Na otázky, jakým způsobem tito jednotlivci působili na národy,

aby se podřizovaly jejich vůli, a čím byla tato jejich vůle řízena,

historikové odpovídali: na první otázku – že je to vůle

božstva, která podřizuje národy vůli vyvoleného jedince; na

druhou otázku – že je to zase totéž božstvo, které vede vůli vyvoleného

k předurčenému cíli.

A tak byly tyto otázky vysvětlovány vírou v přímé zasahování

božstva do lidských záležitostí.

Nová historická věda zavrhla ve své teorii obě tyto teze.

Zdálo by se, že zavrhnuvši víru starých národů v podřízenost

lidí bohům a v předurčený cíl, k němuž jsou národy vedeny, neměla

by nová věda zkoumat projevy moci, nýbrž příčiny jejího

vzniku. Ona to však neudělala. Teoreticky sice zavrhla názory

starých historiků, ale v praxi se jimi řídí. Místo lidí obdařených

božskou mocí a vedených přímo vůlí božstva vyzdvihuje nová

historiografie buď hrdiny nadané neobyčejnými, nadlidskými

vlastnostmi, nebo prostě lidi nejrůznějších vlastností, od panovníků

až po žurnalisty, kteří ovládají masy. Staré, bohům libé

cíle národa židovského, řeckého a římského, považované starými

národy za cíle pohybu lidstva, nahradila nová historie cíli

vlastními – blahem francouzského, německého a anglického

národa a ve vrcholné abstrakci blahem civilizace všeho lidstva,

jímž se obvykle rozumějí národy zabírající maličký severozápadní

koutek velkého světadílu.

Nová historická věda zavrhla starou víru, aniž na její místo

postavila nový názor, ale logika situace donutila historiky, domněle

zavrhnuvší božskou moc vládců a fátum antických národů,

dojít jinou cestou k témuž závěru; k přiznání, 1. že národy

jsou vedeny vynikajícími jedinci a 2. že existuje určitý cíl

k němuž směřují národy i všechno lidstvo.

Všechna díla novodobých historiků, od Gibbona po Buckla,

bez ohledu na zdánlivé rozpory a zdánlivou novotu jejich názorů

vycházejí v podstatě z těchto dvou nutných tezí.

Za prvé popisuje historik činnost jednotlivců, kteří podle jeho

mínění vedou lidstvo: za takové osoby považuje jeden pouze

panovníky, vojevůdce, ministry; jiný kromě panovníků ještě

i řečníky, vědce, reformátory, filozofy a básníky. Za druhé historik

zná cíl, k němuž lidstvo spěje: pro jednoho je to velikost

římského, španělského nebo francouzského státu, pro jiného

svoboda, rovnost a jistá civilizace malého kousku světa, nazývaného

Evropa.

V roce 1789 to začíná v Paříži vřít; vření roste, šíří se a uvádí

do pohybu národy ze západu na východ. Několikrát směřuje

tento pohyb na východ a dostává se do konfliktu s opačným pohybem

z východu na západ; ve dvanáctém roce dosahuje krajní

meze – Moskvy, a tu s pozoruhodnou symetrií vzniká opačný

pohyb, z východu na západ, a právě tak jako při prvním pohybu

strhává s sebou národy uprostřed. Zpětný pohyb dochází až do

západního východiska – do Paříže – a tam zaniká.

V tomto dvacetiletém období zůstává ohromné množství polí

nezoráno; domy jsou páleny; obchod mění svůj směr; miliony

lidí chudnou, bohatnou, stěhují se a miliony lidí – křesťanů

vyznávajících zákon lásky k bližnímu – se zabíjejí navzájem.

Co to vše znamená? Jak k tomu došlo? Co přimělo tyto lidi,

aby pálili domy a zabíjeli své bližní? Co bylo příčinou těchto

událostí? Jaká síla dohnala lidi k takovému počínání? To jsou

bezděčné, jednoduché a zcela přirozené otázky, jež si klade

člověk, když se setká s památkami a vyprávěním o minulém

období pohybu.

Vysvětlení těchto otázek hledáme v historické vědě, jejímž

cílem je poznání národů a lidstva.

Kdyby historiografie podržela starý názor, řekla by: bohové,

chtějíce odměnit nebo potrestat svůj národ, dali Napoleonovi

moc a řídili jeho vůli tak, aby dosáhli svých božských cílů.

A odpověď by byla úplná a jasná. Bylo možné věřit nebo nevěřit

v božské poslání Napoleonovo; a pro toho, kdo by v ně věřil,

bylo by v dějinách této doby vše jasné a prosté všech nesrovnalostí.

Avšak nová historická věda nemůže takto odpovídat. Věda

neuznává názor starých národů na přímé zasahování božstva do

lidských záležitostí, a proto musí dát jinou odpověď.

