Tak jako slunce je i každý atom éteru koulí uzavřenou v sobě

a zároveň atomem celku nedostupného člověku svou rozměrností

– tak i každá osobnost má v sobě své cíle, ale má je jen

proto, aby sloužily cílům obecným, člověku nedostupným.

Včela sedící na květu bodla dítě. A dítě se bojí včel a říká, že

včely jsou na světě proto, aby bodaly lidi. Básník nalézá zalíbení

ve včele, která saje z květního kalíšku, a říká, že včely jsou na

světě proto, aby sály vůni květů. Včelař, který pozoruje, že včely

sbírají z květů pel a sladkou šťávu a nosí je do úlu, říká, že včely

jsou na světě proto, aby sbíraly med. Jiný včelař, který se blíže

seznámil se životem roje, říká, že včely sbírají pel a šťávu proto,

aby vykrmily mladé včely a vychovaly matky a že jejich cílem je

zachovat rod. Botanik pozoruje, že když včely přelétnou s pelem

dvoudomého květu na pestík, oplodní jej, a vidí v tom smysl jejich

života. Jiný botanik pozoruje šíření rostlin, vidí, že včely tomuto

šíření napomáhají, a může říci, že to je jejich životním

smyslem. Avšak konečný cíl včel není vyčerpán ani tímto, ani

druhým, ani třetím cílem, které je lidský rozum schopen odhalit.

Čím výše se lidský rozum při odhalování cílů povznese, tím zřejměji

se mu jeví nedosažitelnost cíle konečného.

Člověku je dostupné pouze pozorování shody mezi životem

včel a jinými životními jevy. Totéž platí o cílech historických

osobností a národů.

Svatba Nataši, která se v roce 1813 provdala za Bezuchova,

byla poslední radostnou událostí ve staré rodině Rostovových.

Týž rok zemřel hrabě Ilja Andrejič, a jak to vždy bývá, po

jeho smrti se stará rodina rozpadla.

Události posledního roku – požár Moskvy a útěk z ní, smrt

knížete Andreje a Natašino zoufalství, Péťova smrt a hraběnčin

žal – to vše dopadalo na hlavu starého hraběte jako rána za ranou.

Zdálo se, že to nechápe a že ani v sobě necítí dost sil, aby

pochopil význam všech těch událostí; jen mravně svěsil svou

starou hlavu, jako by prosil o další rány a čekal, až ho zabijí.

Hned byl polekaný a roztržitý, hned zase nepřirozeně živý

a podnikavý.

Natašina svatba ho na čas zaujala svou vnější stránkou. Objednával

obědy a večeře a zřejmě chtěl vypadat vesele; avšak

jeho veselí se nepřenášelo na jiné a v lidech, kteří ho znali

a měli rádi, vyvolávalo spíše soucit.

Když Pierre se ženou odjeli, všecek ztichl a začal si naříkat,

že se mu stýská. Za několik dní se roznemohl a ulehl. Hned od

prvních dnů své nemoci přes všechno utěšování lékařů věděl,

že už nevstane. Hraběnka se celých čtrnáct dní nesvlékala

a proseděla je v křesle u hlav jeho postele. Kdykoli mu podávala

lék, líbal jí ruku a tiše vzlykal. Poslední den prosil s pláčem

ženu a nepřítomného syna za odpuštění, že jim promarnil jmění

– to cítil jako svou nejtěžší vinu. Potom přijal svátost oltářní

a poslední pomazání a tiše zemřel. Druhý den naplnil najatý

byt Rostovových dav známých, kteří přijeli zesnulého naposledy

pozdravit. Všichni tito známí, kteří u něj tolikrát obědvali

a tančili a kteří se mu tolikrát posmívali, cítili teď všichni stejně

výčitky svědomí a dojetí, a jako by se před někým ospravedlňovali,

říkali: „Ach ano, ať byl jakýkoli, byl to skvělý člověk.

S takovými lidmi se už dnes člověk nesetká… A kdo nemá své

slabé stránky…?“

Právě v době, kdy jeho finanční záležitosti byly už tak spletité,

že nebylo možné si představit, jak to všechno dopadne, bude-

li to trvat ještě rok, hrabě neočekávaně zemřel.

