ale nikdy tento svůj úmysl neuskuteční, nýbrž nenadále napadne

Macka s Rakušany, kteří se vzdají bez boje. Náhoda a genialita

mu přinášejí vítězství u Slavkova a náhodou všichni lidé,

nejenom Francouzi, nýbrž i celá Evropa s výjimkou Anglie,

která se nezúčastní příštích událostí, všichni tito lidé přes

všechnu dřívější hrůzu a odpor k jeho zločinům uznávají nyní

jeho moc, titul, který si přisvojil, i jeho ideál velikosti a slávy,

který se všem zdá čímsi krásným a rozumným.

Jako kdyby to zkoušely a připravovaly se k nastávajícímu tažení,

táhnou síly západu několikrát, v roce 1805, 1806, 1807

a 1809 na východ, sílí a rostou. V roce 1811 vznikne ve Francii

skupina lidí a spojí se v jednu obrovskou skupinu s národy

střední Evropy. Zároveň se vzrůstem skupiny se dále rozvíjí síla

ospravedlňující člověka, jenž stojí v čele pohybu. Během desetiletého

přípravného období, které předcházelo velký pohyb,

sbližuje se tento člověk se všemi korunovanými hlavami Evropy.

Nimbu zbavení vládcové světa nemohou postavit proti napoleonskému

ideálu slávy a velikosti, který nemá smysl, žádný

rozumný ideál. Jeden přes druhého se snaží ukázat mu svou nicotnost.

Král pruský posílá svou ženu, aby pochlebenstvím získala

milost velkého člověka; rakouský císař považuje za milost,

že tento člověk přijme do svého lože císařskou dceru; papež,

strážce svatyně národů, slouží svým náboženstvím k povznesení

velikého člověka. Sám Napoleon se ani tolik nepřipravuje

k vyplnění své úlohy, jako celé okolí připravuje jeho převzetí

odpovědnosti za to, co se děje a co se má stát. Není skutku, zločinu

nebo drobného podvodu, kterého by se nedopustil a který

by se v ústech lidí kolem něj ihned neproměnil ve veliký čin.

Největší slavnost, kterou si Němci mohou pro něj vymyslet, je

oslava Jeny a Auerstädtu. Je veliký nejen on sám, nýbrž i jeho

předkové, bratři, jeho pastorkové, jeho švagři. Vše se děje za

tím účelem, aby byl zbaven posledního zbytku rozumu a připraven

ke své strašné úloze. A když je připraven, jsou připraveny

i síly.

Vpád směřuje na východ a dosahuje konečného cíle – Moskvy.

Hlavního města je dobyto; ruské vojsko je zničeno více, než

kdy byly zničeny nepřátelské armády v dřívějších válkách, od

Slavkova až po Wagram. Ale najednou se místo náhod a geniality,

které ho dosud tak důsledně vedly nepřetržitou řadou úspěchů

k vytčenému cíli, objevuje nesčetné množství opačných

náhod, od rýmy u Borodina až po mrazy a jiskru, která zapálila

Moskvu, a místo geniality se objevuje bezpříkladná hloupost

a podlost.

Vpád se mění v útěk, vrací se, znovu prchá, všechny náhody

se teď neustále obracejí nikoli v jeho prospěch, nýbrž proti

němu.

Probíhá opačný pohyb z východu na západ, pozoruhodně

podobný předešlému pohybu ze západu na východ. Velký pohyb

předcházejí stejné pokusy o pohyb z východu na západ

v letech 1805, 1807 a 1809, stejné semknutí ve skupinu obrovských

rozměrů, stejné připojování národů střední Evropy k pohybu,

stejné váhání v půli cesty a stále rostoucí rychlost, jak se

blíží cíl.

Paříže – krajního cíle – je dosaženo. Napoleonova vláda

i vojsko jsou zničeny. Sám Napoleon už nic neznamená; všechny

jeho činy jsou zcela prokazatelně ubohé a hnusné; ale opět

dochází k nevysvětlitelné náhodě: spojenci nenávidí Napoleona,

v němž vidí příčinu svého neštěstí; zbavený síly a moci,

usvědčený ze zločinů a úkladů, měl by se jim jevit takový, jak

se jim jevil před deseti lety a rok poté – jako zločinec mimo zá-

kon. Ale nějakou podivnou náhodou to nikdo nevidí. Jeho úloha

není ještě skončena. Člověka, kterého deset let předtím a rok

poté považovali za zločince mimo zákon, posílají na ostrov

vzdálený dva dny cesty od Francie a dávají mu jej v držení

i s gardou a miliony, které mu za cosi platí.

