předmětem žertů všech jejích blízkých. Obecné mínění bylo, že

je Pierre pod pantoflem, a skutečně tomu tak bylo. Hned v prvních

dnech jejich manželství Nataša vyhlásila své požadavky.

Pierra velice překvapil ten pro něj zcela nový názor, že každá

minuta jeho života patří jí a rodině; ženiny požadavky ho tedy

překvapily, ale lichotily mu a on se jim podrobil.

Pierrovo poddanství záleželo v tom, že se nejen nesměl dvořit

žádné jiné ženě, ale dokonce ani s ní mluvit s úsměvem, nesměl

jezdit do klubů nebo někam na oběd jen tak, aby tam strávil

čas, nesměl rozmařile utrácet peníze, nesměl odjet na delší

dobu vyjma cest za důležitými záležitostmi, k nimž jeho žena

počítala i jeho vědeckou práci, jíž sice vůbec nerozuměla, ale

Pierre. V Pierrově přítomnosti mu obličej vždy radostně zářil,

a když ho Pierre oslovil, červenal se a zajíkal. Nenechal si ujít

ani slovo z toho, co Pierre mluvil, a potom s Dessalesem nebo

o samotě na to vzpomínal a přemýšlel o významu každého jeho

slova. Pierrův minulý život, neštěstí, jež ho pronásledovalo až

do roku 1812 (o němž si ze zaslechnutých slov utvořil nejasnou

poetickou představu), jeho dobrodružství v Moskvě, zajetí, Platon

Karatajev (o němž slyšel přímo od Pierra), jeho láska k Nataše

(kterou chlapec také miloval zvláštní láskou), a hlavně jeho

přátelství k otci, na něhož se Nikoluška nepamatoval – to

vše učinilo z Pierra v jeho očích hrdinu skoro nedotknutelného.

Z úryvků hovoru o otci a Nataše, ze vzrušení, s nímž Pierre

mluvil o nebožtíkovi, a z opatrné, zbožné něhy, s níž o něm

mluvila Nataša, utvořil si chlapec, který právě začínal mít tušení

o lásce, představu, že jeho otec miloval Natašu a na smrtelné

posteli ji svěřil svému příteli. Na svého otce, na něhož se nepamatoval,

myslel jako na boha, jehož nebylo možno si představit,

a kdykoli o něm přemýšlel, trnulo mu u srdce a v očích měl

slzy smutku a nadšení. Pierrův příjezd učinil chlapce šťastným.

Hosté měli z Pierra radost jako z člověka, který vždy oživil

a stmelil každou společnost.

Dospělí členové rodiny, nemluvíme-li o jeho ženě, měli radost

z přítele, v jehož přítomnosti se žilo snáze a klidněji.

Stařenky se těšily na dárky, které přiveze, a hlavně na to, že

Nataša zase ožije.

Pierre cítil, jak se na něj každý z těch rozdílných světů dívá,

a pospíchal, aby dal každému, co očekává.

Pierre, nejroztržitější a nejzapomnětlivější člověk na světě,

koupil teď podle ženina seznamu všechno a nezapomněl ani na

to, co měl vyřídit matce a švagrovi, ani na šaty pro Bělovovou,

ani na hračky pro synovce a neteře. V první době manželství se

mu zdál divný ženin požadavek, aby splnil vše, co na sebe vzal,

a nezapomněl nic z toho, co má koupit, a překvapilo ho její nelíčené

rozhořčení, když při své první cestě na všechno zapomněl.

Avšak později si na to zvykl. Věděl, že Nataša pro sebe

nikdy nic nežádá a pro jiné jen tehdy, když se sám nabídne –

a teď již nalézal nečekaný, dětský požitek v nakupování dárků

pro celý dům a nikdy na nic nezapomněl. Když si přece vysloužil

Natašinu výtku, bylo to jen proto, že kupoval zbytečnosti

nebo věci příliš drahé. Ke všem svým chybám (podle mínění

většiny lidí) nebo přednostem (podle mínění Pierrova), k tomu,

že na sebe nedbala a nestarala se o svůj zevnějšek, připojila Nataša

ještě skoupost.

Od té doby, co Pierre vedl velký dům, co měl rodinu, která si

žádala velkých výdajů, zpozoroval ke svému překvapení, že

utratí o polovinu méně než dříve a že jeho finanční záležitosti,

poslední dobou neutěšené hlavně pro dluhy první ženy, se začínají

zlepšovat.

