zřejmě vzrušila. „Ale co mi je do toho, že Arakčejev a ostatní

jsou špatní, co mi bylo do toho, když jsem se oženil a měl jsem

tolik dluhů, že mě chtěli vsadit do vězení, a matku, která není

schopna to vidět ani chápat. A potom jsi přišla ty, děti, práce.

Pracuji snad v kanceláři a lítám po hospodářství od rána do večera

jen pro vlastní potěšení? Ne, vím, že jsem nucen pracovat,

abych vyhověl matčiným požadavkům, odvděčil se tobě a děti

nenechal takovými žebráky, jako jsem byl sám.“

Hraběnka Marja měla chuť mu říci, že nejen chlebem živ je

člověk a že připisuje příliš mnoho významu tomu hospodářství;

avšak věděla, že to říkat nemá a že by to bylo zbytečné. Vzala

ho jen za ruku a políbila ji. Nikolaj pochopil toto ženino gesto

jako schválení a potvrzení svých názorů a po chvíli tichého

přemýšlení pokračoval zase ve svých úvahách nahlas.

„Víš, Marie,“ pravil, „právě přijel Ilja Mitrofanyč (to byl

hospodářský správce) z tambovské vesnice a povídal, že nám

za les už nabízejí osmdesát tisíc.“ A Nikolaj se s oživenou tváří

rozhovořil o možnosti poměrně brzy vykoupit Otradné. „Ještě

deset let života a zanechám dětem… ve výborném stavu.“

Hraběnka Marja poslouchala muže a chápala vše, co jí říkal.

Věděla, že když takto myslívá nahlas, občas se jí zeptá na to, co

říkal, a zlobí se, když zpozoruje, že myslela na něco jiného.

Musela se však velice přemáhat, protože to, co vykládal, ji ani

v nejmenším nezajímalo. Dívala se na něho, a ne že by myslela

na něco jiného, ale cítila něco jiného. Cítila pokornou, něžnou

lásku k tomuto člověku, který nikdy nepochopí, co ona chápe,

a jako by ho proto milovala jen ještě mocněji, s odstínem vášnivé

něhy. Kromě tohoto citu, který ji úplně pohlcoval a překážel

jí vnímat podrobnosti mužových plánů, míhaly se jí hlavou

myšlenky nemající nic společného s tím, o čem mluvil. Mysle-

la na synovce (mužovo vyprávění o jeho vzrušení při Pierrově

řeči ji velmi překvapilo) a vybavovaly se jí v představách různé

rysy jeho něžné, citlivé povahy; a myslíc na synovce, myslela

na své vlastní děti. Nesrovnávala synovce se svými dětmi, srovnávala

svůj cit k nim a smutně shledávala, že v jejím citu k Nikoluškovi

cosi chybí.

Někdy ji napadalo, že tento rozdíl je způsoben jejich rozdílným

věkem; avšak cítila, že je před ním vinna, a v duchu si slibovala,

že se napraví a učiní nemožné – totiž že bude v tomto životě

milovat svého muže, děti, Nikolušku i své bližní tak, jako

Kristus miloval lidstvo.

Duše hraběnky Marji vždy směřovala k nekonečnu, k věčnosti

a dokonalosti, a proto nikdy nemohla být klidná. Na tváři se jí

objevil přísný výraz utajeného nejvyššího utrpení duše spoutané

tělem. Nikolaj se na ni podíval.

Můj Bože, co s námi bude, jestli nám umře, jak mě vždycky

napadá, když má takovouhle tvář! řekl si a poklekl před ikonou

a začal odříkávat večerní modlitby.

Když Nataša zůstala s mužem mezi čtyřma očima, rozmlouvala

s ním také tak, jak mluví jen žena s mužem, to jest

s neobvyklou jasností a rychlostí chápání a vzájemného sdělování

myšlenek cestou příčící se všem pravidlům logiky, bez

prostřednictví soudů, závěrů a vývodů, způsobem zcela zvláštním.

Nataša byla na tento způsob hovoru s mužem tak zvyklá,

že nejjistějším příznakem, že mezi nimi něco neklape, jí byl logický

sled Pierrových myšlenek. Jakmile začal něco dokazovat

a hovořit rozvážně a klidně a jakmile se ona dala strhnout jeho

příkladem a dělala totéž, věděla, že určitě mezi nimi dojde

k hádce.

