„Víš, nač myslím?“ zeptala se. „Na Platona Karatajeva. Co

on? Schválil by, co děláš teď?“

Pierre se té otázce nijak nedivil. Pochopil myšlenkový pochod

své ženy.

„Platon Karatajev?“ opakoval a zamyslel se, zřejmě se upřímně

snažil představit si Karatajevův názor na tuto věc. „Nepochopil

by to, ostatně možná že ano.“

„Strašně tě miluji!“ zvolala náhle Nataša. „Strašně. Strašně!“

„Ne, neschválil by to,“ řekl Pierre po chvíli přemýšlení. „Co

by schválil, to je náš rodinný život. Tolik si přál vidět ve všem

krásu, štěstí, spokojenost a já bych mu s radostí ukázal nás. Ty

říkáš – odloučení. Ale nebudeš mi věřit, jak zvláštní cit k tobě

mám po takovém odloučení…“

„Ano, a pak ještě…,“ začala Nataša.

„Ne, to není to. Nikdy tě nepřestávám milovat. A víc milovat

už není možné; ale tohle je něco zvláštního… No, opravdu…“

Nedomluvil, protože jejich pohledy se setkaly a dopověděly to

ostatní.

„To je hloupost,“ řekla najednou Nataša, „že líbánky a největší

štěstí jsou v první době. Naopak, teď je to nejlepší. Jen

kdybys tolik nejezdil pryč. Pamatuješ, jak jsme se hádali?

A vždycky jsem za to mohla já. Vždycky já. Ale oč jsme se to

hádali, to už se ani nepamatuji.“

Pořád o totéž,“ řekl Pierre s úsměvem, „žárli…“

„Neříkej to, nesnáším to,“ vykřikla Nataša. A v očích jí zasvítil

studený, zlý blesk. „Viděls ji?“ zeptala se po chvíli mlčení.

„Ne, a i kdybych ji byl viděl, nepoznal bych ji.“

Mlčeli.

Víš co? Když jsi v pracovně mluvil, dívala jsem se na tebe,“

začala zase Nataša, snažíc se odehnat bouřkový mrak. „Chlapeček

(tak nazývala syna) je ti podobný, jako by ti z oka vypadl.

Ach, už bude čas jít k němu… Musím… Ale nechce se mi od

tebe.“

Na několik vteřin se odmlčeli. Potom se náhle oba zároveň

k sobě obrátili a začali mluvit, Pierre samolibě a se zaujetím

pro věc, Nataša s tichým, šťastným úsměvem. Oba se zarazili

a dávali si navzájem přednost.

„Ne, co jsi chtěla ty! Mluv, mluv.“

„Ne, jen to řekni ty, já jen takovou hloupost,“ pravila Nataša.

Pierre pověděl, co nakousl. Bylo to pokračování samolibých

úvah o úspěchu, jaký měl v Petrohradě. V té chvíli se mu zdálo,

že je povolán dát nový směr celé ruské společnosti a všemu

světu.

„Chtěl jsem říct, že všechny myšlenky, které mají obrovské

následky, jsou vždycky prosté. Celá má myšlenka záleží v tom,

že jsou-li spolu spjati lidé hříšní a tvoří sílu, musí lidé čestní

učinit totéž. Vždyť to je tak prosté.“

„Ano.“

„A co tys chtěla říci?“

„Ale nic, hloupost.“

„Jen to řekni.“

„Ale nic, to nestojí za to,“ Nataša se ještě víc rozzářila

v úsměvu, „chtěla jsem jen povídat o Péťovi; dnes přišla chůva,

aby si ho ode mne vzala, a on se usmál, zamhouřil oči a přitiskl

se ke mně – asi si myslel, že se schoval. Je hrozně milý. Už křičí.

Tak sbohem!“ A odešla z pokoje.

V téže době hořela dole v ložnici Nikolušky Bolkonského jako

obyčejně lampa (chlapec se bál tmy a nemohli ho tomu odnaučit).

Dessales měl hlavu vysoko podloženou čtyřmi poduškami

a z jeho římského nosu se linulo stejnoměrné chrápání. Nikoluška

se právě probudil, pokrytý studeným potem, a s široce rozevřenýma

očima seděl na posteli a díval se před sebe. Probudil

ho strašný sen. Viděl v něm sebe a Pierra v přilbách – v takových,

jaké byly nakresleny ve vydáních Plutarcha. Šli se strýčkem

Pierrem v čele obrovského vojska. Toto vojsko tvořilo bílé

šikmé čáry, které naplňovaly vzduch podobně jako podzimní

babí léto, jež Dessales nazýval Madoniny nitě. Před nimi byla

sláva, stejná jako ty nitky, jen o něco hutnější. On s Pierrem se

blížili lehce a radostně stále blíž a blíž k cíli. Náhle nitě, které je

nesly, začaly slábnout a cuchaly se. Bylo jim těžko. A před nimi

stanul strýček Nikolaj Iljič ve výhrůžné, přísné póze.

„Co jste to udělali?“ řekl a ukázal na polámaný pečetní vosk

a péra. „Měl jsem vás rád, ale Arakčejev mi poručil a já zabiju

prvního, kdo z vás se pohne kupředu.“ Nikoluška se ohlédl po

Pierrovi, ale Pierre už tam nebyl. Pierre byl otec – kníže Andrej

– a otec neměl podobu a tvar, ale existoval, a když ho Nikoluška

spatřil, pocítil, jak slábne láskou: cítil, že nemá sílu, že je

bez kostí a zcela vyčerpaný. Otec ho hladil a litoval. Ale strýc

Nikolaj Iljič se k nim blížil víc a víc. Nikolušky se zmocnila

hrůza a probudil se.

Otec, přemýšlel. Otec (ačkoli byly v domě dvě zdařilé podobizny,

Nikoluška si nikdy nepředstavoval otce v lidské podobě),

otec byl u mne a hladil mě. Souhlasil se mnou, souhlasil se

strýčkem Pierrem. Ať řekne cokoli, udělám to. Mucius Scaevola

si spálil ruku. Proč by se to nemohlo stát i v mém životě?

Vím, chtějí, abych se učil. A já se budu učit. Ale jednou přestanu;

a pak to udělám. Prosím Boha jen o jediné; aby se mi přihodilo

to, co lidem Plutarchovým, a já udělám totéž co oni. Udělám

to lépe. Všichni mě poznají, zamilují si mě a budou mnou

nadšeni. A Nikoluška najednou pocítil, jak se mu hruď svírá

vzlyky, a rozplakal se.

„Není vám dobře?“ ozval se Dessalesův hlas.

„Ne,“ odpověděl Nikoluška a lehl si na polštář. On je hodný

a dobrý, mám ho rád, pomyslel si o Dessalesovi. Ale strýček

Pierre! Jaký je to báječný člověk! A co otec? Otec! Otec! Ano,

udělám všechno, aby i on byl se mnou spokojený…

Předmětem historie je život národů a lidstva. Ale popsat život

nejen lidstva, nýbrž třeba i jen jediného národa – věrně

jej vystihnout a obsáhnout slovy – je nemožné.

Staří historikové většinou užívali k vylíčení a zachycení života

národa, který se zdá nepostižitelným, jednoduché metody.

Popisovali činnost jednotlivců vládnoucích tomuto národu a tato

činnost byla pro ně výrazem činnosti celého národa.