Pohyb národů se začíná vracet do svých břehů. Vlny velkého

pohybu opadly a na ztichlém moři se tvoří kruhy, na nichž

se vznášejí diplomaté, představujíce si, že jsou to oni, kdo uvádějí

pohyb do klidu.

Avšak ztichlé moře se náhle opět vzedme. Diplomatům se

zdá, že oni, to jest jejich neshody, jsou příčinou tohoto nového

náporu sil; čekají, že mezi jejich panovníky vypukne válka; situace

se jim zdá neřešitelná. Cítí, že se vzdouvá nějaká vlna, ale

ta se nevalí odtud, odkud ji očekávají. Vzdouvá se táž vlna z téhož

východiska – Paříže. Je to poslední šplouchnutí ze západu;

šplouchnutí, které musí rozřešit zdánlivě neřešitelné diplomatické

potíže a učinit konec válečnému pohybu tohoto období.

Člověk, který zpustošil Francii, vrací se do ní sám, bez spiknutí,

bez vojáků. Může ho sebrat každý strážník, ale zvláštní

náhodou ho nejen nikdo nesebere, nýbrž ho všichni s nadšením

vítají, ačkoli ještě den předtím ho proklínali a za měsíc ho budou

proklínat zas.

Tohoto člověka je zapotřebí k ospravedlnění posledního společného

jednání.

Jednání je u konce. Poslední úloha je dohrána. Herci řekli,

aby se svlékl a smyl barvy a líčidla; už ho nebude třeba.

Uplyne několik let, během nichž tento člověk, osamělý na

svém ostrově, hraje sám před sebou ubohou komedii, intrikuje

a lže, aby ospravedlnil svou činnost, když už je zbytečné se

ospravedlňovat, a ukazuje celému světu, co to vlastně bylo, co

všichni považovali za sílu, dokud to řídila neviditelná ruka.

Režisér dokončil drama, odmaskoval herce a ukázal nám ho.

„Podívejte se, čemu jste věřili! To je on! Vidíte teď, že to nebyl

on, kdo vás vedl, nýbrž já?“

Avšak lidé, oslepení silou pohybu, to dlouho nechápali.

Ještě větší důslednost a nutnost je v životě Alexandra I.,

osobnosti stojící v čele opačného pohybu, z východu na západ.

Co musí mít člověk, který by stál v čele tohoto pohybu z východu

na západ a zastiňoval přitom ostatní?

Musí mít cit pro spravedlnost, zájem o evropské záležitosti,

avšak neosobní, neovlivněný vlastními malichernými požadavky;

musí mít nad svými druhy, panovníky té doby, mravní převahu;

musí být mírné povahy a přitažlivého zevnějšku; musí se

cítit osobně uražen Napoleonem. A to vše má Alexander I., to

vše je připraveno nesčetnými takzvanými náhodami v celém jeho

předešlém životě: výchovou, liberálními počátky, obklopujícími

jej rádci, Slavkovem, Tylží a Erfurtem.

V době lidové války je tato osobnost nečinná, protože jí není

zapotřebí. Sotva se však ukáže nutnost celoevropské války, stane

tato osobnost v daném okamžiku na svém místě, spojí evropské

národy a vede je k cíli.

Cíle je dosaženo. Po poslední válce roku 1815 stojí Alexander

na vrcholu možné lidské moci. Jak jí používá?

Alexander I., tvůrce evropského míru, člověk od mládí usilující

jen o blaho svých národů, původce liberálních novot ve

své vlasti, nyní, kdy, jak se zdá, vládne největší mocí, a tudíž

i možností učinit své národy šťastnými, v době, kdy Napoleon

ve vyhnanství osnuje dětinské a lživé plány, jak by obšťastnil

lidstvo, kdyby měl moc –, tento Alexander I., jakmile splnil

své poslání a pocítil na sobě ruku boží, uznává najednou nicotnost

této domnělé moci, odvrací se od ní, odevzdává ji do rukou

lidí, kterými pohrdá a kteří jsou hodni pohrdání, a říká

jen:

„Ne nám, ne nám, ale jménu Tvému! Jsem také člověk jako

vy; nechte mě žít jako člověka a přemýšlet o své duši a o Bohu.“