Nikolaj byl s ruskými vojsky v Paříži, když dostal zprávu

o otcově smrti. Ihned si podal žádost o penzionování, ale nečekal,

až bude vyřízena, vzal si dovolenou a jel do Moskvy. Za

měsíc po smrti starého hraběte byl stav finančních záležitostí

již zcela jasný a všechny ohromila obrovská položka, kterou

tvořily malé dloužky, o nichž nikdo neměl ani tušení. Dluhů

bylo dvakrát tolik co majetku.

Příbuzní a přátelé Nikolajovi radili, aby se zřekl dědictví.

Avšak v odmítnutí dědictví viděl Nikolaj projev výčitky otcově

památce, a proto o tom nechtěl ani slyšet a přijal dědictví

i s povinností zaplatit dluhy.

Věřitelé, kteří tak dlouho mlčeli, protože na ně za života hraběte

působil nejasný, ale mocný vliv jeho bezmezné dobroty,

začali teď všichni najednou vymáhat své pohledávky. A jak to

vždy bývá, došlo k soupeření, kdo dostane své peníze dřív,

a právě lidé se směnkami, které dostali darem, jako Mítěnka

a jiní, byli nejdotěrnějšími věřiteli. Nedávali Nikolajovi ani den

odkladu, nepopřávali mu oddechu, a dokonce i ti, kdo dříve

zřejmě litovali starce, jenž zavinil jejich ztráty (dalo-li se

o ztrátách mluvit), vrhli se teď nelítostně na zcela nevinného

mladého dědice, který na sebe dobrovolně vzal splácení dluhů.

Ani jedna z Nikolajových spekulací se nepodařila, majetek

byl prodán v dražbě za poloviční cenu a polovina dluhů zůstávala

nezaplacena. Nikolaj přijal třicet tisíc, které mu nabídl

švagr Bezuchov, aby zaplatil alespoň ty, které považoval za

skutečné, peněžité dluhy. A aby za zbývající dluhy nebyl vsazen

do vězení, jak mu vyhrožovali věřitelé, začal opět sloužit.

Vrátit se k armádě, kde byl na řadě na místo velitele pluku,

jakmile se nějaké uvolní, nemohl, protože matka teď lpěla na

synovi jako na posledním smyslu života; a proto, ačkoli neměl

chuť zůstávat v Moskvě uprostřed lidí, kteří ho znali dříve, a ačkoli

cítil odpor k civilní službě, přijal místo v úřadě, svlékl milovanou

uniformu a ubytoval se s matkou a Soňou v maličkém

bytě na Sivcovém Vražku.

Nataša s Pierrem žili v té době v Petrohradě a neměli jasnou

představu o Nikolajově situaci. Nikolaj si půjčil od švagra peníze,

ale jinak se mu snažil své bídné postavení zatajit. Jeho

situace byla zvlášť těžká proto, že musel ze svých dvanácti set

rublů platu nejen vydržovat sebe, matku a Soňu, ale vydržovat

matku tak, aby nezpozorovala, že jsou chudí. Hraběnka si nedovedla

představit život bez přepychu, na nějž byla zvyklá od

dětství, a nechápajíc, jak je to pro syna těžké, neustále žádala

hned kočár (který neměli), aby mohla poslat pro známou,

hned drahé jídlo pro sebe a víno pro syna, hned peníze, aby

Natašu, Soňu nebo samého Nikolaje mohla překvapit nějakým

dárečkem.

Soňa vedla domácnost, pečovala o tetu, předčítala jí, snášela

její rozmary a utajené nepřátelství a pomáhala Nikolajovi skrývat

před starou hraběnkou nouzi, v níž se octli. Nikolaj se cítil

Soně zavázán neskonalou vděčností za všechno, co dělala pro

jeho matku, obdivoval se její trpělivosti a oddanosti, ale snažil

se jí vyhýbat.

Jako by jí v duchu vyčítal, že je příliš dokonalá a že se jí nedá

nic vytknout. Měla všechno, čeho si na lidech vážíme; měla

však málo toho, co by mohlo vyvolat lásku. Cítil, že čím víc si

jí váží, tím méně ji miluje. Vzal ji za slovo, a protože mu v dopise

dala svobodu, choval se k ní tak, jako by všechno, co mezi

nimi kdysi bylo, bylo už dávno a dávno zapomenuto a nikdy se

to už nemůže vrátit.