A všechno jí začalo být nepříjemné: křik i hlasitý smích

Děnisovův, Natašino povídání, ale hlavně ten letmý pohled,

který na ni vrhla Soňa.

Soňa byla vždycky první záminkou, kterou si hraběnka Marja

vyhlédla pro svou podrážděnost.

Chvíli seděla s hosty nevnímajíc, o čem se mluví, pak potichoučku

vstala a šla do dětského pokoje.

Děti jely na židlích do Moskvy a pozvaly ji, aby jela s nimi.

Sedla si a hrála si s nimi, ale myšlenka na muže a na jeho bezdůvodný

hněv ji trápila dál. Zvedla se a s námahou šla po špičkách

do malého pokojíku.

Možná že nespí; promluvím si s ním o tom, uvažovala. Andruška,

nejstarší synek ji napodobil a šel po špičkách za ní. Hraběnka

Marja si toho nevšimla.

„Drahá Marie, myslím, že spí; je unavený,“ řekla jí Soňa ve

velkém hudebním pokoji (hraběnce Marje se zdálo, že ji potkává

všude). „Aby ho Andruša nevzbudil.“

Hraběnka se ohlédla, spatřila za sebou Andrušu a pocítila, že

má Soňa pravdu, ale právě proto se začervenala a bylo vidět, že

stěží potlačuje nějaké příkré slovo. Nic neřekla, ale aby Soňu

neposlechla, dala Andrušovi znamení, že může jít za ní, ale nesmí

dělat hluk, a přistoupila ke dveřím. Soňa zmizela v jiných

dveřích. Z pokoje, kde spal Nikolaj, zaznívalo rovnoměrné oddechování,

známé jeho ženě do nejmenších odstínů. Jakmile

zaslechla ten dech, uviděla před sebou jeho hladké krásné čelo,

vousy, celý obličej, na který se tak často dlouze dívala v nočním

tichu, když spal. Nikolaj se náhle pohnul a hekl. A vtom

zavolal Andruša ode dveří:

„Tatínku, maminka tu stojí.“

Hraběnka Marja zbledla leknutím a pohrozila synovi. Ten

ztichl a minutu pak bylo ticho, pro hraběnku hrozivé. Pak se za

dveřmi ozvalo nové hekání, pohyb a Nikolajův nespokojený

hlas řekl:

„Ani na okamžik nedají pokoj. Marie, to jsi ty? Proč jsi ho

sem přivedla?“

„Šla jsem se jen podívat… Neviděla jsem ho, promiň…“

Nikolaj si odkašlal a zmlkl. Hraběnka Marja odešla ode dveří

a doprovodila syna do dětského pokoje. Za chvíli přicupitala

maličká černooká tříletá Nataša, otcův miláček, která se od bra-

tra dozvěděla, že tatínek spí a maminka je v hudebním pokoji,

a než jí v tom hraběnka Marja mohla zabránit, rozběhla se k otci.

Černooké děvčátko směle vrzlo dveřmi, energicky vykročilo

buclatýma nožkama, došlo k pohovce, prohlédlo si otce, jenž

ležel na zádech, stouplo si na špičky a políbilo ruku, kterou měl

pod hlavou.

„Natašo! Natašo!“ zazněl ve dveřích polekaný šepot hraběnky

Marji. „Tatínek chce spát.“

„Ne, maminko, on nechce spát,“ odvětila jí maličká Nataša

přesvědčivě, „on se směje.“

Nikolaj spustil nohy z pohovky, zvedl se a vzal dceru do náručí.

Pojď dál, Mášo,“ zavolal na ženu. Hraběnka Marja vešla do

pokoje a usedla vedle muže.

„Neviděla jsem, že běží za mnou,“ řekla nesměle. „Chtěla

jsem jen tak…

Nikolaj, jednou rukou drže dceru kolem ramen, pohlédl na

ženu, a když viděl, že se tváří provinile, objal ji druhou rukou

a políbil ji na vlasy.

„Smím políbit maman?“ zeptal se Nataši.

Nataša se stydlavě usmála.

„Ještě,“ řekla velitelsky a ukázala na místo, kam Nikolaj

předtím ženu políbil.