Žili levněji, protože jejich život byl spoután. Pierre si už nemohl

dovolit ten drahý přepych, který záležel v tom, že mohl

kdykoli změnit svůj způsob života – a ani po tom netoužil. Cítil,

že způsob jeho života je určený jednou provždy, až do smrti,

že změnit jej není v jeho moci, a proto byl tento způsob života

levný.

To je čarokrásná hudba!“ řekl.

„To Anna Makarovna dopletla punčochu,“ vysvětlovala hraběnka

Marja.

„Ó, půjdu se podívat,“ prohlásil Pierre a vyskočil. „Víš,“ zastavil

se u dveří, „proč mám tak rád tuhle hudbu? Je pro mne

prvním znamením, že je všechno v pořádku. Dnes jsem jel –

a čím blíž k domu, tím víc jsem se bál. Sotva jsem vešel do

předsíně, slyším Andrušu, jak se něčemu řehtá – tak tedy je

všechno v pořádku…“

„To znám, tenhle pocit znám,“ přisvědčil Nikolaj. „Já tam

nesmím, ty punčochy – to je překvapení pro mne.“

Pierre přišel mezi děti a hlasitý smích a výkřiky ještě zesílily.

„Tak, Anno Makarovno,“ bylo slyšet jeho hlas, „pojď sem, doprostředka,

a jak řeknu ráz, dva, tři, stoupni si sem. Podíváme

se ti na zoubek,“ bylo slyšet Pierrův hlas; zavládlo ticho. „Tři!“

V pokoji se zvedl nadšený křik dětských hlasů.

„Dvě, dvě!“ volaly děti.

Byly to dvě punčochy, které podle tajemství jen jí známého

Anna Makarovna pletla na jehlicích najednou a které vždy před

dětmi slavnostně vytahovala jednu z druhé, když byly hotové.

Brzy poté se přišly děti loučit. Se všemi se políbily, vychovatelé

a vychovatelky se poroučeli a odešli. Zůstali jen Dessales

se svým svěřencem. Vychovatel šeptem vybízel chlapce,

aby šel dolů.

„Ne, pane Dessalesi, požádám tetičku, abych mohl zůstat,“

odpovídal také šeptem Nikoluška Bolkonskij.

„Tetičko, dovolte mi tu zůstat,“ řekl nahlas a přistoupil k tetě.

V obličeji se mu zračila úpěnlivá prosba, vzrušení a nadšení.

Hraběnka Marja se na něj podívala a obrátila se k Pierrovi.

„Když jste tu vy, nemůže se odtrhnout,“ poznamenala.

„Dovedu vám ho za chvíli, pane Dessalesi, dobrou noc,“ podal

Pierre Švýcarovi ruku a usmál se na Nikolušku. „Ještě jsme

se vůbec neviděli. Marie, jak mu začíná být podobný,“ dodal

k hraběnce Marje.

„Otci?“ zeptal se chlapec, do krve se začervenal a pohlédl

zdola na Pierra nadšenýma, rozzářenýma očima. Pierre přikývl

a pokračoval ve vyprávění přerušeném dětmi. Hraběnka Marja

vyšívala na kanavě; Nataša se dívala na muže, nespouštějíc

z něj oči. Nikolaj s Děnisovem vstávali, dávali si přinést dýmky,

kouřili, brali si čaj od Soni, která pohasle a strnule seděla

u samovaru, a kladli Pierrovi otázky. Kudrnatý neduživý chlapec

seděl se zářícíma očima v koutku, nikým nepozorován,

a jen otáčel kučeravou hlavu na tenkém krku, který mu vystupoval

z rozhaleného límečku, v tu stranu, kde byl Pierre. Chvílemi

sebou trhal a něco si pro sebe šeptal, jako by prožíval jakýsi

nový, silný pocit.

Rozmluva se točila kolem současných klepů z nejvyšších

vládních kruhů, v nichž většina lidí obvykle vidí nejdůležitější

zájem vnitřní politiky. Děnisov, který byl nespokojený s vládou

pro své neúspěchy ve službě, poslouchal s radostí o všech hloupostech,

které se teď podle jeho mínění děly v Petrohradě, a komentoval

Pierrova slova silnými, ostrými výrazy.