vidět její nadšení a jak za to okamžitě dostal, že se tak opozdil.

– No, pojďme rychle, pojďme! Rozlučte se konečně!“ řekla

a s úsměvem pohlédla na holčičku tulící se k otci. Nikolaj vykročil

a dceru vedl za ruku.

Hraběnka Marja zůstala v hudebním pokoji.

„Nikdy, nikdy bych nebyla věřila,“ zašeptala si pro sebe, „že

bych mohla být takhle šťastná.“ Obličej se jí rozjasnil úsměvem;

ale v témž okamžiku si povzdychla a v jejím hlubokém

pohledu se objevil tichý smutek. Jako by kromě toho štěstí, které

právě pociťovala, bylo ještě jiné štěstí, jehož není možno dosáhnout

v tomto životě a na něž si bezděky v té chvíli vzpomněla

Nataša se vdala brzy zjara roku 1813 a v roce 1820 už měla

tři dcery a syna, kterého si přála a kterého teď sama kojila.

Byla teď plnější a širší, takže v té statné matce bylo těžké

poznat dřívější tenoučkou a pohyblivou Natašu. Rysy jejího obličeje

se ustálily a byly klidné, měkké a jasné. Z tváře jí zmizel

ten neustále planoucí oheň života, který patřil k jejím největším

půvabům. Často bylo vidět jen tvář a tělo, kdežto duši nebylo

vidět vůbec. Na pohled to byla jen silná, krásná a plodná samice.

Dřívější oheň se v ní teď rozhoříval jen zřídka. Stávalo se to

pouze tehdy, když se, jako právě teď, vrátil muž, když se uzdravovalo

dítě nebo když s hraběnkou Marjou vzpomínala na knížete

Andreje (s mužem o něm nikdy nemluvila, neboť se domnívala,

že na památku knížete Andreje žárlí), a jen velmi

málokdy, když ji něco náhodou přivedlo ke zpěvu, jehož po

svatbě docela zanechala. A v těch vzácných chvílích, kdy se ten

dřívější oheň zažíhal v jejím rozvitém krásném těle, byla ještě

přitažlivější než kdysi.

Od té doby, co se vdala, žila Nataša střídavě s mužem

v Moskvě, v Petrohradě, na vesnici u Moskvy nebo u matky, to

jest u Nikolaje. Ve společnosti vídali mladou hraběnku Bezuchovovou

málokdy a ti, kdo se s ní setkali, nebyli jí nadšeni.

Nebyla ani milá, ani příjemná. Ne že by byla Nataša milovala

samotu (nevěděla, má-li ji ráda nebo ne, a spíš se jí zdálo, že

ne), ale když nosila, rodila a krmila děti a účastnila se každé

minuty života svého muže, nemohla vyhovět všem těmto požadavkům

jinak, než že se zřekla společnosti. Všichni, kdo znali

Natašu před svatbou, divili se změně, která se s ní stala, jako

něčemu neobvyklému. Jedině stará hraběnka, která mateřským

instinktem vycítila, že všechny Natašiny výstřelky pramenily

z potřeby mít rodinu, mít muže (jak kdysi ani ne tak ze žertu jako

doopravdy křičela v Otradném) – jen matka se divila překvapení

lidí, kteří Natašu nechápali, a opakovala, že vždycky

věděla, že Nataša bude vzornou ženou a matkou.

„Jenže svou lásku k muži a dětem přepíná,“ říkávala hraběnka,

„že je to až hloupé.“

něčemu neobvyklému. Jedině stará hraběnka, která mateřským

instinktem vycítila, že všechny Natašiny výstřelky pramenily

z potřeby mít rodinu, mít muže (jak kdysi ani ne tak ze žertu jako

doopravdy křičela v Otradném) – jen matka se divila překvapení

lidí, kteří Natašu nechápali, a opakovala, že vždycky

věděla, že Nataša bude vzornou ženou a matkou.

„Jenže svou lásku k muži a dětem přepíná,“ říkávala hraběnka,

„že je to až hloupé.“

Nataša se neřídila zlatým pravidlem hlásaným moudrými

lidmi, zejména Francouzi, jež praví, že se dívka, když se vdá,

nemá zanedbávat, že nemá nechávat ležet ladem své vlohy, že

se má ještě víc než za svobodna zabývat svým zevnějškem a že

má přitahovat svého muže zrovna tak, jako ho přitahovala, dokud

ještě jejím mužem nebyl. Nataša naopak ihned odložila

všechna svá kouzla, mezi nimiž bylo jedno obzvlášť silné –

zpěv. A zanechala jej právě proto, že byl mocným kouzlem.