Nová historická věda, odpovídajíc na tyto otázky, říká: Chcete

vědět, jaký význam má tento pohyb, jak k němu došlo a jaká

síla k němu dala podnět? Poslyšte tedy:

„Ludvík XIV. byl velmi hrdý a domýšlivý člověk; měl ty a ty

milenky a ty a ty ministry a špatně vládl Francii. Jeho nástupci

byli rovněž slaboši a také špatně vládli Francii. I oni měli ty

a ty oblíbence a ty a ty milenky. Přitom jistí jedinci psali v té

době knížky. Koncem XVIII. století se v Paříži sešlo na dvacet

lidí, kteří začali mluvit o tom, že všichni lidé jsou svobodní

a sobě rovni. Následkem toho se lidé po celé Francii začali navzájem

zabíjet a pronásledovat. Tito lidé zabili krále a mnoho

jiných lidí. V téže době žil ve Francii geniální člověk – Napoleon.

Všude všechny porážel, to jest zabíjel mnoho lidí, protože

byl velmi geniální. Z jakéhosi důvodu jel zabíjet Afričany a byl

tak chytrý a rozumný, že když se vrátil do Francie, poručil

všem, aby se mu podřídili. A skutečně se mu všichni podřídili.

Když se prohlásil císařem, šel znovu zabíjet lidi – v Itálii, Rakousku

a Prusku. I tam jich mnoho pobil. V Rusku byl v té době

car Alexander a ten se rozhodl nastolit v Evropě pořádek,

a proto s Napoleonem bojoval. Ale v sedmém roce se s ním náhle

spřátelil a v jedenáctém se s ním znovu nepohodl a opět začali

oba zabíjet mnoho lidí. A Napoleon přivedl do Ruska šest

set tisíc lidí a dobyl Moskvy; ale potom z ničeho nic z Moskvy

utekl, a tu car Alexander po poradě se Steinem a s jinými sjednotil

Evropu na obranu proti rušiteli jejího klidu. Všichni Napoleonovi

spojenci se najednou stali jeho nepřáteli; a tento spolek

vytáhl proti Napoleonovi, který zatím sebral nové síly.

Spojenci nad Napoleonem zvítězili, vtáhli do Paříže, donutili

Napoleona zříci se trůnu, načež ho poslali na ostrov Elbu, aniž

ho zbavili císařského titulu, a prokazovali mu přitom všemožné

pocty, ačkoli pět let předtím i rok poté ho všichni považovali za

zločince mimo zákon. Na trůn nastoupil Ludvík XVIII., který

byl do té doby Francouzům i spojencům jen pro smích. A Napoleon

se slzami v očích se rozloučil se svou starou gardou,

zřekl se trůnu a jel do vyhnanství. Potom se zkušení státníci

a diplomaté (zejména Talleyrand, který si pospíšil, aby obsadil

dřív než někdo jiný určité křeslo a tím rozšířil hranice Francie)

domlouvali ve Vídni a svými rozmluvami dělali národy šťastnými

nebo nešťastnými. Tu se diplomaté a panovníci málem pohádali;

užuž dávali svým armádám opět rozkaz k vzájemnému

pobíjení; ale vtom přijel do Francie Napoleon s praporem vojska

a Francouzi,

a Francouzi, kteří ho nenáviděli, se mu okamžitě všichni

podřídili. To však spojenecké panovníky rozzlobilo a šli znovu

bojovat proti Francouzům. Geniálního Napoleona porazili

a odvezli ho na ostrov svaté Heleny, prohlásivše ho najednou

zase za zločince. Tam vyhnanec, odloučený od svých drahých

a od milované Francie, umíral na skále pomalou smrtí a odkázal

své veliké činy potomkům. A v Evropě nastala reakce

a všichni panovníci znovu začali utiskovat svůj lid.“

Mýlili byste se, kdybyste se domnívali, že je to ironie, karikatura

historických líčení. Naopak, je to nejmírnější parafráze

těch protichůdných a na otázky neodpovídajících odpovědí,

které dává veškerá historie, od pisatelů pamětí a dějin jednotlivých

států až po všeobecné dějiny a nový druh dějin, kulturní

dějiny té doby.

Podivnost a komičnost těchto odpovědí se dá vysvětlit tím,

že se nová historie podobá hluchému, který odpovídá na otázky,

jež mu nikdo nedává.

Je-li cílem historie popsat pohyb lidstva a národů, pak první

otázka, která nezodpověděna ponechává všechno ostatní nejasným,

zní takto: jaká síla hýbe národy? Na tuto otázku se nám

nová historiografie snaží vyprávět, buď že Napoleon byl velmi

geniální, nebo že Ludvík XIV. byl velmi hrdý, nebo nanejvýš

ještě to, že ti a ti spisovatelé napsali takové a takové knížky.