„Dřív musel být člověk Němec, a teď aby tančil s Tatarinovou

a s madame Krüdnerovou, četl… Eckardhausena a spol.

Ech, pustil bych na ně zase toho našeho chlapíka Bonaparta!

Ten by jim vytloukl hlouposti z hlavy. To už přestává všecko,

dát vojáku Schwarzovi Semjonovský pluk!“ křičel.

Nikolaj sice nemínil vidět všechno jen černě jako Děnisov,

ale také považoval za dobré a důležité zkritizovat vládu a soudil,

že okolnost, že A. byl jmenován ministrem a B. generálním

gubernátorem tam a tam, že panovník řekl to a ministr ono,

jsou samé velmi významné věci. Považoval za nutné se o to zajímat

a vyptával se na to Pierra. Při otázkách těchto dvou debatérů

nepřekročil rozhovor obvyklý ráz klepů v nejvyšších vládních

kruzích.

Avšak Nataša, která znala všechny zvyky a myšlenky svého

muže, viděla, že Pierre stále chce, ale nemůže převést rozhovor

do jiných kolejí a vyložit svou tajnou myšlenku, tu, kvůli níž

vlastně jel do Petrohradu, aby se poradil se svým novým přítelem,

knížetem Fjodorem. Pomohla mu tedy otázkou, jak dopadlo

jeho jednání s knížetem Fjodorem.

„Oč jde?“ zeptal se Nikolaj.

„Pořád o totéž,“ řekl Pierre a rozhlédl se kolem sebe. „Všichni

vidí, že je to tak špatné, že už to takhle dál nejde a že je povinností

všech čestných lidí bojovat proti tomu ze všech sil.“

„Ale co mohou čestní lidé dělat?“ zeptal se Nikolaj a lehce

svraštil čelo. „Copak je možné něco dělat?“

Tohleto…“

„Pojďte do pracovny,“ vybídl je Nikolaj.

Nataša, která už dávno čekala, že pro ni přijdou, aby šla kojit,

uslyšela chůvino volání a odešla do dětského pokoje. Hraběnka

Marja šla s ní. Muži se přemístili do pracovny a Nikoluška

Bolkonskij, nepozorován strýcem, šel za nimi a usedl ve

stínu u okna za psacím stolem.

Tak co tedy uděláš?“ zeptal se Děnisov.

„Věčně nějaké fantazie…,“ poznamenal Nikolaj.

„Tohle…,“ začal Pierre. Nesedl si a chvílemi přecházel po

pokoji, chvílemi stál, živě gestikuloval a šlapal si při řeči na jazyk.

„Tohle. Situace v Petrohradě vypadá tak: car se o nic nestará.

Docela propadl tomu svému mysticismu (mysticismus

Pierre teď nikomu neodpouštěl). Nehledá nic než klid, a ten mu

mohou dát jen ti lidé bez víry a svědomí, kteří se kolem sebe

ohánějí hlava nehlava a rdousí, co se dá; Magnickij, Arakčejev

a podobní lidé… Uznej, že kdyby ses sám nezabýval hospodářstvím

a toužils jen po klidu, pak dosáhneš svého cíle tím rychleji,

čím krutější bude tvůj šafář,“ obrátil se k Nikolajovi.

„A proč to vlastně povídáš?“ zeptal se Nikolaj.

„No a všechno jde z kopce. U soudů se krade, v armádě znají

jen karabáč: nesmyslná cvičení, vojenské osady. Týrají lidi

a potlačují vzdělání. Co je mladé a čestné, to ničí. Všichni vidí,

že to takhle už nemůže jít dál. Všechno je příliš napjaté a určitě

to praskne,“ říkal Pierre (jako to říkají všichni lidé posuzující

činnost kterékoli vlády od těch dob, co vlády existují). „Říkal

jsem jim v Petrohradě jednu věc.“

„Komu?“ zeptal se Děnisov.

„Vy přece víte komu,“ Pierre na ně významně, zamračeně

pohlédl, „knížeti Fjodorovi a těm ostatním. Usilovat o osvětu

a o dobročinnost, to je všechno samozřejmě správné. Cíl je to

krásný a vůbec; ale za současných okolností je třeba dělat něco

jiného.“

V té chvíli Nikolaj zpozoroval synovcovu přítomnost. Zamračil

se a přistoupil k němu.

„Proč tu jsi?“

„Proč? Nech ho!“ zastal se ho Pierre, vzal Nikolušku za ruku

a pokračoval: „To nestačí, povídám jim: teď je zapotřebí něčeho

jiného. Když vy tu stojíte a čekáte, že ta napjatá struna užuž

praskne, když všichni čekají na nevyhnutelný převrat, musí se

co nejvíc lidí co nejtěsněji semknout a podat si ruce, aby čelili

všeobecné katastrofě. Všechno mladé a silné je tím přitahováno

a kazí se. Jednoho svedou ženy, druhého pocty, třetího marnivost,

peníze – a přecházejí do toho druhého tábora. Nezávislí,

svobodní lidé, jako jste vy a já, už téměř nejsou. Pravím: rozšiřte

kruh společnosti. Heslem nechť není jen ctnost, nýbrž nezávislost

a činnost.“

Nikolaj nechal synovce být, zlostně si odsunul křeslo jinam,

a poslouchaje Pierra, nespokojeně pokašlával a mračil se čím

dál tím víc.

