Ach, promiňte,“ pronesla, jako by se probudila ze sna. „Vy

už jedete, hrabě; tak sbohem. A co poduška pro hraběnku?“

„Počkejte, hned ji přinesu,“ nabídla se m-lle Bourienne a vyšla

z pokoje.

Oba mlčeli a tu a tam na sebe pohlédli.

„Vidíte, kněžno,“ řekl konečně Nikolaj se smutným úsměvem,

„zdá se to nedávno, a přece už tolik vody uteklo od té doby,

co jsme se viděli poprvé v Bogučarově. Tenkrát jsme se

všichni domnívali, že jsme tak nešťastní – a já bych dal nevímco

za to, kdyby se ten čas mohl vrátit… Ale vrátit se nedá.“

Když to říkal, dívala se mu kněžna svým zářivým pohledem

přímo do očí, jako by se snažila pochopit tajný smysl jeho slov,

jenž by jí objasnil, co k ní cítí.

„Ach ano,“ vzdychla, „ale vy nemáte proč litovat minulosti,

hrabě. Chápu-li váš nynější život správně, pak na něj vždy

budete vzpomínat s radostí, neboť sebezapření, v jakém teď

žijete…“

„Nepřijímám vaši pochvalu,“ přerušil ji rychle, „naopak, neustále

si vyčítám… Ale to je nezajímavé a neveselé téma k rozhovoru.“

A znovu vypadal tak odměřeně a chladně jako dříve. Avšak

kněžna v něm již spatřila toho člověka, kterého znala a milovala,

a mluvila teď jen s tím člověkem.

„Myslela jsem, že mi dovolíte, abych vám to řekla… Tak

jsme se sblížili… spolu… i s vaší rodinou a myslela jsem, že

nebudete považovat mou účast za nemístnou; ale zmýlila jsem

se,“ pravila. Hlas se jí náhle zachvěl. „Nevím proč,“ pokračovala,

když se vzpamatovala, „ale dřív jste byl jiný a…“

„Je tisíc příčin proč (dal na slovo proč zvláštní důraz). Děkuji

vám, kněžno,“ řekl tiše. „Někdy je to těžké.“

Tak proto tedy! Proto tedy! říkal kněžně Marje vnitřní hlas.

Ne, nezamilovala jsem si na něm tedy jenom ten jeho veselý,

dobrý a upřímný pohled; vytušila jsem jeho ušlechtilou, pevnou

a obětavou duši, říkala si. Ano, je teď chudý, kdežto

já jsem bohatá… Ano, jen proto… Ale kdyby toho nebylo…

A když vzpomínala na jeho dřívější něhu a dívala se teď na

jeho dobrou a smutnou tvář, pochopila náhle příčinu jeho

chladu.

„Proč, hrabě, proč?“ najednou bezděky skoro vykřikla a pokročila

k němu. „Proč, povězte mi? Musíte mi to říct.“ Nikolaj

mlčel. „Neznám, hrabě, vaše proč,“ pokračovala kněžna Marja.

„Ale je mi těžko, já… Přiznávám se vám k tomu. Chcete mě

pro to své proč připravit o bývalé přátelství. A to mě bolí.“

V očích i v hlase se jí chvěly slzy. „Poznala jsem v životě tak

málo štěstí, že je pro mne každá ztráta těžká… Promiňte mi,

sbohem.“ Najednou se rozplakala a zamířila ke dveřím.

„Kněžno! Počkejte, proboha!“ zvolal Nikolaj, aby ji zastavil.

„Kněžno!“

Ohlédla se. Několik vteřin si mlčky hleděli do očí a cosi dalekého

a nemožného se náhle stalo blízkým, možným a nevyhnutelným…

Na podzim roku 1814 se Nikolaj oženil s kněžnou Marjou

a se ženou, matkou a se Soňou se přestěhoval do Lysých

Hor.

Aniž prodal některý ze statků své ženy, zaplatil během tří let

všechny zbylé dluhy, a když zdědil malý obnos po zemřelé

sestřenici, splatil i dluh Pierrovi.

