To všechno je docela možné a lidstvo je ochotno s tím souhlasit,

ale zajímá je něco jiného. To všechno by mohlo být zajímavé,

kdybychom uznávali božskou moc, která má původ sama

v sobě, je vždy stejná a řídí své národy prostřednictvím

Napoleonů, Ludvíků a spisovatelů; my však tuto moc neuznáváme,

a proto dříve než začneme mluvit o Napoleonech, Ludví-

cích a spisovatelích, musíme ukázat souvislost mezi těmito

osobnostmi a pohybem národů.

Nahradíme-li božskou moc jinou silou, musíme vysvětlit,

v čem tato síla záleží, neboť právě o ni jde historické vědě nejvíce.

Historiografie se tváří, jako by se tato síla rozuměla sama sebou

a byla všem známá. Avšak přes sebevětší ochotu uznat ji za

známou začne ten, kdo si přečte větší množství historických

děl, bezděčně pochybovat o tom, že by tato nová síla, kterou

každý historik chápe jinak, byla všem dokonale známá.

Jaká síla hýbe národy?

Pisatelé monografií a historikové jednotlivých národů chápou

tuto sílu jako moc danou hrdinům a vladařům. Podle jejich líčení

dochází k událostem výhradně z vůle Napoleonů, Alexandrů nebo

zkrátka těch, jimiž se monografista zabývá. Odpovědi takových

historiků na otázku o síle, která dává vznik události, jsou

uspokojivé, ale jen tak dlouho, dokud se každou událostí zabývá

jen jeden historik. Jakmile však začnou jednu a touž událost popisovat

historikové různých národností a názorů, pak jejich odpovědi

ihned ztrácejí všechen smysl, neboť každý z nich chápe

tuto sílu nejen jinak, ale často zcela opačně. Jeden historik tvrdí,

že událost byla vyvolána z moci Napoleonovy; druhý ujišťuje, že

k ní došlo z moci Alexandrovy; třetí, že z moci nějaké třetí osoby.

Kromě toho si takoví historikové navzájem odporují dokonce

i ve výkladu síly, na níž je založena moc jedné a téže osobnosti.

Thiers, bonapartista, říká, že Napoleonova moc byla založena na

jeho ušlechtilosti a genialitě; Lanfrey, republikán, tvrdí, že byla

založena na jeho šarlatánství a na klamání lidí. A tak tito historikové

tím, že si navzájem vyvracejí svá tvrzení, ničí jakoukoli

představu o síle, která dává vznik událostem, a na podstatnou

otázku historie vlastně neodpovídají.

Historiografové všeobecných dějin, zabývající se všemi národy,

zdánlivě považují názory monografistů na sílu, jíž události

vznikají, za nesprávné. Nevidí tuto sílu v moci dané hrdinům

a vladařům, nýbrž pokládají ji za výsledek mnoha různosměrných

sil. Popisuje-li historik všeobecných dějin válku nebo

podrobení nějakého národa, nehledá příčinu této události v moci

jediné osoby, ale ve vzájemném působení mnoha osob na té

události zúčastněných.

Zdálo by se, že podle tohoto názoru nemůže být moc historických

osobností, která se jeví jako výsledek mnoha sil, považována

za sílu, která sama o sobě řídí události. Přesto však historikové

všeobecných dějin většinou užívají pojmu moci zase

jako síly, která je strůjcem událostí a je s nimi v příčinné souvislosti.

Podle jejich výkladu je historická osobnost jednou

produktem své doby a její moc je pouze výsledkem různých sil,

jindy zase je její moc silou dávající vznik událostem. Například

Gervinus, Schlosser a jiní dokazují, že Napoleon je produktem

revoluce, idejí roku 1789 a tak podobně, a dále říkají bez okolků,

že tažení v roce 1812 a jiné události, které se jim nezamlouvají,

jsou jenom produktem scestné vůle Napoleonovy a že Napoleonova

zvůle zastavila rozvoj myšlenek roku 1789 v samém

počátku. Revoluční ideje a všeobecná nálada daly Napoleonovi

moc. A tato Napoleonova moc udusila revoluční ideje i všeobecnou

náladu.

Tento podivný rozpor není náhodný. Setkáváme se s ním na

každém kroku, ale to není všechno – z posloupné řady takových

rozporů jsou sestavena všechna líčení autorů všeobecné

historie. Tento rozpor vzniká tím, že historikové, jakmile jednou

vstoupí na půdu analýzy, zůstávají stát v půli cesty.