Od chvíle, kdy osaměli a Nataša s široce rozevřenýma šťastnýma

očima tiše přistoupila k Pierrovi a najednou ho prudce

chytila za hlavu, přitiskla si ji na prsa a řekla: „Teď jsi celý, celý

můj, můj! Neutečeš!“, od té chvíle začal tento rozhovor příčící

se všem zákonům logiky už proto, že se najednou mluvilo

o zcela různých věcech. Toto současné probírání mnoha věcí

najednou nejen nebránilo jejich jasnému pochopení, nýbrž naopak

bylo nejjistějším důkazem, že si navzájem dokonale rozumějí.

Jako ve snu bývá všechno nepřesné, nesmyslné a protichůdné

kromě citu, který sen řídí, tak také při této konverzaci, příčící

se všem logickým zákonům, nebyly jasné a důsledné řeči,

nýbrž jen cit, který je vedl.

Nataša vyprávěla Pierrovi o bratrově způsobu života, o tom,

jak tu bez muže nežila, ale trpěla, o tom, jak si ještě víc oblíbila

Marii, a že Marie je v každém směru lepší než ona. Když mluvila

o Mariině převaze, myslela to upřímně, avšak přesto žádala

od Pierra, aby jí přece jen dal přednost před Marií i před všemi

ostatními ženami a aby jí to teď znovu, zvláště po tom, co viděl

tolik žen v Petrohradě, opakoval.

V odpověď na tato její slova jí Pierre vyprávěl, jak nesnesitelné

pro něj bylo zúčastnit se v Petrohradě večírku nebo obědů,

na nichž byly dámy.

„Už jsem úplně zapomněl, jak se s dámami mluví… Prostě

nuda. A pak, já jsem byl tak zaměstnaný!“

Nataša na něj zkoumavě pohlédla a pokračovala:

Marie je tak báječná! A jak rozumí dětem! Jako by viděla

jen jejich duši. Včera například začal Mítěnka zlobit a postavil

si hlavu…“

„Ten je tak podobný otci!“ přerušil ji Pierre.

Nataša pochopila, proč udělal tu poznámku o podobnosti

Mítěnky Nikolajovi: byla mu nepříjemná vzpomínka na hádku

se švagrem a chtěl znát její názor na věc.

„Nikolaj má tu vlastnost, že stojí-li za něčím všichni, nikdy

s tím nesouhlasí. Ale chápu, že tobě jde o to, odhalit nové obzory,“

opakovala slova, která kdysi Pierre řekl.

„Ne, hlavní je, že pro Nikolaje jsou myšlenky a úvahy jen

zábava, skoro zabíjení času. Shromažďuje si knihovnu a pravidlem

si udělal, že nekoupí novou knihu, dokud nedočte tu

naposledy koupenou – i Sismondiho a Rousseaua a Montesquieua…,“

dodal s úsměvem. „Ty přece víš, jak ho…,“ začal

zmírňovat svá slova, ale Nataša mu skočila do řeči a naznačila

mu, že to není třeba.

„Ty tedy říkáš, že pro něj je myšlení zábava…“

„Ano, a pro mne je zábava všechno ostatní. Po celou tu dobu

v Petrohradě jsem viděl všechny jako ve snu. Když se zabývám

nějakou myšlenkou, je všechno ostatní pro mne zábava.“

„Ach, to je škoda, že jsem neviděla, jak ses setkal s dětmi,“

pravila Nataša. „Která z nich měla největší radost? Jistě Líza?“

„Ano,“ odpověděl Pierre a pokračoval v tom, co zajímalo jeho.

„Nikolaj říká, že nemáme přemýšlet. Ale já nemůžu nepřemýšlet.

A to ani nemluvím o tom, jak jsem v Petrohradě cítil

(tobě to můžu říct), že beze mne se to všechno začínalo rozpadat,

každý táhl za jiný provaz. Ale mně se podařilo všechny

sjednotit, a potom, má myšlenka je tak prostá a jasná! Já přece

neříkám, že musíme bojovat proti tomu a tomu. Můžeme se

mýlit. Já říkám: vezměme se za ruce, my, kdo máme rádi dobro,

a mějme jeden prapor: činnou ctnost. Kníže Fjodor je výborný

člověk a chytrý.“

Nataša nepochybovala o tom, že Pierrova myšlenka je veliká,

jedno ji však mátlo. To, že je to její muž. Je to možné, že

člověk tak významný a prospěšný společnosti je zároveň mým

mužem? Jak se to mohlo stát? Měla chuť tuto pochybnost vyslovit.

Kteří lidé by mohli rozhodnout, je-li skutečně takový,

nejmoudřejší ze všech? ptala se sama sebe a probírala v duchu

lidi, jichž si Pierre nejvíc vážil. Ale nikoho ze všech lidí, soudíc

podle jeho vyprávění, si nevážil tolik jako Platona Karatajeva.