„Ale jaký má být cíl té činnosti?“ zvolal. „A v jakém poměru

budete k vládě?“

V takovém: v poměru pomocníků! Společnost nemusí být

tajná, povolí-li ji vláda. Nejenže není vládě nepřátelská, ale naopak

je to společnost opravdových konzervátorů. Společnost

gentlemanů v pravém smyslu toho slova. Jen proto, aby Pugačov

nepřišel podřezat tvoje nebo moje děti a aby mě Arakčejev

neposlal do vojenské osady – jen proto bojujeme ruku v ruce

s jediným cílem obecného blaha a obecné bezpečnosti.“

„Ano, ale je to tajná společnost – a z toho plyne, že je nepřátelská

a škodlivá a že může zplodit leda zlo.“

„Proč? Cožpak Tugendbund, který zachránil Evropu (tehdy

se ještě neodvažovali tvrdit, že Evropu zachránilo Rusko), způsobil

něco škodlivého? Tugendbund je spolek ctnosti, je to láska

a vzájemná pomoc; je to, co na kříži hlásal Kristus…“

Uprostřed rozhovoru vešla do pokoje Nataša a radostně se

dívala na muže. Neměla radost z toho, že mluví. Dokonce ji to

ani nezajímalo, protože se jí zdálo, že to vše je neobyčejně prosté,

že to všechno dávno zná (zdálo se jí to proto, že znala

všechno, odkud to pramenilo – že znala celou Pierrovu duši);

radovala se však při pohledu na jeho oživený, nadšený vzhled.

Ještě radostněji a nadšeněji hleděl na Pierra chlapec s tenkým

krkem vystupujícím z rozhaleného límečku, na něhož

všichni zapomněli. Každé Pierrovo slovo mu zapalovalo srdce

a Nikoluška nervózně, aniž si to sám uvědomoval, lámal pečetní

vosk a péra na strýcově stole.

„Vůbec ne to, co si myslíš. Německý Tugendbund byl takový,

ale to, co navrhuji, je docela jiné.“

„Víš, kamaráde, pro ty párkaře je Tugendbund dobrý, ale já

tomu nerozumím a ani to pořádně nevyslovím,“ ozval se hlučný,

rázný hlas Děnisovův. „Všechno je mizerné a hnusné, s tím

souhlasím, ale Tugendbundu nerozumím, a taky se mi to nelíbí,

ale bund, to je něco jiného! Jsem váš člověk!“

Pierre se usmál, Nataša se zasmála, ale Nikolaj ještě víc stáhl

obočí a začal Pierrovi dokazovat, že žádný převrat nehrozí a že

veškeré nebezpečí, o němž mluví, je jen v jeho fantazii. Pierre

dokazoval opak, a protože jeho rozumové schopnosti byly silnější

a obratnější, pocítil Nikolaj, že se octl ve slepé uličce. To

ho ještě víc rozzlobilo, neboť v hloubi duše věděl – nikoli rozumovou

úvahou, nýbrž něčím silnějším, než je rozum – že je jeho

názor nepochybně správný.

„Něco ti řeknu,“ vstal a snažil se postavit dýmku do kouta tak

nervózně, že mu nakonec spadla na zem. „Dokázat ti to nemůžu.

Ty říkáš, že je u nás všechno hnusné a že bude převrat; já to nevidím.

Ale ty říkáš, že přísaha je podmíněná věc, a na to ti řeknu:

jsi můj nejlepší přítel, ty to víš, ale když založíte tajnou společnost

a začnete pracovat proti vládě, ať je jakákoli, vím, že je mou

povinností se jí podřídit. A když mi Arakčejev v téhle chvíli poručí,

abych šel proti vám s eskadronou a rozsekal vás – ani na

okamžik se nebudu rozmýšlet a půjdu. Mysli si o tom, co chceš.“

Po těchto slovech zavládlo trapné ticho. První promluvila

Nataša – hájila muže a napadala bratra. Její obrana byla slabá

a neobratná, ale cíle bylo dosaženo. Rozmluva se znovu navázala,

ale již ne v tom nepříjemně nepřátelském tónu, jímž byla

nesena poslední slova Nikolajova.

Když se všichni zvedli, aby šli k večeři, přistoupil Nikoluška

Bolkonskij k Pierrovi s lesknoucíma se, rozzářenýma očima.

„Strýčku Pierre… vy… ne… Kdyby tatínek žil… Souhlasil

by s vámi?“ zeptal se.