Hraběnka Marja žárlila na muže pro tuto lásku a litovala, že

ji nemůže prožívat s ním, avšak nemohla pochopit radosti a trpkosti,

které mu přinášel ten zvláštní, jí cizí svět. Nemohla pochopit,

proč je tak čilý a šťastný, když ráno vstal na úsvitě, strávil

celé ráno v poli nebo na humnech a vrátil se k čaji ze setí,

kosení nebo sklizně. Nechápala, čím je tak unesen, když nadšeně

vyprávěl o bohatém rolníkovi Matveji Jermišinovi, který byl

tak dobrý hospodář, že celou noc svážel s rodinou snopy, a ačkoli

nikdo jiný neměl ještě svezeno, jemu už stály stohy. Nechápala,

proč tak radostně chodil od okna k balkonu, usmíval

se pod vousy a pomrkával, když se na mladý oves snesl teplý

deštík; nebo když vítr při senách nebo při žních odnesl hrozivý

mrak, proč přicházel z humen červený, opálený, zpocený

a s vůní pelyňku a hořčice ve vlasech, mnul si ruce a říkal:

„Ještě den a moje i selské bude ve stodole!“

Ještě méně chápala, proč on, tak dobrosrdečný a vždy připravený

vyplnit její přání, dřív než je vyslovila, proč upadal málem

v zoufalství, když mu tlumočila prosby některých ženských

nebo vesničanů, kteří se na ni obraceli, aby byli

osvobozeni od práce, proč on, ten dobrý Nicolas, ji tvrdošíjně

odmítal a zlostně ji prosil, aby se nepletla do věcí, do kterých jí

nic není. Cítila, že má svůj vlastní svět, který vášnivě miluje,

a že v tomto světě platí zákony, jež ona nechápe.

Když s ním někdy ve snaze ho pochopit mluvila o jeho zásluhách,

záležejících v tom, že prokazuje dobro svým poddaným,

zlobil se a říkal: „To tedy vůbec ne: to mě nikdy ani nenapadlo;

pro jejich blaho nehnu ani prstem. To všechno je poezie

a babské povídačky – celé to blaho bližního. Já chci, aby naše

děti nešly po žebrotě, proto se musím postarat o naše jmění, dokud

jsem živ; to je všechno. Ale k tomu je zapotřebí pořádku,

přísnosti… Tak je to!“ svíral svou sangvinickou ruku v pěst.

„Spravedlnost taky, samozřejmě,“ dodal, „protože když je sedlák

nahý a hladový a má jen jednu kobylku, neudělá nic pro sebe

ani pro mne.“

A snad právě proto, že si Nikolaj nepřipouštěl myšlenku, že

dělá něco pro jiné z ušlechtilosti, přinášelo všechno, co dělal,

plody: jeho majetek se rychle zvětšoval; sousední robotníci ho

přicházeli prosit, aby je koupil, a dlouho po jeho smrti se mezi

lidem zachovala zbožná vzpomínka na jeho hospodaření. „To

byl hospodář… Napřed selské a teprve potom své. Ale taky

nám nic neodpustil! Zkrátka – hospodář!“

Jen jediná věc Nikolaje při jeho hospodaření mrzela, a to byla

jeho prchlivost spolu se starým husarským zvykem ponechávat

rukám zvůli. Zpočátku v tom neviděl nic zavrženíhodného,

ale dva roky po svatbě se jeho názor na takový způsob

trestu náhle změnil.

Jednou v létě zavolali z Bogučarova starostu, nástupce zemřelého

Drona, který byl obviněn z různých podvodů a z nepořádků.

Nikolaj k němu vyšel před dům a hned po prvních starostových

odpovědích se v síni ozvaly výkřiky a rány. Potom se

Nikolaj vrátil domů na snídani a přistoupil k ženě, která seděla

s hlavou hluboko skloněnou nad vyšívacím rámem, jal se jí ja-

ko obyčejně vypravovat, čím se to ráno zabýval, a mezi jiným

se zmínil i o bogučarovském starostovi. Hraběnka Marja střídavě

rudla a bledla, svírala rty, seděla stále se sklopenou hlavou

a neodpovídala mužovi ani slovem.

„Takový drzý darebák,“ rozčiloval se Nikolaj při pouhé

vzpomínce. „Kdyby mi byl aspoň řekl, že byl opilý, že neviděl…

Co je s tebou, Marie?“ zeptal se najednou.

ko obyčejně vypravovat, čím se to ráno zabýval, a mezi jiným

se zmínil i o bogučarovském starostovi. Hraběnka Marja střídavě

rudla a bledla, svírala rty, seděla stále se sklopenou hlavou

a neodpovídala mužovi ani slovem.