„Nevím, proč si myslíš, že mám špatnou náladu,“ odpověděl

Nikolaj na otázku, kterou, jak věděl, si jeho žena v duchu

klade.

„Nedovedeš si představit, jak bývám nešťastná a osamělá,

když jsi takový. Pořád se mi zdá…“

„Marie, tak už dost, to jsou hlouposti. Že se nestydíš,“ řekl jí

vesele.

„Zdá se mi, že mě nemůžeš mít rád, že jsem tak ošklivá…

vždycky… a teď teprve… v tomhle sta…“

„Ty jsi ale směšná! Člověk není milý, protože je krásný, ale

krásný, protože je milý. To jen Malvíny a jiné miluje někdo

proto, že jsou krásné; ale cožpak svou ženu miluju? Nemiluju,

ale tak… nevím, jak bych ti to řekl. Když tu nejsi nebo když se

takhle rozkmotříme, nestojím za nic a nejsem s to nic udělat.

Copak miluju třeba svůj prst? Nemiluju, ale zkus mi ho uříznout…“

„Ne, tak jsem to nemyslela; ale rozumím ti. Tak se na mne

nezlobíš?“

„Hrozně se zlobím,“ prohlásil s úsměvem, vstal, uhladil si

vlasy a začal chodit po pokoji.

„Víš, nač jsem myslel, Marie?“ Teď, když byl uzavřen mír,

začal okamžitě myslet nahlas před ženou. Neptal se, je-li

ochotna ho poslouchat; bylo mu to jedno. Myšlenka napadla jeho,

a tedy i ji. Pověděl jí o svém úmyslu přemluvit Pierra, aby

u nich zůstali do jara.

Hraběnka Marja ho vyslechla, řekla k tomu své poznámky

a nyní začala myslet nahlas zase ona. Její myšlenky se točily

kolem dětí.

„Jak se na ní už teď pozná žena,“ poznamenala francouzsky,

ukazujíc na malou Natašu. „Vyčítáte nám ženám, že jsme nelogické.

Takováhle je naše logika. Povídám jí: ,Tatínek chce

spát,‘ a ona mi na to řekne: ,Ne, směje se.‘ A má pravdu,“ vykládala

hraběnka Marja se šťastným úsměvem.

„Ano! Ano!“ A Nikolaj vzal dceru na svou svalnatou ruku,

vysoko ji zvedl, posadil si ji na rameno, přidržel jí nožičky

a začal s ní chodit po pokoji. Otec i dcera se tvářili stejně nesmyslně

blaženě.

„Ale víš, možná že jsi nespravedlivý. Máš příliš rád tuhle,“

zašeptala hraběnka Marja francouzsky.

spát,‘ a ona mi na to řekne: ,Ne, směje se.‘ A má pravdu,“ vykládala

hraběnka Marja se šťastným úsměvem.

„Ano! Ano!“ A Nikolaj vzal dceru na svou svalnatou ruku,

vysoko ji zvedl, posadil si ji na rameno, přidržel jí nožičky

a začal s ní chodit po pokoji. Otec i dcera se tvářili stejně nesmyslně

blaženě.

„Ale víš, možná že jsi nespravedlivý. Máš příliš rád tuhle,“

zašeptala hraběnka Marja francouzsky.

„Ano, ale co se dá dělat a… Snažím se, abych to na sobě nedal

znát.“

Vtom se u vchodu a v předsíni ozvaly zvuky kroků, jako by

někdo přijel.

„Někdo přijel.“

„To bude určitě Pierre. Půjdu se podívat,“ řekla hraběnka

Marja a vyšla z pokoje.

Když tu nebyla, dovolil si Nikolaj prohánět se s dcerou poklusem

kolem místnosti. Celý udýchaný si rychle sundal rozesmátou

holčičku z ramene a přitiskl si ji na prsa. Jeho poskoky

mu připomněly tanec, a když se tak díval na tu dětskou kulatou

a šťastnou tvářičku, myslel na to, jaká bude, až ji jako starý pán

začne vozit do společnosti a až ji – tak jako kdysi jeho nebožtík

otec tančíval s dcerou Danilu Kupora – provede při mazurce.

„Je to on, Nicolas,“ řekla několik minut poté hraběnka Marja,

když se vrátila do pokojíčku. „Teď naše Nataša ožila. Měl bys