak jako si nemůžeme vymyslet k žádné rostlině jiné květy

a seena, jež by se k ní hodily lépe než ty, které sama plodí,

právě tak si nemůžeme vymyslet jiné dva lidi s celou jejich minulostí,

kteří by do takové míry a do takových nejmenších podrobností

odpovídali poslání, jež měli splnit.

Hlavní, podstatnou událostí evropských dějin na počátku

našeho devatenáctého století je vojenský pohyb mas evropských

národů ze západu na východ a potom z východu na

západ. První popud k němu dal pohyb ze západu na východ.

Aby západní národy mohly uskutečnit vojenské tažení do

Moskvy (které uskutečnily), musely: 1. utvořit vojenskou skupinu

tak silnou, aby vydržela srážku s východní vojenskou skupinou,

2. zříci se všech ustálených tradic a zvyků a 3. mít při

svém vojenském tažení v čele člověka, který by mohl ve svých

i v jejich očích ospravedlnit všechny podvody, loupeže a vraždy,

k nimž mělo přitom dojít.

A počínajíc Francouzskou revolucí, rozpadá se stará, ne dost

velká skupina, ruší se staré zvyky a tradice, krok za krokem se

vytváří skupina nových, nebývalých rozměrů, vznikají nové

zvyky a tradice a připravuje se člověk, který má stát v čele budoucího

pohybu a nést na sobě veškerou odpovědnost za nastávající

události.

Člověk bez přesvědčení, beze zvyků, bez tradic, beze jména,

a dokonce ani ne Francouz, prodírá se zdánlivě velmi podivnými

náhodami mezi všemi stranami, které otřásly Francií, a aniž

se přidá k některé z nich, vyšvihne se na významné místo.

Nevzdělanost jeho druhů, slabost a ubohost odpůrců, samozřejmost,

s jakou uměl lhát, skvělá a sebevědomá omezenost

tohoto člověka ho vyšinou do čela armády. Výtečné složení

francouzského vojska v Itálii, nechuť nepřítele k boji, klukovská

drzost a sebedůvěra mu získávají vojenskou slávu. Všude

ho provází nekonečné množství takzvaných náhod. Nemilost,

do níž upadl u vládců Francie, je mu ku prospěchu. Jeho pokusy

změnit svou předurčenou životní dráhu nemají úspěch: nepřijímají

ho do ruských služeb a nepodaří se mu uchytit v Turecku.

Za válek v Itálii je několikrát na samém pokraji záhuby

a pokaždé se nějak nečekaně zachrání. Ruská vojska, jediná,

která mohou ohrozit jeho slávu, nevstupují z různých diplomatických

důvodů do Evropy, dokud tam je on.

Po návratu z Itálie nalézá vládu v takovém stavu rozkladu, že

se lidé, kteří se do ní dostávají, navzájem nevyhnutelně potírají

a ničí. A z této nebezpečné situace se mu samo od sebe naskytne

východisko v podobě nesmyslné, bezdůvodné výpravy do

Afriky. A opět ho provázejí ty takzvané náhody. Nepřístupná

Malta se vzdává bez jediného výstřelu; i nejriskantnější rozkazy

jsou korunovány úspěchem. Nepřátelské loďstvo, které později

nenechá proklouznout ani lodičku, propouští celou armádu.

V Africe jsou páchány nesčetné zločiny na domorodcích

skoro bezbranných. A lidé, kteří se těchto zločinů dopouštějí,

a zejména jejich velitel, si namlouvají, že je to sláva, že je to

podobné Caesarovi a Alexandrovi Makedonskému.

Ideál slávy a velikosti, vyznačující se tím, že člověk nejen

nepovažuje nic z toho, co sám dělá, za špatné, nýbrž že se každým

svým zločinem chlubí a připisuje mu nepochopitelný, nadpřirozený

význam – tento ideál, který měl řídit tohoto člověka

a lidi s ním osudově spjaté, rodí se v širých afrických pouštích.

Všechno, co dělá, se mu daří. Mor se mu vyhýbá. Surové zavraždění

zajatců se mu neklade za vinu. Klukovsky neopatrný,

bezdůvodný a nepěkný odjezd z Afriky, od kamarádů v neštěstí,

přičítá se mu za zásluhu a nepřátelské loďstvo ho opět dvakrát

propase. V době, kdy je úplně omámen šťastně dokonanými

zločiny a bez jakéhokoli cíle přijíždí do Paříže, připraven ke

své úloze, v té době dosahuje rozklad republikánské vlády, která

ho před rokem mohla zničit, nejvyššího stupně a jeho příjezd

jako člověka nepatřícího k žádné straně ho nyní může jen pozvednout.

Nemá žádný plán; všeho se bojí; ale strany se ho chopí a vyžadují

jeho účast.

On jediný se svým ideálem slávy a velikosti, vytvořeným

v Itálii a Egyptě, se svou šílenou samolibostí, se svou otrlostí

k zločinům, se svou samozřejmostí ve lhaní, on jediný může

ospravedlnit to, co se má stát.

Je ho zapotřebí na místo, které ho čeká, a proto nezávisle na

jeho vůli a bez ohledu na jeho nerozhodnost, bezplánovitost

a všechny chyby, jichž se dopustil, je zavlečen do spiknutí, je-

hož cílem je zmocnit se vlády, a toto spiknutí je korunováno

úspěchem.

Vecpou ho do zasedání vlády. Je vyděšený, považuje se za

ztraceného a chce utéct; předstírá mdloby, mluví nesmysly,

které by ho měly zničit. Ale vládcové Francie, dříve bystří

a hrdí, nyní cítí, že jejich úloha je dohrána, jsou zmateni ještě

víc než on a nemluví to, co by měli mluvit, aby si udrželi moc

a zničili ho.

Náhoda, miliony náhod mu dávají moc a všichni lidé, jako

by se byli dohodli, mu pomáhají tuto moc upevnit. Náhody

utvářejí povahy tehdejších vládců Francie tak, že se mu podřizují;

náhody utvářejí povahu Pavla I. tak, že uzná jeho vládu;

náhoda zosnuje proti němu spiknutí, které nejenže mu neuškodí,

ale ještě upevní jeho moc. Náhoda mu pošle do rukou vévodu

Enghiena a dohání ho mimoděk k vraždě a on tímto prostředkem

nad jiné silným přesvědčuje dav, že má pravdu,

protože má sílu. Náhoda způsobí, že vynakládá veškeré své

úsilí na výpravu do Anglie, která by ho patrně byla zahubila,