„Takový drzý darebák,“ rozčiloval se Nikolaj při pouhé

vzpomínce. „Kdyby mi byl aspoň řekl, že byl opilý, že neviděl…

Co je s tebou, Marie?“ zeptal se najednou.

Hraběnka Marja zvedla hlavu a chtěla něco říci, ale honem

se zase sehnula nad rám a stiskla rty.

„Co je ti? Co je s tebou, miláčku…?“

Nehezká hraběnka Marja vždycky zkrásněla, když plakala.

Nikdy neplakala bolestí nebo zlostí, vždycky jen ze žalu nebo

z lítosti. A když plakala, nabývaly její oči neskonalého půvabu.

Když ji Nikolaj vzal za ruku, nemohla se již přemoci a rozplakala

se. „Nicolas, viděla jsem… on se provinil, ale ty, proč

ty, Nicolas…!“ a skryla obličej v dlaních.

Nikolaj zmlkl, do krve se začervenal, pustil její ruku a začal

přecházet po pokoji. Pochopil, proč Marie pláče; ale v duchu

s ní hned nemohl souhlasit, že by to, nač byl od dětství zvyklý

a co považoval za zcela normální, bylo špatné.

Jsou to nicůtky, ženské fňukání, nebo má pravdu? ptal se

sám sebe. Než došel v duchu k nějakému rozhodnutí, podíval

se ještě jednou na její ztrápenou a milující tvář, plnou utrpení

a lásky k němu, a najednou pochopil, že má jeho žena pravdu

a že by se měl sám před sebou stydět

„Marie,“ řekl tiše, přistoupiv k ní, „už se to víckrát nebude

opakovat: dávám ti své slovo. Nikdy,“ dodal zadrhlým hlasem

jako chlapec, který prosí za odpuštění.

Hraběnce se vyřinul z očí ještě vydatnější proud slz. Vzala

muže za ruku a políbila ji.

„Nicolas, kdy jsi rozbil tu kamej?“ zeptala se, aby změnila

předmět rozhovoru, a prohlížela si jeho ruku, na níž měl prsten

s hlavou Laokoontovou.

„Teď. Právě při tom. Marie, nepřipomínej mi to už.“ Znovu

se začervenal. „Dávám ti čestné slovo, že se to už nestane.

A tohle ať mi zůstane navždycky na památku,“ ukázal na rozbitý

prsten.

Od té doby, sotva se mu při jednání se starosty nebo správci

nahrnula krev do obličeje a ruce se začaly zatínat v pěst, otá-

čel rozbitým prstenem a klopil oči před tím, kdo ho rozzlobil.

Avšak přesto se dvakrát třikrát do roka zapomněl a pak šel

vždy za ženou, přiznal se jí a znovu dával slib, že to bylo tentokrát

naposledy.

„Marie, ty mnou jistě pohrdáš?“ ptal se jí. „Zasloužím si to.“

„Odejdi, vždycky se hned seber a odejdi, když cítíš, že se nemůžeš

ovládnout,“ říkala smutně hraběnka Marja, snažíc se

muže utěšit.

Šlechtická společnost v gubernii si Nikolaje vážila, ale neměla

ho ráda. Zájmy šlechty ho nezajímaly. Proto ho jedni považovali

za pyšného a druzí za hloupého. Celé léto, od jarního

setí až po žně, věnoval všechen svůj čas práci v hospodářství.

Na podzim se stejně důkladně a vážně, jako se zabýval hospodářstvím,

věnoval lovu a odjížděl na měsíc i na dva s lovci na

hony. V zimě objížděl ostatní vesnice a věnoval se četbě. Četl

hlavně knihy historické a každý rok si jich objednával za určitou

sumu. Shromažďoval si, jak říkal, knihovnu seriózní literatury

a učinil si pravidlem přečíst všechny knihy, které si koupil.

S důležitou tváří sedával v pracovně nad četbou, již si nejdříve

uložil jako povinnost, ale jež se pro něj později stala obvyklým

zaměstnáním, které mu skýtalo jistý požitek a dodávalo mu vědomí,

že se zabývá vážnými věcmi. V zimě, když nebyl na

cestách za hospodářskými záležitostmi, trávil většinu času doma

uprostřed rodiny a vnikal do drobných vztahů mezi matkou

a dětmi. S ženou se sbližoval čím dál tím víc a každý den v ní

objevoval nové duševní poklady.

Od té doby, co se Nikolaj oženil, žila Soňa v domě s nimi.

Nikolaj ještě před svatbou vyprávěl své ženě o všem, co bylo