Aby dílčí síly daly určitou celkovou nebo výslednou, je nutné,

aby se součet dílčích rovnal celkové síle. Tuto podmínku

všeobecní historikové nikdy nezachovávají, a proto k vysvětlení

výslednice musejí kromě svých nedostatečných dílčích sil

připustit ještě další, nevysvětlenou sílu, působící stejným směrem.

Monografista, který popisuje tažení z roku 1813 nebo restauraci

Bourbonů, říká přímo, že k těmto událostem došlo z vůle

Alexandrovy. Avšak historik všeobecných dějin Gervinus jeho

názor vyvrací a snaží se dokázat, že příčinou tažení v třináctém

roce a restaurace Bourbonů byla kromě Alexandrovy vůle ještě

činnost Steinova, Metternichova, Talleyrandova, Fichtova,

Chateaubriandova, Mme de Staël a jiných. Tento historik, jak je

vidět, rozložil Alexandrovu moc na jednotlivé části: na Talleyranda,

Chateaubrianda a tak dále: součet těchto částí, to jest

činnost Chateaubriandova, Talleyrandova, Mme de Staël a jiných,

se zcela evidentně nerovná celé výslednici, totiž skutečnosti,

že miliony Francouzů se podrobily Bourbonům. A proto

aby vysvětlil, jak z těchto částí vzniklo podrobení milionů, to

jest jak z částí rovnajících se jednomu A vznikla výslednice

rovnající se tisíci A, musí historik připustit opět touž sílu moci,

kterou popírá, a uznat ji za výsledek mnoha sil – to znamená,

že musí připustit nevysvětlenou sílu působící stejným směrem.

A to také všeobecní dějepisci dělají. Proto jsou v rozporu nejen

s monografisty, nýbrž i sami se sebou.

Vesničané, kteří nemají jasnou představu o příčinách deště,

říkají podle toho, potřebují-li déšť nebo horka: vítr rozehnal

mraky, nebo vítr přihnal mraky. Právě tak to dělají i všeobecní

historikové: někdy, potřebují-li to a hodí-li se to do jejich teorie,

říkají, že moc je výsledkem událostí; jindy zase, potřebují-

-li dokázat opak, říkají, že moc dává vznik událostem.

Třetí skupina, takzvaní historikové kulturní, jde cestou vytyčenou

všeobecnými historiky, kteří uznávají někdy i spisovatele

a ženy za síly tvořící události; tato skupina chápe onu sílu zase

docela jinak. Vidí ji v tzv. kultuře, v rozumové činnosti.

Kulturní historikové jdou zcela důsledně za svými předchůdci

– všeobecnými historiky, neboť je-li možné vysvětlovat historické

události tím, že se některé osoby k sobě chovaly tak

a tak, proč je nevysvětlovat tím, že takoví a takoví spisovatelé

psali ty a ty knížky? Tito historikové si z obrovského množství

znaků provázejících každý živý jev vybírají znak rozumové

činnosti a říkají, že tento znak je příčinou. Avšak přes všechnu

jejich snahu dokázat, že příčina události tkví v rozumové činnosti,

lze jen s největší blahovůlí připustit, že rozumová činnost

má něco společného s pohybem národů, a v žádném případě už

nelze připustit, že by rozumová činnost řídila lidské skutky, neboť

jevy jako kruté vraždění za Francouzské revoluce, pramenící

z hlásání rovnosti všech lidí, nebo líté války a popravy, pramenící

z učení o lásce, tomuto tvrzení odporují.

Avšak i když připustíme, že jsou správné všechny chytře vykonstruované

úvahy, jichž je v těchto spisech plno, i když připustíme,

že národy řídí jakási nedefinovatelná síla nazývaná

idejí – zůstává přece jen podstatná otázka dějin bez odpovědi,

neboť se k zmíněné moci vladařů a k vlivu jejich rádců a jiných

osob, což zavedli všeobecní historikové, přidružuje ještě nová

síla, síla ideje, jejíž souvislost s masami si ještě žádá vysvětlení.

Je možné pochopit, že Napoleon měl moc, a že proto došlo

k nějaké události; s jistou blahovůlí lze ještě pochopit, že Napoleon

byl spolu s jinými příčinou události; ale jak kniha Contrat

Social1) způsobila, že se Francouzi začali mezi sebou pobíjet

– to nelze vysvětlit bez vysvětlení příčinné souvislosti mezi

touto novou silou a událostí.