Za další tři léta, kolem roku 1820, zlepšil Nikolaj svou finanční

situaci natolik, že přikoupil menší statek vedle Lysých

Hor a vyjednával o vykoupení otcova Otradného, což bylo jeho

nejmilejším snem

Začal hospodařit z nutnosti, ale brzy ho hospodaření tak

upoutalo, že se stalo jeho oblíbeným a téměř jediným zaměstnáním.

Nikolaj byl prostý hospodář, neměl rád novoty, zejména ne

anglické, které tehdy přicházely do módy, posmíval se teoretickým

spisům o zemědělství, neměl rád továrny, drahé stroje

a drahá obilní osiva, a vůbec se nezabýval zvlášť některým

hospodářským odvětvím. Před očima měl vždy jen statek,

a nikdy žádnou jeho jednotlivou část. A na statku zase nebyl

pro něho tím hlavním dusík a kyslík, které jsou v půdě a ve

vzduchu, ani pluh a hnůj, nýbrž hlavní nástroj, jehož prostřednictvím

účinkuje dusík i kyslík, hnůj i pluh – a to pracovník –

rolník. Když se Nikolaj dal do hospodaření a začal vnikat do

jeho jednotlivých odvětví, upoutal jeho pozornost obzvláště

rolník: byl pro něj nejen nástrojem, nýbrž i cílem a soudcem.

Zpočátku si všímal vesničanů a snažil se pochopit, co potřebují,

co považují za špatné a co za dobré, a jen se tvářil, jako

by rozkazoval a nařizoval; ve skutečnosti se však od nich učil

jejich zvykům, řeči a názorům, co je dobré a co špatné.

A teprve tehdy, když pochopil záliby a snažení rolníků, když

se naučil mluvit jejich řečí a chápat její tajný smysl, když cítil,

že s nimi srostl, teprve tehdy jim začal poroučet, to jest

konat vůči nim svou povinnost, jejíž plnění se od něj vyžadovalo.

A Nikolajovo hospodářství přinášelo nejskvělejší výsledky.

Když se ujal správy statku, ihned, neomylně, a jakoby nadán

jasnozřivostí, jmenoval šafářem, starostou a rychtářem

právě ty lidi, které by byli zvolili sami rolníci, kdyby si je

mohli volit, a tito lidé se nikdy neměnili. Dřív než začal zkoumat

chemické vlastnosti hnoje, dřív než se pohroužil do debetu

a kreditu (jak se sám ironicky vyjadřoval), zjišťoval počet

dobytka u jednotlivých rolníků a rozmnožoval tento počet všemi

možnými prostředky. Selské rodiny udržoval v největší početnosti

a nedovoloval jim, aby se dělily. Lenochy, nemravy

a slabochy všechny bez rozdílu pronásledoval a snažil se je

vyloučit ze společnosti ostatních.

Při setí a při sklizni sena a obilí dbal naprosto stejně o svá

i o selská pole. A málokterý statkář měl tak brzy a dobře zaseto

a sklizeno a tak velký výnos z polí jako Nikolaj.

Služebnictvem se zabýval nerad, nazýval je darmojedy, a jak

všichni říkali, povoloval jim a zhýčkal je; bylo-li třeba o služebnictvu

nějak rozhodnout, zvláště bylo-li třeba je potrestat,

býval nerozhodný a radil se se všemi v domě; pouze když mohl

poslat na vojnu sluhu místo rolníka, učinil to bez nejmenšího

zaváhání. Naproti tomu rozkazy týkající se rolníků vydával bez

nejmenších pochybností. Věděl, že každé jeho nařízení bude

schváleno všemi proti jednomu nebo několika.

Právě tak si nikdy nedovolil prohánět nebo potrestat člověka

jen proto, že se mu tak zachtělo, nebo naopak ulehčit někomu

práci nebo ho odměnit proto, že to bylo jeho osobním přáním.

Nebyl by dovedl říci, v čem je měřítko toho, co má být, a co ne,

ale toto měřítko v jeho duši bylo pevné a neochvějné.

Často říkal roztrpčeně o nějakém neúspěchu nebo nepořádku:

Ten náš ruský lid – a namlouval si, že jej nemůže ani vidět.

Přitom však z celého srdce miloval ten náš ruský lid a jeho

svéráz, a jen proto pochopil a osvojil si tu jedinou cestu a jediný

způsob hospodaření, jež mu přinášely dobré výsledky.