Nedbala o své způsoby, o jemnost řeči ani o to, aby se muži

ukazovala v pózách co nejvýhodnějších, nestarala se o šaty ani

o to, aby obtěžovala muže svými požadavky. Dělala pravý opak

toho všeho. Cítila, že ta kouzla, kterých jí instinkt naučil používat

dříve, byla by teď v očích jejího muže jen směšná, poněvadž

se mu od první chvíle oddala celá – to jest celou svou duší,

a neponechala v ní ani kouteček, který by mu nebyla otevřela.

Cítila, že pouto mezi ní a jejím mužem netkví v těch poetických

citech, které ho k ní přivábily, nýbrž v něčem jiném, neurčitém,

ale pevném, jako bylo spojení její vlastní duše s tělem.

Natáčet si lokýnky, oblékat si róby plné volánů a zpívat písně

jen proto, aby vábila vlastního muže, zdálo by se jí stejně podivné

jako krášlit se, aby byla spokojená sama se sebou. Krášlit

se, aby se líbila jiným, bylo by jí možná příjemné – to nevěděla

–, ale nebylo na to prostě kdy. Hlavní příčinou, proč se neza-

bývala zpěvem ani toaletami, ani přemýšlením o tom, co řekne,

bylo, že na to vůbec neměla čas.

Je známo, že člověk má schopnost pohroužit se cele do jedné

věci, jakkoli by se tato věc mohla zdát malichernou. A je známo,

že neexistuje věc dosti malicherná, aby se, soustředíme-li

na ni veškerou pozornost, nerozrostla do nekonečna.

Věc, do níž se cele pohroužila Nataša, byla rodina, totiž muž,

jehož bylo třeba vést tak, aby patřil beze zbytku jen jí a domu,

a děti, které bylo třeba nosit, rodit, krmit a vychovávat.

A čím víc vnikala – nikoli rozumem, ale celou duší, celou

svou bytostí – do této věci, tím víc se jí rozrůstala pod rukama

a tím slabší a ubožejší se jí zdály její síly, takže se neustále soustřeďovala

na jedno a totéž, a přece nestačila udělat všechno, co

považovala za nutné.

Řeči a úvahy o ženských právech, o vztazích mezi manželi,

o jejich svobodě a vzájemných právech se tenkrát sice ještě nenazývaly

otázkami jako dnes, ale byly právě takové, jaké jsou

dnes; avšak tyto otázky Natašu nejen nezajímaly – ona je prostě

nechápala. Tyto otázky si i tehdy, stejně jako dnes, kladli

pouze lidé, kteří vidí v manželství jen rozkoš, již si manželé navzájem

dávají, tedy jen počátek manželství, a nikoli celý jeho

význam, který je v rodině.

Tyto úvahy a dnešní otázky – podobající se otázce, jak získat

co nejvíc požitku z jídla – tehdy neexistovaly, právě tak jako

neexistují ani dnes pro lidi, jimž je cílem oběda nasycení a cílem

manželství rodina.

Je-li cílem oběda výživa těla, pak ten, kdo sní najednou dva

obědy, dosáhne možná většího požitku, ale nedosáhne hlavního

cíle, neboť dva obědy žaludek nestráví.

Je-li cílem manželství rodina, pak ten nebo ta, kdo chce mít

mnoho žen nebo mnoho mužů, bude mít možná mnoho rozkoše,

ale v žádném případě nebude mít rodinu.

Je-li cílem oběda výživa a cílem manželství rodina, pak se

celá otázka vyřeší jen tím, že člověk nebude jíst víc, než je žaludek

schopen strávit, a že nebude mít víc žen nebo mužů, než

je k rodině třeba, to jest jedné nebo jednoho. Nataša potřebovala

muže. Dostala jej. A muž jí dal rodinu. Necítila potřebu jiného,

lepšího muže, a poněvadž všechny její duševní síly byly

upřeny jen na to, aby sloužila tomuto muži a rodině, nedovedla

si ani představit, ba ani ji nebavilo si představovat, jaké by to

bylo, kdyby to bylo jinak.

Nataša neměla ráda společnost jako takovou, ale tím víc si

vážila společnosti svých příbuzných – hraběnky Marji, bratra,

matky a Soni. Vážila si společnosti lidí, k nimž mohla přijít rozcuchaná

a v županu dlouhým krokem z dětského pokoje a s radostnou

tváří jim ukázat plenku se žlutou skvrnou místo zelené

a vyslechnout ujištění, že teď bude dítěti mnohem lépe.

Nataša se zanedbávala do té míry, že její šaty, účesy, její nevhodně

pronesená slova a její žárlivost – žárlila na Soňu, na vychovatelku,

na každou hezkou i ošklivou ženu – byly obvyklým